Fragmenty - VĚDA, VÝZKUM A VYSPĚLOST NÁRODA
VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Měl jsem málo času, a proto jsem si myslel, že z cesty na Maltu na konferenci  Institutu Borise Mintse věnované především problému vody, sucha a desertifikace, nebudu psát žádné zápisky (ač jsem tam ještě nikdy nebyl), ale motivovalo mne čekání na letišti ve Vídni. Malta má předsednictví EU (nejmenší státu EU, který má jen necelého půl milionu obyvatel), a proto tam právě teď cestuje z EU kde kdo. Jen moje konference nemá s EU nic společného, ač na ní mluví i maltský ministerský předseda. Na letišti ve Vídni se setkávám s rakouským vicekancléřem Mitterlehnerem a ministrem zahraničí Kurzem, kteří jedou na Maltu na zasedání EPP (European People´s Party), frakce Evropského parlamentu. (V průběhu svého pobytu jsem pochopil, že na Maltě byli ve stejnou dobu Juncker, Merkelová, Berlusconi a mnoho dalších.) Mysleli si nejdříve, že já tam jedu na stejnou akci jako oni – ale já tam už nepatřím. V tomto seskupení evropských lidovců není v současnosti už ani ODS. Je tam jistě ale KDU-ČSL a také „lidovecká“ TOP 09. Proto mne už potom ani tolik nepřekvapilo, že v letadle potkávám člověka, který neletěl z Prahy, ale ze své Vídně – Karla Schwarzenberga. Vidím delegaci ze Slovenska, prezidentku Litvy a zástupce dalších zemí evropského východu. Sedím v business class, rakouský vicekancléř a ministr zahraničí v běžné economy class. Už jsem na tyto lidi trochu zapomněl, ale tyto delegace jsem na vídeňském letišti zpozoroval až v okamžiku, kdy se kolem mne začaly „hemžit“ ustaraně, nevyspale a vyčerpaně se tvářící mladé dámy v tmavomodrých kostýmcích, tak se odlišující od běžných leteckých pasažérů. Ještě horší jsou ale mužští adjutanti.

Egypt je místo, kde jsem byl – mimo evropský kontinent (s výjimkou USA) – v cizině nejvícekrát. Prvně dokonce již v mém předpolitickém životě (v roce 1967 jsem tu hrál basketbal). Naposledy jsem v Káhiře byl před šesti lety. Z historického hlediska je šest let nic, ale tentokráte jsem tam jel s vědomím, že jedu do jiného Egypta, do Egypta změněného „Arabským jarem“, z vnějšku importovanou „revolucí“, která v sobě měla – snad jako všechny revoluce – nemalý kontrarevoluční prvek. Možná dominující. Bylo „bořením“ státu, ale – jak jsem se snažil říci na konferenci ARADO (Arab Development Organization), kde jsem byl spolu se svým dlouholetým dobrým přítelem Amre Moussou, v 90. letech ministrem zahraničí Egypta, v minulé dekádě generálním sekretářem Ligy arabských států hlavním řečníkem – rozbourání státu většinou nezvyšuje svobodu lidí a demokracii v zemi, ale vyvolává chaos, anarchii, „disorder“.

Po celou dobu mého působení v prezidentském úřadu byl Jindřich Forejt jedním z mých nejbližších spolupracovníků, a i proto mě zacházení s ním lidsky velmi zasáhlo. Po dobu deseti let jsem s ním byl na Pražském hradě v každodenním osobním kontaktu a to, co se s ním dnes děje, je zcela nezasloužené. Je to nedůstojné i těch, kteří štvanici na ředitele protokolu Kanceláře prezidenta republiky rozpoutali. Rezolutně proto odsuzuji nucený odchod z jeho funkce a jeho profesní i lidskou diskreditaci.

 Z krátkých cest do ciziny „Zápisky“ nepíšu. Nemám dostatek zážitků, které by stály za zaznamenání. Pár hodin a jedna noc v Curychu mezi takové cesty patří. Proto jsem nic psát nechtěl. Přesto mne k tomu jedna věta vyprovokovala.

Je o mne známo, že jsem přísným kritikem EU. Nijak to neskrývám, nijak se za to neomlouvám. Dříve jsem byl více osamocen. Dnes už to navíc není postojem až zas tak výjimečným. Přesvědčených a přesvědčivých apologetů dnešní reality evropské integrace je už dnes strašně málo. Chtěl bych ale předeslat, že mi vždy šlo a jde i teď o kritiku konstruktivní, ne destruktivní.

Dnes ráno 27.9.2016 mi na mobilu „pípla“ zpráva, která obsahovala sdělení, že „naprostá většina obyvatel planety, 92 procent, žije v místech, kde znečištění ovzduší překračuje limity stanovené Světovou zdravotnickou organizací“. Tato zpráva je absurdní a hloupá. Neříká vůbec nic o zdraví nebo nezdraví lidí a to ani těch nebohých 92 procent veškerého lidstva. Říká jen a jedině cosi podstatného o bezmezné hlouposti a zaslepenosti environmentalismem nakažených úředníků WHO (Světové zdravotnické organizace) a jejich rádoby odborných poradců.

Už více než dvě desetiletí jezdím na velmi kvalitní, tzv. Athénský seminář, organizovaný Minosem Zombanakisem a jeho syny. Byl založen v roce 1979. Minos se v průběhu letošního semináře dožil v úžasné kondici 90ti let. Seminář má striktně daných 40 účastníků (trochu po řecku, genderově nevyváženě v poměru 38:2, tedy jen 2 ženy), zhruba dvě třetiny účastníků přijíždějí už řadu let. Je to značně kosmopolitní společnost – od USA po Saudskou Arábii. Jen dva účastníci byli letos z bývalého komunistického světa – prorektor moskevského MGIMO a já. Přesto už je to politicky korektní a multikulturální – jména účastníků (s několika řádky o nich) jsou už bez národnosti. Dovolte, abych s epodělil o to jaké byly mé poznatky, nebo možmá spíše zážitky z letošního Athénského semináře:

První pobrexitovský víkend jsem mluvil na konferenci v Monte Carlu (a bydlel v Cap Ferrat). V nadpisu konference byla otázka „Je představitelná alternativní Evropa?“. Hlavní řečníci byli tři – bývalá francouzská ministryně pro Evropu, dnes předsedkyně zahraničního výboru francouzského parlamentu, Élisabeth Guigou, bývalý britský ministr financí z éry Margaret Thatcher Nigel Lawson a já.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %