Tvrdost závěru o selhávání současného modelu správy soudnictví mi připadá poněkud přehnaná. Ne, že by činnost soudů a zejména chování některých soudců nezadávala vůbec žádné příčiny k výtkám, ale ze statistik ministerstva spravedlnosti vyplývá, že úroveň soudnictví se sice pomalu, ale přece jen zlepšuje: zkracuje se průměrná délka procesů, ubývá nedodělků, (stíhaných) kárných poklesků soudců je jako šafránu (zamlčovaných mnohem více). Není úplně jasné, jakými kouzly Nejvyšší rada soudnictví dosáhne zrychlení kladného vývoje, co tedy bude dělat lépe než ministerstvo spravedlnosti, zda si soudci při výkonu manažerských funkcí povedou lépe než úředníci, vycvičení na výkon správních činností, ba zda dokonce odvádění vůdčích typů soudců od jejich obvyklé náplně práce k správním činnostem nepovede k poklesu úrovně výkonů soudnictví.

Otázkou samou pro sebe je nejistota, co si o nutnosti zřízení Nejvyšší rady soudnictví myslí mlčící část soudcovského stavu. Soudcovská unie přece sdružuje jen aktivní, popř. aktivistickou část soudců. Ti,kteří stojí mimo ni, své postoje hromadně veřejně neprojevují a pokud vím, žádný průzkum jejich mínění nebyl proveden.

Zavedení soudcovské samosprávy by justici samozřejmě ochránilo před otřesy, způsobenými katastrofálně častým střídáním ministrů spravedlnosti a s tím souvisejícími změnami koncepcí řízení resortu. Protože politická stabilita je v našich poměrech patrně nedosažitelný ideál, požadavek na ustavení Nejvyšší rady soudnictví je vysoce racionální. Ostatně v řadě evropských zemí takové orgány fungují již řadu let a někde zastřešují i prokuraturu. Na druhé straně odloučení justice od moci výkonné nebývá zcela důsledné,neboť dochází k personálnímu propojení soudcovské samosprávy, ministra spravedlnosti a popř. i hlavy státu. Nejsem si ale jist, zda také došlo ke změně celkového přístupu politického vedení státu nejen k justici, ale k právnímu prostředí jako celku, který se bez ohledu na střídání vládnoucích stran a koalic tradičně vyznačuje nedoceněním jejich významu.

Zdrženlivost ministra Roberta Pelikána k záměrům na ustavení Nejvyšší rady soudnictví není novinkou, naopak patří ke konstantám jeho postojů k problematice resortu (http://www.jemelikzdenek.cz/2015/10/soudci-jejich-ministr.html). Důvodem jsou ministrovy obavy z prohloubení „zapouzdřenosti“ justice jako důsledku zvětšení její nezávislosti na moci výkonné. Není divu: jeho úřadem procházejí stovky stížností na skutečná či domnělá selhání justice a mám dojem, že není necitelný k trápení obětí justičních přehmatů.

Ostatně někteří justiční funkcionáři si o obavy ze „zapouzdřenosti“ přímo říkají. Chybí jim pokora, která by je vedla k uvědomění, že justice je službou státu občanům a soudci nejsou nadřazená nedotknutelná kasta, která má právo dopouštět se beztrestně pochybení ke škodě účastníků řízení. Následně vnímají uplatnění kárné pravomoci ministra spravedlnosti nad nimi jako nežádoucí zásah do jejich nezávislosti.

Příkladem budiž způsob, jakým se předsedkyně Soudcovské unie Daniela Zemanová – jedna z nejviditelnějších bojovnic za zřízení Nejvyšší rady soudnictví – postavila proti bývalé ministryni spravedlnosti a rovněž zastánkyni soudcovské samosprávy Heleně Válkové, když se rozhodla podat kárnou žalobu na opavského soudce, který propustil na svobodu ženu, jež později vraždila ve Žďáru n.S. Událost tehdy vzedmula ve veřejném mínění vlnu nevole vůči soudům a paní ministryně k ní nemohla zůstat lhostejná. Přesto paní předsedkyně její vystoupení považovala za nepatřičnost: podle její představy soudce smí hodnotit zase jen soudci, neboť soudcovská nezávislost je synonymem pro nedotknutelnost.

Představitelé Soudcovské unie a významní soudci si jsou při tom vědomi, že se soudci občas dopouštějí poklesků a dokonce si stěžují na selhávání soustavy kárných žalobců. Shodou okolností k nim patří také paní Daniela Zemanová.

Příkladů selhávání kárných žalobců se dá najít poměrně dost. V současné době mám například příležitost sledovat časté porušování trestního řádu jistým soudcem při vydávání rozsudků. Trestní řád říká, že rozsudek se vyhlásí zpravidla hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to možné, lze pro vyhlášení rozsudku jednání odročit na dobu nejdéle tří dnů. Po vyhlášení rozsudku musí být účastníkům řízení doručeno jeho písemné vyhotovení v zákonem stanovené lhůtě. Překočení lhůty je přípustné pouze v odůvodněných případech se svolením předsedy soudu. Požadavek na dodržení lhůt není malicherný – až na zvlášť otrlé jedince bývá sám prožitek trestního řízení stresující a při čekání na vyhlášení rozsudku a pak na písemné vyhotovení se napětí zvyšuje. Básník Jiří Wolker se kdysi vyjádřil, že trest odnětí svobody je trestáním časem. Jeho postřeh lze ale zcela nenásilně rozšířit i na účast na trestním řízení a extrémní protahování trestního řízení lze považovat za psychické týrání trestaných.

Poměrně nedávno upozornil spolek Šalamoun předsedu jistého soudu na chování soudce, který trpí sklonem k protahování lhůt. V jednom případě nechal nepravomocně odsouzené čekat na písemné vyhotovení rozsudku 11 měsíců, ač zákonná lhůta v daném případě byla dvacet dní. Předseda soudu odpověděl, že se jedná o soudce, požívajícího u soudu dobrou pověst a všechna překročení lhůty řádně odůvodnil a měl je povolena předsedou soudu.

Připomíná mi to vyjádření významného soudce, znalého problematiky kárného soudnictví, který mi v soukromém hovoru řekl, že se nediví předsedům soudů, že nepodávají kárné žaloby kvůli průtahům: mají sami máslo na hlavě, neboť k nedbání lhůt přivedli své podřízené předchozí nepřiměřenou shovívavostí k jejich neodpovědnosti, kterou tím nechali narůst do neúnosných rozměrů. Příklad výše zmíněného neodpovědného soudce svědčí o tom, že citovaný názor je přesný. Soudce, „požívající u soudu dobrou pověst“ pokračuje pod ochranou předsedy soudu v trestání nepravomocně odsouzených časem: za účelem vyhlášení rozsudku odročil hlavní líčení nikoli o tři, ale rovnou o sedmdesát tři dny, a to přes Vánoce a novoroční svátky . Obžalovaní očekávali, že za těchto okolností současně s ústním vyhlášením rozsudku dojde k předání písemného vyhotovení. Překvapením pro ně bylo, že po tak dlouhé době na přípravu pan soudce při odůvodnění rozsudku projevil určité mézery ve znalosti spisu. Od té doby již uplynulo dalších sedmdesát jedna dní, ale rozsudek dosud nepřišel. Hodnotím to jako projev hrubé neúcty k zákonu a sadistický přístup k nepravomocně odsouzeným.

Výstřelky uvedených rozměrů nejsou časté, ale nebude-li jim stát čelit tvrdou represí, bude jich přibývat. Současný způsob kárného řízení, poskytující prostor pro uplatnění stavovské solidarity, ale neumožňuje soustavné potírání kárných provinění.

Řešení vidím v zřízení mimoresortního inspekčního úřadu, podobného Generální inspekci bezpečnostích sborů, vyšetřujícího stížnosti na soudce a státní zástupce, a na něj navazujícího úřadu veřejného žalobce, stojícího mimo soustavu státního zastupitelství. Bližší údaje jsou dostupné na internetových stránkách Spolku pro nezávislou justici v ČR Šalamoun.

Pokud by ustavení Nejvyšší rady soudnictví provázelo výše zmíněné opatření, nebylo by třeba tolik se obávat „zapouzdření“ justice.