Naše ústava vznikala jako nezbytný atribut samostatnosti České republiky jistou evolucí na straně jedné a transpozicí zásad a principů, na nichž spočívala Ústava České a Slovenské federativní republiky na straně druhé. Ani tou to však nezačalo. Ústava federace vycházela z tradic ústavy prvorepublikové a z inspirace, kterou byly pro její autory ústavní dokumenty demokratických zemí západní Evropy, zejména Německa. Nic zcela originálního v ní nebylo.

Vznikla jaksi mimoděk. Nebyl to průkopnický čin, vedený nějakou vůdčí osobností, která by si zasloužila být označována za tvůrce a autora Ústavy. Nechám stranou nejen poněkud zvláštní okolnosti tvorby ústavního dokumentu nově zvolenými poslanci českého parlamentu v tehdy opuštěném lánském zámku, ale i dopisování a dolaďování Ústavy přímo na zasedáních české vlády. To všechno jsou už jen nepodstatné historické epizody, i když nás v nich tehdy leccos dost zlobilo. Tak to ostatně asi – přes všechny vznešené obrazy a fotografie – probíhalo všude ve světě, ale to se nehodí do učebnic. I když je to třicet let, karty byly i tehdy rozdávány způsobem, jak je česká společnost členěna i dnes.

Je banalitou říci, že je ústava jedním ze základních stavebních kamenů, na nichž v moderní společnosti spočívá vláda práva a demokracie. Naše zkušenosti z dob komunismu nám totiž přesvědčivě říkají, že samotná existence Ústavy sama o sobě není ani podmínkou, ani zárukou demokracie, ale ani vlády práva – jak to předváděl Stalinův Sovětský svaz, který praktikoval totalitní diktaturu na základě formálně relativně demokratické Ústavy, tak Hitlerovo Německo. Po celou dobu nacismu se tam vycházelo z původně demokratické ústavy Výmarské republiky.

Význam ústavy i proto nepřeceňuji. Zejména ne ve společnosti, jejíž soudržnost vznikla na přirozeném historickém základě, ve společnosti, která není, jako např. v USA, výtvorem ústavodárce, jenž – prostřednictvím ústavy – „z mnohých učinil jedno“.

Jisté zbožštění ústavy, jehož jsme v dnešní době při všem jejím známém vyprazdňování svědky, předpokládá plnou suverenitu země, což v našem případě vzhledem ke členství v Evropské unii určitě neplatí. Členství v EU relativizuje význam jakékoli národní ústavy. To je ještě zesíleno tím, že se nacházíme v éře, v níž je pro evropské elity existence národních států nepříjemným, nechtěným, a – jak doufají – jen dočasným reliktem minulosti. To bychom měli v našich diskusích na toto téma vytknout před závorku. A netvářit se, že tomu tak není.

Nejsem právník, nebudu se proto pouštět s pomocí mně cizí právnické terminologie do jemné debaty o naší Ústavě. Byl jsem však v druhé polovině roku 1992 jako předseda české vlády předsedou komise pro přípravu ústavy a desítky let jsem byl v nejvyšších ústavních funkcích, takže jsem se s ústavou dnes a denně setkával. A vnímal její různé nejasnosti a nepřesnosti.

Ústava je základem právního státu, je výchozím rámcem upravujícím jak vztahy mezi jednotlivcem a státem, tak vztahy jeho vrcholných orgánů (a dělbu moci mezi nimi). Tuto roli naše Ústava poměrně spolehlivě plní. Vedeme debaty o potřebě zpřesnění některých ustanovení, můžeme pokračovat ve sporech o Listinu základních práv a svobod, můžeme a musíme bojovat s ambicemi environmentalistů a dalších pokrokářů prosazovat své ambice na změnu podstaty naší společnosti prostřednictvím zaplevelení ústavy jejich agendami, můžeme vést spory o důsledcích již přijatých změn jako je přímá volba prezidenta, kterou – mimochodem – tehdejší česká vláda při svém jednání o ústavě výslovně odmítla, ale přesto je možné říci, že česká Ústava představuje relativně funkční a vyvážený celek. Proto chci varovat před jeho nepromyšlenými konstruktivistickými doplňky a před modernisticky se tvářícími novelami, které by ve společnosti vedly k novým konfliktům.

Dva velké problémy ústavy ČR

Vidím dva velké problémy, vynechám-li již zmíněný tragický omyl přechodu na přímou volbu prezidenta, čímž byl znerovnovážněn náš ústavní systém a zchaotizována naše politika.

1. První problém vidím v příliš ambiciózně pojaté pozici Ústavního soudu, v který se pod záminkou ochrany Ústavy stává aktivistickým orgánem, který bez přímé demokratické legitimity omezuje suverenitu lidu a jím zvolených orgánů výkonné i zákonodárné moci. Jeho evidentní excesy v posledních letech jsou dostatečně známé. Expanze ústavního soudnictví u nás žádné odpovídající brzdy a protiváhy zatím nenalezla.

2. Druhý problém vidím v něčem, co by se s jistou nadsázkou dalo nazvat vykrádání si pravomocí mezi jednotlivými pilíři ústavní moci. Že mezi nimi může a musí být neustálé napětí a že musí probíhat trvalé dynamické vyvažování těchto institucí, je logické. A správné. Jsem však přesvědčen, že to u nás zachází příliš daleko.

Legislativa opakovaně vykrádá pravomoci exekutivě, především vládě, zřizuje vyšetřovací komise, přiděluje jim výkonné pravomoci, úkoluje vládu v ryze exekutivních tématech formou svých usnesení. Rozsáhlé je i vykrádání pravomocí legislativy justicí. Každodenní dotváření a domýšlení záměru zákonodárce při justičním rozhodování, které probíhá jak u obecných soudů, tak především u Ústavního soudu, je v každém případě špatné. Naše Ústava postrádá brzdy, které by tyto tendence omezovaly.

Jako praktik, celá desetiletí se v rámci naší ústavy pohybující, mám jedinou prosbu či doporučení: neuvažujme o ambiciózních změnách. Hlavně nedopusťme vyprázdňování Ústavy, podobně jako k ní docházelo v totalitách 20. století. Pokusy různých politických a ideových skupin v tomto směru existují a já je cítím velmi silně.

Václav Klaus, Kolokvium na téma: Ústava, ústavní systém a ústavnost v ČR, Ministerstvo vnitra, Praha, 20. ledna 2023.