Nepopiratelným faktem je, že nikdy ve své historii neměli Rusové tolik demokracie jako dnes, nikdy neměli tolik svobody jako dnes a nikdy neměli tak vysokou životní úroveň jako dnes.

Srovnejme si, dříve než začneme plakat nad tím, jak nám Rusové vnutili a přinesli komunismus a jeho represe a zločiny, jak to bylo ve skutečnosti.

Československá exilová vláda kooptovala komunisty v roce 1945 a spolu s nimi proklamovala v Košickém vládním programu zákaz pravicových stran (zejména pak Agrární strany) a souhlasila se vznikem tzv. Národní fronty, která znamenala faktickou dominanci české politiky Komunistickou stranou Československa. Předsedou vlády se stal bývalý velvyslanec Československé republiky v Moskvě, levicový sociální demokrat a sovětský agent. V prvních poválečných volbách v roce 1946 získali komunisté 38 procent hlasů a stali se největší stranou „Národní fronty“.

V roce 1948 se díky chybě nekomunistických ministrů a ústupu starého a nemocného prezidenta Beneše zmocnili vlády na dalších 40 let.

Jejich monopol na moc ve státě byl v roce 1968 ohrožen demokratizačním procesem uvnitř komunistické strany. Ani před rokem 1968 však nešlo o skutečný protikomunistický odboj. Ten nebyl nikdy silný, nebo dokonce organizovaný, jednalo se většinou o statečné jednotlivce, velmi malé skupinky nebo oběti provokací StB. Proti okupaci Československa Sovětským svazem roku 1968 nikdy nevznikl po neorganizovaném občanském odporu v prvních dvou týdnech skutečný odboj.

Po roce 1968 se o organizovaném odboji nedá mluvit. Vznikly skupiny jako Charta77 nebo VONS, které se nikdy otevřeně nepostavily socialismu, jejich cílem bylo přimět socialistický stát, aby dodržoval vlastní socialistické zákony. A opět se jednalo o statečné jednotlivce a velmi malé skupinky.

Převrat, zvaný „Sametová revoluce“ nebyl též protisocialistickým nebo protikomunistickým aktem.

Komunistické Národní shromáždění po něm zvolilo našeho prvního polistopadového prezidenta, první polistopadová vláda měla komunistického předsedu (před nástupem do funkce ze strany vystoupil) a (bývalí) komunisté byli členy všech následujících vlád. Prezident ujišťoval občany, že socialistický charakter státu bude zachován. A tentýž prezident je dodnes předmětem kultu.

Postsovětské Rusko svou komunistickou stranu naopak zakázalo a ruští komunisté si museli založit novou, na zelené louce, na rozdíl od nás, kde si KSČM podržela svou členskou základnu, svůj název a kromě nemovitostí i značnou část svého majetku, a získala tak vůči ostatním, z ničeho začínajícím stranám velkou výhodu. Po rozpadu systému rozpustili, bez násilí a bez krve. „Říši zla“, jak ji nazval Ronald Reagan, a vykročili na pomalou a obtížnou cestu k demokracii. Vyčítat jim, že pouhých dvacet pět let po tom se ještě nestali „standardní demokracií“, je pokrytecký nesmysl.

Neexistuje žádná „standardní demokracie“, demokracie nemá standardy kromě svobody projevu, svobody shromažďování, svobody pohybu a volebního práva. Politický systém každé demokratické země je jiný, od socialistické republiky až po konzervativní monarchie. Dokonce máme i kombinace těchto systémů, socialistické monarchie.Volební právo je v každé z nich uplatňováno rozdílně a rozdílné jsou i jejich politické systémy a systémy státní správy. Rozsah a hloubka každého atributu demokracie je v každé demokratické zemi jiný a je často podle místních a politických podmínek proměnlivý.

Vadí nám ruský politický systém, nazýváme jej diktaturou, přestože jeho představitelé a poslanci jsou voleni ve svobodných volbách. Nepopiratelným faktem ale je, že:

Nikdy ve své historii neměli Rusové tolik demokracie jako dnes.
Nikdy ve své historii neměli Rusové tolik svobody jako dnes.
A nikdy ve své historii neměli Rusové tak vysokou životní úroveň jako dnes.

Po rozpadu Sovětského svazu se Rusku nedostalo podpory a pomoci Západu, porovnatelné s poválečným Marshallovým plánem pomoci evropským zemím, včetně těch nacistických a fašistických zemí, s kterými nedlouho před tím USA vedly válku.

Rusko nedostalo nic. A dobrovolně převzalo a zaplatilo dluhy celého Sovětského svazu.

Vadí nám Rusko, jehož demokracie po tisíci letech absolutismu a nejhorší komunistické diktatury za pouhých 25 let po pádu represivního režimu ještě není „standardní demokracií“ (ať už to znamená cokoliv), ale spojujeme se s režimy jako Saúdská Arabie a jiné arabské státy, kde demokracie neexistuje žádná a kde vládne náboženský fanatismus, intolerance a krutá diskriminace. Kupodivu nám to u nich nevadí.

Vafí nám Ruská okuace se 140 obětmi, ale Německá se 300 000 nikoliv

S Ruskem nemůžeme navázat přátelské vztahy a jednat s ním jako s jedním z rodiny evropských států a národů. Jeho předchůdce (asi na rozdíl od předchůdce Ukrajiny a jiných bývalých republik a tehdejších satelitních zemí, Německa, Polska, Maďarska a Bulharska) nás přepadl v roce 1968. Následovala okupace s asi 140 obětmi na životech.

V protiruském táboře obránců evropské „standardní demokracie“ dominuje země, která nás okupovala pouhých 30 roků před Sovětským svazem a jejíž okupace měla u nás 300 000 obětí včetně téměř celého židovského a rómského etnika. Odpustili jsme jim

Ta země též přepadla SSSR, způsobila v něm nevypočitatelné škody a po válce, v níž měl Sovětský svaz nějakých 20 milionů obětí, dostala na své cestě k demokracii a ekonomické soběstačnosti veškerou pomoc. Dnes je dominantním státem socialistické Evropské unie, jíž vládne Evropská komise plná „bývalých“ komunistů, trockistů a maoistů.

A EU je největším zastáncem protiruské politiky 

Tvrdí, že se Rusko nezbavilo své komunistické minulosti. Můžeme říci, že to, jak se chováme k Rusku a k Rusům, demokracii v jejich očích nepomáhá, ale diskredituje ji. Děláme vše pro to, aby se „demokracie“ v Rusku stala špinavým slovem.

Pohrdat Rusy, kteří se, na rozdíl od nás, komunismu po léta bránili se zbraní v ruce a proti nepředstavitelné represi, jako „národem bolševiků“, je z naší strany pokrytecké. Ano, nakonec podlehli. Ale porovnejte si, čemu jsme podlehli my a čemu podlehli oni.

 Během „úklidu“ jsem narazil na tento starý text. Nevzpomínám si na rok, kdy jsem jej napsal. Ale je tu a chtěl bych jej připomenout.

Pravý prostor, 13. října