Další hřebíček do rakve normality a vstupenka do celosvětového cvokhauzu. Napadá mě spousta dalších slov, která by podle tohoto (amerického, tedy toho nejlepšího na věčné časy a nikdy jinak) vzoru mělo zakázat. Příkladně tomu, co s odporem nazývá Limonádový Joe „lihovým nápojem“ (chudák nemohl tušit, že se stane průkopníkem politické korektnosti), se v různých časech i místech naší vlasti říkalo a říká všelijak: kořalka, kořalice, šnaps, dokonce jsem se dočetl nářečního synonyma breberka. A přitom se podle etymologů jedná o víceméně převzatou, jen mírně pozměněnou verzi polského slova  gorzałka odvozeného od gorzeć, tedy hořet (pálit – odtud naše pálenka). Indiáni tomu podle Karla Maye říkali Ohnivá voda. Všechno krásně a logicky. Nikdo nebyl diskriminován, snad krom těch Indiánů, kteří snášeli kořalku velmi špatně, nebyliť k tomu biologicky disponováni.

—

Ze stejného zdroje, tedy z Novinek, se dovídáme, že Obvinili školu z rasismu, že na večírek najala DJe s černým make-upem. Byl to černoch. Členové výboru pro spravedlnost a inkluzi na základní škole v americkém Phoenixu obvinili členy asociace Parent Teacher Association (PTA) z rasismu poté, co viděli fotky ze školního večírku s kostýmy s tematikou 70. let. Na asociaci v souvislosti s rasismem si stěžovali Stuart Rhoden a Jill Lassenová, kteří jsou na základní škole Hopi Elementary School členy výboru pro spravedlnost a inkluzi. Vadila jim fotografie z večírku pro učitele a rodiče, na němž měl diskžokej Kim Koko Hunter podle jejich názoru tzv. blackface (černý make-up). Jenže muž byl ale ve skutečnosti – tmavé pleti!

Podle deníku The Arizona Daily Independent se však dvojice od prezidentky asociace Megan Livengoodové, jež večírek pořádala, záhy dozvěděla, že onen muž byl ve skutečnosti tmavé pleti. Lassenová, která pracuje jako knihovnice, se následně omluvila. „Máte pravdu, měli jsme se informovat, než jsme vznesli taková obvinění,“ sdělila. Rhoden, jenž je rovněž tmavé pleti a vyučuje na univerzitě Arizona State University, však svůj postoj hájil a na Facebooku zveřejnil dvě fotografie Huntera, na nichž se snažil ilustrovat, že si na večírku skutečně ztmavil obličej. Dodal k tomu: „Netvrdil jsem, že ten člověk je bílý. Možná jsem si to myslel, ale přesto… Přinejmenším se zdá, že použil tmavší make-up.“

Tak to už je řádná pakárna. Ano, je pravda, že v americké historii byly uplatňovány rozmanité segregační fenomény. Dlouho nebylo myslitelné, aby například ve filmu hráli autentičtí černoši. Vůbec prvním filmem, ve kterém se objevila černošská postava, byl Uncle Tom’s Cabin v roce 1903. I když ne tak docela. Hercem totiž nebyl Afroameričan, ale běloch v začerněné korkové masce (blackface). Již od začátku otrokářství bylo totiž nepsaným pravidlem, že černošské postavy budou v divadlech ztvárněny bělošskými herci, jelikož tato forma umění neměla být „snížena na úroveň otroků“. Dlouholetá tradice se tak přenesla i do kinematografie. Skuteční černoši se ve filmu poprvé objevili v roce 1904. Šlo o snímek Ten Pickaninnies, který předznamenal začátek rasové stereotypizace v Hollywoodu. Účinkovala v něm trojice mladíků, kteří celou dobu jen šaškují a v titulcích jsou označení jako „coons“ (hanlivý rasistický termín). O rok později byl ve filmu Coon Town Suffragettes ustálen obraz černošské ženy jako obézní, asexuální a dominantní osobnosti. Až do roku 1927 navíc většinu černošských rolí obstarávali běloši v masce. Dokonce i první hudební zvukový film, slavný The Jazz Singer s Alem Jolsonem, přivedl v hlavní roli zpěváka v černé korkové masce.

Jenomže to všechno je už mnoho desítek let minulostí. Zkuste si spočítat, kolik filmových hvězd je tmavé pleti – Denzelem Washingtonem počínaje a Morganem Freemanem zdaleka nekonče. O nějaké diskriminaci zde nemůže být vůbec řeči. Mimo jiné i proto, že ti tmaví herci jsou zpravidla obsazováni do rolí, v nichž jsou lepší, než by možná bylo mnoho kolegů jiné barvy.

Připomíná mi to starý vtip. Potkají se (ještě za studené války) na jakémsi symfonickém festivalu dva dirigenti, americký a ruský. A ten ruský konspiračně špitá: „Představ si, jaký já jsem pokrokový. Já mám ve svém orchestru 50% Židů. A ty?“ A ten Američan říká: „Já ani nevím“.

Celá ta směšná kauza s černochem de facto obviněným, že je málo černý, je jen další příklad toho, že svět se šine do míst, kde záda ztrácejí své slušné jméno.

—

A závěrem zase jedna moudrá z webové kolportáže. O židovských anekdotách se říká, že to nejsou anekdoty, ale podobenství. Asi ano. Ta následující rozhodně:

Novinář zpovídá rabína u Zdi nářků: “Rabi, jak často se sem ke Zdi chodíte modlit?”

Rabín: “Dvakrát denně.”

Novinář: “A za co se modlíte?”

Rabín: “Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi. ”

Novinář: “To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle každodenně u Zdi modlíte?”

Rabín: “Padesát let.”

Novinář: “Padesát let!!! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?”

Rabín: “Mám pocit, jako bych mluvil do zdi.”