Lewis byl blízkým přítelem J. R. R. Tolkiena, autora Hobita a Pána prstenů. Oba byli vůdčími postavami mezi profesory anglického jazyka na univerzitě v Oxfordu a neformální oxfordské literární skupiny zvané Inklings. Podle jeho memoárů Zaskočen radostí (Surprised by Joy: The Shape of My Early Life -1955) byl Lewis po svém narození pokřtěn v irské anglikánské církvi, ale v době svého dospívání od víry odpadl. Svou roli v tom sehrála nepochybně dramatická zkušenost z raných let, zčásti strávených v autoritářské škole Wynyard School (ve svých vzpomínkách ji v narážce na nacistický koncentrák nazývá „Belsen“). Také jeho nasazení a zranění v 1. světové válce nemohlo zůstat bez odezvy. Své dočasné odcizení od křesťanství později zdůvodňoval tak, že na svou víru začal pohlížet jen jako na práci a povinnost. Pod vlivem Tolkiena a dalších přátel se ale ve věku kolem 30 let znovu obrátil ke křesťanství a stal se laikem anglikánské církve.

Lewisovu asi nejúspěšnější knihu Rady zkušeného ďábla (The Screwtape Letters -1942) není třeba obšírněji představovat: jde snad o nejvtipněji podané reálie „ze života pokušitelů“. Hlavní postavou příběhu je zkušený pekelník, který formou dopisů a instrukcí radí elévovi v pokušitelském úřadu. Spojenými silami se pokouší zničit život konkrétního člověka. Lewis bravurně vystihl to, s čím se každý z nás ve svém životě denně setkává: pohrdání druhými, pokrytectví, pocit výjimečnosti, pocit mimořádné svatosti, propady do depresí, skepse a pochybnosti. Rady zkušeného ďábla jsou nejenom vtipným čtením, ale také mimořádnou, a čím víc skrytou, tím působivější moralitou, která nám umožní nahlédnout do zákulisí duchovního světa. 

Na Rady Zkušeného ďábla částečně volně navazuje kniha, kterou C. S. Lewis k vydání připravil krátce před svou smrtí – Přípitek zkušeného ďábla (Screwtape Proposes a Toast -1961). Tento text vyšel česky doplněn o další eseje, více či méně duchovního obsahu. Přesto nejde, jak uvidíte z vybrané ukázky, o ledajaká kázání, nýbrž o hluboká a moudrá zamyšlení nad věcmi a jevy často považovanými za nenápadné či nepodstatné. Je to však jen zdání, které klame…

Dobré dílo a dobré skutky

„Dobrý skutek“ v množném čísle je výraz v moderním křesťanstvu daleko známější než výraz „dobré dílo“. Dobré skutky znamenají hlavně dávání almužny nebo „pomáhání ve farnosti“. Jsou něco úplně jiného než jednotné číslo „dílo“. Dobré skutky nemusí být nutně dobrým dílem, jak může vidět kdokoliv, kdo si prohlédne některé z předmětů vystavených k prodeji na bazarech k dobročinným účelům. Ty s naším příkladem vůbec neladí. Když náš Pán poskytl chudobným svatebčanům nějakou láhev vína na přípitek, udělal nejen dobrý skutek, ale také dobré dílo, neboť to víno vskutku stálo za vypití. Jenže zanedbání „dobrého“ v našem „díle“, v naší práci, těmto předpokladům neodpovídá. Apoštol říká, že každý musí nejen pracovat, ale že musí pracovat „dobře“.

Myšlenka dobrého díla mezi námi docela nevymřela, obávám se však, že ani pro zbožné lidi není obzvlášť charakteristická.

Našel jsem ji mezi uměleckými truhláři, mezi příštipkáři a mezi námořníky. Nemá vůbec smysl pokoušet se ohromit staré námořníky novým parníkem, který je tou největší a nejdražší lodí, jaká kdy plula po moři. Oni si prohlédnou její „konstrukci“, a předpovědí, jak se bude chovat na rozbouřeném moři. O dobrém díle hovořívali také umělci, ale ti stále méně. Začínají dávat přednost výrazům jako „významné“, „důležité“, „současné“ či „odvážné“ dílo. A to podle mne nejsou dobré příznaky.

Velké množství lidí ve všech průmyslově vysoce rozvinutých společnostech se však stává oběťmi situace, která od začátku myšlenku dobrého díla téměř vylučuje. Ekonomickou nutností se stává „zabudované zastarávání“. Pokud není nějaký výrobek vyroben tak, že se za rok za dva rozpadne a musí být tedy nahrazen novým, nedosáhne výroba dostatečné návratnosti. Před sto lety si novomanžel, pokud byl dost bohatý, postavil vůz a předpokládal, že se v něm bude vozit do konce života. Nyní si koupí auto, ale už za dva roky je hodlá prodat a koupit si nové. Za našich dnů už dílo nesmí být dobré.

Pro ty, kdo se rádi strojí, znamenají zipové uzávěry velkou výhodu před knoflíky, neboť jim ušetří spoustu času a potíží se zapínáním, pokud ovšem vydrží. Pro výrobce zato vykazují mnohem podstatnější zásluhy tím, že v provozu nevydrží dlouho. Špatné dílo je dokonce žádoucí.

Musíme se vystříhat toho, abychom k této situaci zaujímali zbrklé morální stanovisko. Ten názor není výsledkem výhradně dědičného nebo aktuálního hříchu. Vkradl se do nás zcela nepředvídaně a skoro neúmyslně. Jeho výsledkem a jeho příčinou je v našich myslích pokleslý komercialismus. A ten se podle mého mínění nedá napravit jen čistě morálním úsilím. Věci se začali původně vyrábět pro užitek nebo pro potěšení, nebo (a to častěji) pro obojí. Divošský lovec si vyrobil zbraně z pazourku nebo z kosti, udělal je tak dobře, jak jen uměl, protože pokud by je vyrobil příliš tupé, nebo příliš křehké, nezabil by jimi žádné zvíře.

Jeho žena zase udělala hliněný hrnec na vodu a udělala jej, jak nejlépe dokázala, protože jej musela používat. Muž a žena neodolali dlouho a začali své výrobky zdobit. Chtěli je mít (jako medvědice Dogberry) „hezké“. A můžeme si být skoro jisti, že si při práci zpívali nebo hvízdali nebo aspoň nějak pobrukovali. Anebo třeba vypravovali pohádky.

Do této situace musela dřív či později zasáhnout změna, a to stejně nevtíravé, jako had do Ráje a zprvu i tak nevinně, jako to kdysi provedl ten had. Jednotlivé rodiny přestávaly vyrábět jen pro svou potřebu, objevili se odborníci: hrnčíř, který vyráběl hrnce pro celou vesnici, kovář, který kul pro všechny zbraně, bard, básník a hudebník v jedné osobě, který zpíval a vyprávěl pohádky všem. Je významné, že v Homérovi kovář kulhal, básník byl slepý.

Tak možná věci začaly. Postižení, kteří se nemohli uplatnit jako lovci nebo válečníci, byli vyčleněni a poskytovali těm, kdo lovili a bojovali, jak potřebné nářadí, tak služby a zotavení.

Důležitost této změny spočívala v tom, že dospívali k odborníkům na výrobu věcí (hrnců, mečů, balad) ne pro vlastní potřebu a potěšení, ale pro užitek a blaho jiných. A za to ovšem museli být tím či oním způsobem náležitě odměněni. Ta změna byla nezbytná, pokud neměla společnost uvíznout ve stavu ne rajském, ale zvetšelém, klopýtavém, primitivním a tím upadajícím do nouze. Společnost uchovaly ve zdravé rovnováze dvě skutečnosti: Za prvé, tito odborníci museli dělat svou práci co nejlépe. Chtěli přece obstát mezi lidmi, kteří jejich výrobky používali. Všechny ženské z vesnice by se vrhly jako vosy na hrnčíře, který by vyráběl nevyhovující hrnce. Ukřičely by barda, který by omílal pořád dokola jednu nudnou baladu. Kdyby kovář ukul chatrné meče, pak by ho navrátivší se bojovníci rozsekali na cimprcampr. V nejhorším by se z boje vůbec nevrátili, nepřítel by je pobil, vesnici vypálil a bezmocné zbylé obyvatele uvrhl do otroctví, nebo by jim uťal hlavu. A za druhé, protože odborníci vyráběli, jak nejlépe mohli něco bezesporu užitečného, měli ze svého díla radost. Nesmíme ovšem tento stav idealizovat. Všechno nebylo jen roztomilé. Kovář se mohl udřít. Barda mohlo rozčilovat, že vesnice chce slyšet znovu a znovu jeho poslední baladu (nebo nějakou jinou, ale pokud možno navlas takovou), zatímco on toužil přednést nějakou báječnou a ještě nikdy neslýchanou. Ale celkem vzato, odborníci vedli život hodný muže: užitečný, s rozumnou mírou pocty a radosti z uplatněné šikovnosti.

Chybí mi dost času a ovšem i znalostí, abych mohl stopovat celý postup toho vývoje od prvopočátečního stavu až po náš nynější způsob života. Ale myslím, že teď můžeme vypustit důvody těch změn. Zaručené je odloučení od primitivních podmínek, v nichž každý vyrábí všecko jen pro sebe, a je také zaručené, že v podmínkách, v nichž se dělá mnoho práce pro jiné, kteří za ni zaplatí, zde stále zůstávají dva druhy práce. O jednom z nich může člověk vpravdě říct: „Dělám práci, která má smysl. A bude mít nadále cenu ji dělat, i když za ni nikdo nezaplatí. Ale nemám vlastní soukromé prostředky, potřebuji potravu a střechu nad hlavou a ošacení. Musím tedy dostat za práci zaplaceno.“ Druhý druh je ten, kdy lidé vyvíjejí činnost, jejímž jediným cílem je vydělat peníze: konají práci, která není nezbytná, neměla by být anebo nebude udělána nikým v celém světě, pokud nebude zaplacena.

Můžeme děkovat Bohu, že je stále spousta práce té první kategorie. Zemědělec, policista, lékař, umělec, učitel, kněz a mnozí jiní pořád dělají práci, která sama o sobě stojí za udělání, kterou by značný počet lidí dělal a udělal bez zaplacení, co by se každá rodina jakýmsi amatérským způsobem snažila udělat pro sebe, kdyby žila v primitivním odloučení. Takové práce ovšem nemusí být právě příjemné. Jednou z nich je například služba ve stanici malomocných. Opačný extrém nám ukáží dva příklady. Nekladu mezi ně nutně morální rovnítko, ale do naší současné klasifikace se znamenitě hodí. Jedním příkladem je práce profesionální prostitutky. Obzvláštní hrůza její práce – chcete-li namítnout, že její činnost bychom neměli nazývat prací, přemýšlejte o tom ještě jednou – tedy to, co ji dělá daleko hroznější než je obyčejné smilstvo, je, že je to nejzazší příklad činnosti která nemá na zřeteli nic jiného než peníze. V tomto směru nemůžete dojít dál než k sexuálnímu styku, nejen bez sňatku, nejen bez lásky, ale dokonce i bez rozkoše. Můj další příklad je tento: Často vidím u silnice obrovské tabule, které mají jediný cíl: upoutat tisíce očí obrovskou plochou, na kterou nějaká firma dala vylepit reklamu na své výrobky. Uvažte, co ji odděluje od věcí, jež jsou „dobré“. Tu tabuli udělal tesař, ale ona sama o sobě není nijak užitečná. Tiskaři a papírníci pracovali, aby vyrobili plakát; pokud by pro něj někdo nenajal prostor na té velké tabuli, sám o sobě by byl bezcenný. Ale tento prostor je bez reklamy bezcenný. A sama reklama ztrácí účel, pokud nikdo inzerované zboží nekoupí. Samo zboží může být dokonce ošklivé, neužitečné, může být ničivým přepychem, který by si bez té reklamní tabule žádný smrtelník jinak nekoupil. Přání věc koupit v zákazníkovi vyvolal jen sexy obrázek a snobské vychvalování bombastickým textem. V každém stupni tohoto procesu byla sice vykonána práce, ale jediná její cena závisí na penězích, jež eventuálně vynese.

Zdá se, že takto se budou nevyhnutelně jevit výsledky společnosti, které spočívají převážně v nakupování a prodávání. V racionálním světě se věci vyrábějí tehdy, když jsou žádány. Ve skutečném současném světě se požadavky předkládají proto, aby lidé mohli uděláním věci vydělat peníze. Proto by nedůvěra nebo pohrdání obchodem, které nalézáme v dřívější společnosti, neměly být příliš ukvapeně přičítány pouhému snobství. Čím důležitější je obchod, tím více lidí je odsouzeno k druhému druhu práce, ba ještě hůř, učí se mu dávat přednost. Práce hodná udělání bez ohledu na plat za ni, ona rozradostňující práce, v pravém slova smyslu dobré dílo, se stává výsadou šťastné menšiny. Mezinárodním vztahům však vládne soupeřivé lovení zákazníků. Po celý můj život se v Anglii konaly oprávněné sbírky peněz na zakoupení košil pro lidi, kteří ztratili práci, a jejich prací byla právě výroba košil. Dá se lehce předvídat, že takový stav věcí nemůže setrvávat.

Naneštěstí je však nanejvýš pravděpodobné, že jej zahubí jeho vlastní vnitřní protiřečení, ovšem způsobem, který vyvolá obrovské utrpení. Může skončit bezbolestně jedině tehdy, když najdeme způsob, jak jej ukončit dobrovolně. Není ani třeba prohlašovat, že na to nemám žádný plán. I kdybych jej měl, žádný z našich mistrů – Velkých Mužů v pozadí vlády a průmyslu – by si ho ani nepovšiml. Jediným nadějným znamením v tomto okamžiku je „vesmírné závodění“ mezi Amerikou a Ruskem, neboť jsme se dostali do stavu, kdy hlavním problémem není zaopatřit lidi tím, co potřebují, nebo co se jim líbí, ale udržet lidi ve výrobě věcí; jen maličko záleží na tom, jakých. Velmoci je nejsnadněji a nejlépe zaměstnají při výrobě strašlivě drahých předmětů, které za čas zase vrhají přes palubu. Udržuje to peníze v oběhu a továrny v chodu a vesmíru to až tolik neuškodí, nebo aspoň ještě dlouho neuškodí. Úleva je však jen částečná a dočasná. Hlavním praktickým úkolem pro většinu z nás není dávat rady Velkým Mužům, jak ukončit tuto osudovou a osudnou ekonomii. My jim nemáme co radit a oni by nás stejně neposlouchali. Můžeme jen uvažovat, jak v tom dokázat žít co nejméně zranění a co nejméně degradování.

Je tu však přece jen něco, co pomáhá rozeznat osudnost a nezdravost toho všeho. Křesťan má velkou výhodu oproti jiným lidem, ne tím, že by byl méně pokleslý než oni, ani méně odsouzen k životu v padlém světě, ale poznáním, že on sám je padlý člověk v padlém světě. Uděláme tedy líp, když si připomeneme, co je dobré dílo a jak nemožným se pro většinu lidí teď stalo. Musíme si možná na živobytí vydělávat tím, že se podílíme na výrobě předmětů mizerné kvality, které by nestály za výrobu, i kdyby měly dobrou kvalitu, protože poptávka po nich a jejich obchodování na „trhu“ bylo pro ně prostě uměle navozeno reklamou. U babylonských řek jsme sedávali – nebo u montážního pásu – a stále si v duchu říkáme: „Jestli, Jeruzaléme, na tebe zapomenu, ať mi má pravice sloužit zapomene.“ A ona zapomene. Budeme ovšem mít oči nastražené, kdy se nám naskytne šance uniknout. Máme-li možnost „vybrat si kariéru“ (má však aspoň jeden člověk z tisíce takovou možnost?), půjdeme po stopě takové zdravé práce jako ohaři a budeme se jí držet jako klíště. Vynasnažíme se, dostaneme-li příležitost, vydělávat si na živobytí něčím, co stojí za práci, i kdybychom si na živobytí nemuseli vydělávat. Možná bude nutné, abychom značně umrtvili svou hrabivost. Neboť k velkým výdělkům vedou obvykle nezdravé práce a často patří také mezi nejméně namáhavé.

Za tím se však skrývá něco daleko ožehavějšího. Musíme velice dbát, abychom uchránili své navyklé myšlení před nákazami, které vypěstovala situace. Podle mého mínění taková infekce dvojnásobně zkorumpovala naše umělce.

Až donedávna – až do poslední části minulého století – se považovalo za zaručené, že úkolem umělce je pobavit a vychovávat obecenstvo. Obecenstvo se ovšem různilo: pouliční odrhovačky a oratoria se nepředkládala témuž posluchačstvu (ačkoliv mám za to, že velká část lidí měla docela ráda oboje). Umělec vedl své diváky k tomu, aby se naučili oceňovat i jemnější věci, než zprvu oceňovat chtěli. Mohl to dokázat jedině tak, že je od samého začátku nejen bavil, ale přesto, že je přednostně bavil (i když ne úplně srozumitelně, ale hodně srozumitelně), také je vedl výš. To vše se změnilo. V nejvyšších estetických kruzích teď člověk nazaslechne nic o nějaké umělcově povinnosti k nám. Povinnosti máme jen my k němu. On nám nedluží nic. My mu naproti tomu dlužíme „uznání“, i když on nikdy nevěnoval nejmenší pozornost našemu vkusu, našim zájmům, našim zálibám. Když ho neuznáváme, je pro něho naše jméno pouhopouhé bláto. V tomto krámě se totiž vždycky mýlí jedině zákazník.

Tato změna je však bezpochyby součástí našeho změněného přístupu k veškeré práci. Neboť „poskytnout zaměstnání“ se stává důležitějším než vyrábět věci, které lidé potřebují nebo které se jim líbí. Existuje tendence pohlížet na každý obchod jen jako na něco, co existuje hlavně kvůli těm, kdo obchodují. Kovář nepracuje, aby bojovníci mohli válčit – vojsko bojuje proto, aby kovář měl co dělat. Bard nezpívá a nerecituje pro libost svého kmene: kmen je tady kvůli tomu, aby chválil barda.

V průmyslu se za touto změnou přístupu schovávají nanejvýš úctyhodné motivy, ale stejně i chorobnost. Skutečný pokrok v dobročinnosti zarážejí řeči o „nadbytečné populaci“, nutí nás mluvit raději o „nezaměstnanosti“. Číhá na nás nebezpečí vedoucí k zapomínání, že jen nezaměstnaností problém neskončí. Chceme, aby lidé byli zaměstnaní jen proto, že to znamená jejich nasycení, s důvěrou (kdož ví, zda oprávněnou?), že je lepší lidi nakrmit, i když dělají věci špatně, než kdyby nedělali nic.

I když jsme povinni nasytit hladové, pochybuji, že jsme povinni „chválit“ ctižádostivé. Tento přístup je totiž pro dobré dílo osudný. Mnohé moderní romány, básně, obrazy, k jejichž „chválení“ jsme doháněni, nejsou dobrým dílem. Nejsou totiž zhusta vůbec dílem. Jsou to pouhé mazaniny rozbředlé smyslnosti či reflexí. Pracuje-li některý umělec v přísném slova smyslu, pak ovšem bere v úvahu existující vkus, zájmy, vnímavost a kapacity svého diváctva. Neboť ono je, ne méně než jazyk, mramor či barva, jeho surovinou a jako surovina má také býti použito, zušlechťováno, přetvářeno a tříbeno, nemá se přehlížet, nemá se jím okatě pohrdat. Nadutá lhostejnost vůči divákům a posluchačům neznamená génia ani poctivost, znamená naopak lenost a neschopnost těch, kdo se ani nenaučili své práci. Z toho plyne, že co se týče umělců, se teď jeví vůči Bohu poctivá práce jen jako nenáročné, neintelektuální umění ve filmu, v detektivkách, v pohádkách pro děti. Mají často zdravé podklady, jsou velice dobře vyrobeny, jsou situačně přesně zasazené, jejich dopad divácký i komerční bedlivě vypočítaný a k uskutečnění zaměřuje úspěšně využito zkušeností i jistého úsilí. Rozumějte mi dobře. Intelektuálnější výrobky mohou ovšem projevovat jemnější smyslovost a hlubší myšlenku. Ale mazanice není prací a zůstane mazanicí, ať k ní bylo použito jakkoliv drahé víno či barvy či léčiva.

„Velké skutky“ (v umění) a „dobré skutky“ (v dobročinnosti) by měly být raději také dobrými díly.

Ať sbory zpívají krásně, nebo ať nezpívají vůbec. Jinak jen potvrzujeme většinou přesvědčení, že svět obchodu, který koná s takovou účinností to, co svět nikdy dělat nepotřeboval, je reálný, dospělý, praktický svět, a že všechna tato jeho „kultura“ a všechno toto jeho „náboženství“ (což jsou obě dvě hodně odrazující slova) jsou v podstatě okrajové, amatérské a dosti chatrné činnosti.

C.S.Lewis – Dobré skutky a dobré dílo. In: Přípitek zkušeného ďábla a jiné eseje. Praha: Návrat domů 2001. ISBN: 80-7255-030-6)