To nehovořím o tom, jaká ekonomická břemena minulosti bylo nutno vyřešit, že NG byla silně vnitřně zadlužená, měla nesplacené faktury v hodnotě přes 13,741 milionů korun a hospodářský výsledek byl ve ztrátě 5,440 mil. Kč. Celková ztráta NG byla tedy 19,181 mil. Kč.  Sekční ředitelé ji chtěli rozparcelovat tím, že ji rozbili do sbírek, které dublovaly či triplovaly některé obslužné funkce, čímž financování by se bylo stalo zcela nečitelným. NG měla více než 20 kont, z kterých nekontrolovaně vybírala řada lidí a vnitřní komunikace zcela chyběla. Uzavřená kontrola hospodaření s prostředky státního rozpočtu za roky 1995 a 1998 provedená Ministerstvem financí nalezla nedostatky za 615,563 Kč. NG byla proto vyměřena pokuta 43,693 Kč a penále 24,565 Kč.

Knížákovi se přesto nakonec podařilo tuto situaci zcela změnit, NG zreorganizoval, zcentralizoval obslužné funkce a anuloval dluhy. Nakonec měla NG pouze dvě konta. Jedno v českých korunách a druhé valutové. Někteří ředitelé sbírek, i když byli nepochybně dobrými kunsthistorickými odborníky, jako vedoucí organizačního celku, díky tomu neobstáli. To platilo především pro sbírku starého umění, kde došlo k největším chybám.  

Samozřejmě, že tím muselo dojít k napjatým situacím a profesor Knížák si vyrobil mnoho nepřátel.  Jeho největším kritikem byl tehdy výtvarný kritik PhDr. Jíří Machalický. Dalo se to očekávat, protože ten byl mezi lety 1994 a 1997  pověřeným ředitelem Národní galerie, pak ředitelem její Grafické sbírky a  v roce 2000 prof. Knížák se s ním rozešel. A tito, do nástupu Milana Knížáka známí lidé, měli vliv na studenty, na cizince a dokonce i naprosto neznalé věci a tudíž snadno zmanipulovatelné Romy se jim podařilo proti Knížákovi poštvat. 

Kromě výše popsaných finančních problémů musel Milan Knížák řešit ještě další finanční břemena minulosti. Prosadil, že 150milionová  vládní vratná půjčka NG byla vládou změněna na nevratnou dotaci a získal urychleně 110 milionů Kč na nákup restitucí z Waldesovy sbírky, poněvadž hrozilo vypršení lhůty k odkoupení.  Je potřeba vyslovit poděkování tehdejšímu ministru kultury Pavlu Dostálovi, který, přestože byl silným politickým protivníkem pana profesora, se za toto postavil.

Žádný ministr by nemohl po vládě požadovat takové peníze, navíc pro politického oponenta, aniž by měl pro takový zásah podklady a dostatečné argumenty, a ty musel shromáždit právě profesor Knížák. I přesto se očekávalo, že ministr Pavel Dostál to v socialistické vládě nedokáže prosadit. Byl to ale proti svým předchůdcům takový formát, že byl schopen aktivně podpořit řešení problémů NG, i když mu je servíroval tak ostrý politický oponent, jako byl Knížák.

Všechny sbírky NG dostaly své vlastní programy a ředitele, kteří od roku 2002 nakoupili 994 obrazů, které všechny prošly akviziční komisí. Z toho pouze 188 bylo zakoupeno a zbytek byl darován. Bylo získáno 275 plastik, zakoupených z toho bylo pouze 72. Dále byly kupovány programy a architektura. Celkem bylo získáno 1717 položek akvizičních, 420 z toho zakoupeno. Ve světě si pokládají lidé za čest podporovat umění. A toto se podařilo Knížákovi využít.

To nehovořím o tom, že Knížák dokázal zrekonstruovat vyhořelý a naprosto nepoužitelný Veletržní palác. Jeho fasáda je nová, z dálky viditelná a dává jasně najevo, že tam sídlí NG, což nikdy předtím nebylo. Vznikla v něm veřejná knihovna a internetová kavárna a před palácem byly instalovány obří plastiky prof. Knížáka. Byly úžasné, ale nový ředitel Rösel je okamžitě po nastoupení do funkce nechal bohužel odstranit (mimo Král a Královna). Šly do Ostravy k panu Světlíkovi. Ve Veletržním paláci bylo otevřeno 13 500 metrů čtverečních trvalé instalace, kde jsou presentovány i instalace z oblasti architektury, nábytku, designu, módy, divadla, filmu a jiných umělecko-průmyslových disciplín ve spolupráci s UPM, NTM, NM a DU. 

Samozřejmě v něm okamžitě chtěli vystavovat všichni naši umělci, což nebylo možno tak rychle provést, neb výstavy tam jsou velmi náročné. Při instalaci zahraničních umělců je zase problém vybrat něco, co by oslovilo jak českého tak zahraničního diváka. Přesto bylo vystaveno  celkem 50 kurátorských projektů ze světa. Výstavu o Fillovi vidělo 50 000 lidí. NG začala spolupracovat s řadou muzeí, pořádala lektorské a výukové programy. Ve Veletržním paláci bylo uskutečněno přes 2000 těchto akcí. 

Byl rekonstruován Schwarzenberský palác, kam byly přemístěny sbírky starého umění. Sbírky od roku 1710-1910 byly umístěny do Jiřského kláštera,  což zvýšilo jeho návštěvnost (v roce 2005 ho navštívilo 133 562, v roce 2006 175 471 a v roce 2007 168 971 návštěvníků.)  Na zámku Zbraslav byla umístěna sbírka orientálního umění a sbírka čínské malby.

 V čele jakékoliv instituce musí stát především manažer

Když se člověk ohlédne za těmi dvanácti lety, během nichž stál v čele NG profesor Knížák, pak si řekne, jak to vůbec mohl jeden umělec zvládnout. Je to zřejmě tím, že kromě nesporných odborných kvalit má Milan Knížák jednu zásadní kvalifikaci pro ředitele každé tak velké instituce jako NG - musí zvládnout především práci organizační. A co bylo tehdy a vlastně dodnes odlišné od civilizovaných zemí, v ČR musí ještě umět sehnat peníze.

Ono nejde totiž "jen" o provozování výstav, ale je nutné získat pro ně prostory, paláce, sály a peníze na provoz těchto budov a akcí. A to Knížák dovedl mírou neuvěřitelnou.

Umělci zapomínají, že v čele jakékoliv instituce musí stát především manažer. Kdyby nezařídil opravu Veletržního paláce, nemohli by vtrhávat na tiskové konference do jeho prostor a stěžovat si na nich, že tam nevystavují právě oni, ale nějaký jejich kolega. Už nikdo z nich nevzpomene, že palác  byl  před nástupem Knížáka do čela NG jen spáleništěm a pokud by nebyl zdemolován, tak by ho nějaký vykuk už dávno předělal na hotel. Každý z nich si fouká jen na svou bolístku a neuvědomuje si, že ředitel takové obří instituce má na starosti nejen problémy, zda se bude ve Veletržním paláci lépe vyjímat Davidovo auto zavěšené na zdi než třeba obraz Rembrandta.

 "Kritici o činnosti galerie nic nevědí, protože do ní nejdou. Národní galerie je museum umění národa, není to pouze nějaká Kunsthalle. Je proto problém, co vše sbírat a jak to má vypadat. Každé museum volí něco a nesbírá vše. Musea mají svá specifika. Pokud sbírají jen hity, je to špatně. Nechci a ani nemohu podléhat pouze hlavním proudům. Mým záměrem je vidět umění v širší perspektivě. Místo, aby se s námi snažili umělci o tom všem diskutovat, jen osočují a kritizují to. Máme nedostatek pracovníků, neboť se musíme chovat jako příspěvková organizace. Všem chybí nejen paměť, ale i pokora," uvedl tehdy pro náš časopis Fragmenty profesor Knížák, který může být hrdý na to, co pro galerii vykonal. 

Kromě veletržního paláce musím ještě připomenout palác Kinských, v němž sídlila Sbírka kresby a grafiky NG a který byl po příchodu prof. Knížáka do čele NG v opravdu v žalostném stavu. Během pouhého jednoho roku byl pod jeho vedením zrekonstruován a NG tak tehdy dostala důstojný stánek na Staroměstském náměstí v Praze, kde začaly probíhat nekonformní výstavy. NG se navíc podařilo zbavit  nevýhodného pronájmu prostoru Kafkova knihkupectví paní Železné, za který byla NG státní kontrolou pokutována. Tehdy paní Železná rozpoutala obrovskou akci s přesahem do zahraničí, ve které profesora Knížáka neváhala označit za rasistu jen proto, že přicházela o lukrativní prostory, na kterých vydělávala víc než milión korun ročně. Namísto jejího knihkupectví byl v přízemí paláce umístěn muzeální obchod a Památník Hermana a Franze Kafkových, Infocentrum a ve dvoře stylová kavárna. Celý prostor paláce je využíván jako výstavní, což nikdy nebylo. Bývalá vedení tam plánovala dokonce zcela nesmyslnou a neautentickou zámeckou expozici. Rekonstrukce stála navíc pouhých 275 milionů korun a NG získala nejen nové galerijní prostory ale i místnosti pro technicko-hospodářské zázemí – ředitelství, informační středisko, prodejnu katalogů, pohlednic a dárkových předmětů.

I kdyby již neudělal profesor Knížák nic jiného, byl to obrovský kus práce. Nezůstalo však jenom u toho. Do uprázdněného Anežského kláštera, který byl zrekonstruován, se nainstalovala gotická kolekce, která do tohoto prostoru logicky patří. Když viděl výsledky této Knížákovy činnosti kancléř Weigl a president Klaus, pověřili ho oživením dvou hradních paláců Schwarzenberského a Salmovského, aby exposice NG na Hradě potvrzovala českou identitu umění. Jak president Klaus, tak profesor Knížák chtěli, aby se Hrad stal pilířem české státnosti, která se potvrzuje i v kvalitě umění. Státnost znamená podle jejich názoru kulturnost. Schwarzenberský palác byl již otevřen po náročné rekonstrukci veřejnosti  a pokud ponechají umělci profesora Knížáka pracovat, budou mít výstavní prostory i v paláci Salmovském.

Profesor Knížák se svou můzou a milující chotí Maruškou

Kromě paláců získala NG dále díky profesoru Knížákovi řadu akvizic darem od umělců především díky tomu, že Knížák je světové umělecké veřejnosti znám. A to nejen proto, že byl sedm let rektorem AVU, byl vyznamenán medailí I. stupně ministra školství za své pedagogické působení na AVU. Patří totiž k nejznámějším českým umělcům ve světovém kontextu ve druhé polovině 20. století, což lze lehce zjistit nahlédnutím do světových slovníků. V New State Gallery v Londýně je jediným Čechem, jenž je tam zastoupen. Světoví umělci mají radost, že se člověk z jejich řad dostal do vedení NG a díky tomu ji chtějí podpořit. Ceny těchto darů již dnes dosahují obrovských částek. Jako příklad musím uvést sbírku Jiřího Valocha z Brna čítající 4000 uměleckých děl, většinou špičkové kvality. Kdo nyní zajde do Veletržního paláce, nalezne tam celé patro darů, které věnoval známý sběratel Rainer Kreissel s výlučnou podmínkou, že vše zařídí Knížák, neboť si ho váží a věří jeho čestnému slovu. Jde o nesmírně cennou sbírku anatolských koberců a vynikající sbírku afrických plastik za mnoho milionů dolarů. Profesor Knížák má proto nesporně právo a velkou zkušenost posoudit hodnotu uměleckých děl podstatně kvalitněji než většina našich umělců. Kdyby každý občan získal pro stát jen zlomek akvizic, co profesor Knížák, tak mnohé srovnatelné galerie zblednou závistí nad naším bohatstvím. I přes výše popsané finanční potíže za posledních padesát let nenakoupila NG tolik děl, jako za Knížákova vedení. Jeho nákupní politika se možná pohybuje mimo aktuální centra světového kulturního dění. Zato se do trvalé expozice NG dostalo několik lidí, kteří v NG byli vždy (a to i v nové době) odmítáni. Konečně se pohled na poválečné umění znormálněl. Elitářské postoje, které se používaly jak za totality tak po tzv. Sametové revoluci, byly deformující. 

Uzavřeno a potrženo: Pod vedením profesora Knížáka se NG stala opravdu národní a nezůstala spícím postkomunistickým skanzenem.

Tento snímek zaslal do redakce Fragmentů profesor Knížák v době nešťasných prezidentských voleb. Tím řekl o nich beze slov vše.

(Snímek byl nafocen již v roce 2000 pro článek v časopisu Reflex aniž jeho autor tušil, jak za 12 let  skvěle vystihne situaci ve společnosti.)

Mocní nepřátelé dokázali nakonec Knížáka z vedení NG odstřelit, což pro NG byla veliká a nenahraditelná škoda. Pro naše umění ale nikoliv, protože on se mohl opět začít věnovat své tvůrčí práci, pro kterou byl Bohem předurčen. Po jistém zklamání se nakonec zklidnil a zbohatl, poněvadž na to, aby si vydělával peníze svým uměním, neměl jako ředitel NG ani čas a ani sílu a plat tehdejšího generálního ředitele činil pouze 40 000 Kč. I přes svůj vysoký věk stále ještě tvoří krásné obrazy. V galerii Milan Knížák v Dlouhé ulici v Praze můžete shlédnout jeho nedávnou výstavu Artefakty a na snímku můžete vidět pana profesora v jeho bytě s jeho nedávným obrazem Tomáše Garrigua Masaryka.

Nezbývá než si přát, aby mu Bůh dopřál ještě mnoho let tvůrčího  a šťastného života. Bůh mu žehnej.

 snímky z archivu prof. Knížáka a revue Fragmenty

© Kulturní komise České republiky, z.s., 30.1.2023