Současná situace na světové umělecké scéně je trapná. Imperativ módnosti, podléhání trendům, je nejsilnější a nejrozsáhlejší v lidské historii. Nikdy se celý svět neuniformoval tak, jako teď a je jedno, mluvíme-li o Praze, Paříži, New Yorku, Riu, Tokiu, Kapském městě či Sydney.

Čeští teoretici (nemyslím, že je to jinde výrazně lepší) vesměs neznají materiál s kterým pracují. V jejich textech je tolik faktických chyb, že je to zarážející. V textu paní Morganové, která se opatrně, řekl bych bojácně, zastává mnou vytvořené expozice ve Veletržním paláci, jež vznikla ve spolupráci se Stanislavem Kolíbalem a později Tomášem Vlčkem, je řada nepřesností.

Nepasoval jsem se do „role autora koncepce“ (jak uvádí P. Morganová), ale v okamžiku, když jsem viděl, jak jsou podané návrhy na expozici zmatené a bezzubé, rozhodl jsem se napsat komentář, kde jsem nastínil, jak by mohla expozice vypadat. Nečinil jsem si žádný nárok a nečekal jsem, že by komise, která projekt vybírala, brala můj komentář jako návrh, ale stalo se tak. Můj komentář vzali jako návrh a označili ho za vítězný. Bylo to zcela korektní.

Naše expozice ve VP nezačínala rokem 1930, ale plynule rostla od konce 19. století. Ukazovala českou ranou modernu a proměny dalšího vývoje. Umění sorely bylo v expozici zastoupeno v přiměřených proporcích tak, aby byla vidět jeho alogičnost.

Průmyslový design nebyl předimenzován. Chtěli jsme ukázat celkové kulturní a společenské dění doby, proto jsme dbali na to, aby zásadní atributy byly prezentovány společně s tzv. volnými uměleckými díly, poněvadž taková díla nevyrůstají ve vzduchoprázdnu a izolovaně a vždy jsou nějak spojeny s dobou, třeba i protestem proti ní.

Náš typ expozice ovlivnil řadu zahraničních projektů.

Paní Kottová přichází s hloupostí inkluze a navíc ukazuje na absenci romských umělců. Rád bych jí upozornil, že NG pod mým vedením hledala romské výtvarné umělce, ale neobjevila žádnou osobnost. Jediný zajímavý autor byl naivní malíř Rudolf Dzurko, který své folklórní obrázky vysypával ze skelné drtě. Jeho obrazy byly za pomoci Ministerstva kultury, vedeného tehdy Pavlem Dostálem, zakoupeny do fondu NG.

Naše expozice rovněž obsahovala samostatný oddíl věnovaný Expu 58, samostatné grafické kabinety s proměnnými výstavami a expozici architektury a divadelní scénografie.

V expozici se objevily i zbraně jako, bohužel, důležitý faktor 20. století. K tomu automobily, motocykly, reklamy a řada drobných pro dobu signifikantních předmětů v rozsahu, který umožňoval rozměr a dispozice Veletržního paláce.

Musím také připomenout, že jsem založil sbírku Nejmladšího umění, pro kterou jsem v době finanční nouze získával za drobné peníze řadu hodnotných děl především z oblasti diplomových prací. Galerii tehdy podporovala řada sponzorů, kteří jí darovali hodnotné kolekce nebo pomohli s nákupem exponátů. Např. Jiří Valoch a Ivo a Mirek Valentovi, manželé Jelínkovi a další. Pomocí Mezinárodního Trienalle se podařilo získat řadu děl ze zahraničí. Zajímavou kolekci afrického umění, velký soubor současné americké malby a co je asi nejdůležitější, řadu děl z oblasti hnutí Fluxus. Velká část z toho byla formou darů.

I v současné expozici zapojení malíři Brázda a Sobotka se dostali do NG jen díky nákupům za mého vedení. Stačí si jen spočítat, kolik děl se do sbírek NG dostalo tehdy a srovnat to s předešlými a následnými obdobími.

Problém byl s tzv. Francouzskou sbírkou, což byla skrumáž děl zahraničních autorů založená na kolekci, kterou daroval NG její dávný ředitel Vincent Kramář a na předválečných vládních nákupech. Je v ní řada špičkových děl. Přesto, že se nám jí podařilo doplnit řadou nákupů a darů, je stále nesourodá a tak jsme se jí rozhodli prezentovat paralelně. V té souvislosti se řešil i problém Sudetských Němců, které jsme nakonec prezentovali odděleně od České části. Je to diskutabilní otázka, ale vycházeli jsme z historické situace a byli jsme si vědomi, že mohou být i jiná řešení.

Udělalo a událo se toho tehdy v NG spousta. Až u nás vznikne profesionální a nepodjatý teoretický tým, věřím, že velkou část faktů objeví, zanalyzuje. Současná teoretická skvadra toho, bohužel, schopna není.

Dělal jsem vše, aby umění v Čechách bylo důstojně prezentováno a aby Veletržní palác nepřipomínal vybydlený panelák.

                                                                               Prof. Milan Knížák, Dr.A

Příloha:

HLAVNÍ POČINY PROF. MILANA KNÍŽÁKA V NÁRODNÍ GALERII

Revize depozitářů ve Veletržním paláci

Dotažení rekonstrukce Paláce Kinských, která se zastavila, protože generální dodavatel přestal platit subdodavateli a bylo velmi obtížné to dotáhnout bez toho, aby se muselo vypsat nové výběrové řízení a tím zdržet dokončení rekonstrukce minimálně o rok.

Vyhození paní Železné a jejího obchodu z Paláce Kinských, která platila nepřiměřeně nízké nájemné a odmítala respektovat oprávněné požadavky NG.

Nový speciální výtah od předních designerů ve Veletržním paláci, který je dodnes ozdobou Malé dvorany.

Zasloužil se o instalaci dvou upomínkových desek do Paláce Kinských (Hermann Kafka a Bertha von Suttner).

Získal pro Národní galerii zadarmo Schwarzenberský palác, který nechal zrekonstruovat a byla v něm otevřena sbírka Českého baroka.

Získal pro Národní galerii zadarmo Salmovský palác, který rovněž nechal zrekonstruovat (rekonstrukce dokončena po jeho odchodu). Na rekonstrukci obou paláců sehnal 500 miliónů, které byly účelově deponovány.

Bezprostředně po nástupu do funkce vytvořil expozici ve Veletržním paláci, která se po léta plánovala, ale její příprava nebyla ani započata.

Později tuto expozici ještě kurátorsky a architektonicky aktualizoval.

Nejen jako kurátor, ale i jako architekt pracoval na několika významných výstavách Národní galerie a všechno bez nároků na honorář.

Autor katalogů a sborníků (Modrý, Ságlová, Trempové-Volný čas, 155 děl z Národní galerie, 100 z NG), expozice České malby na Trienalle, také bez nároku na honorář.

Během svého působení získal cca 12 000 děl bez zvláštních dotací. Velkou řadu děl jako donace nebo je koupil s velkou slevou. Jelikož se pohyboval mnoho let ve světové avantgardě, obdržel řadu děl od významných zahraničních umělců jako dary pro NG.

Zařídil výrobu a instalaci soch před VP, aby bylo vidět, že se jedná o muzeum umění (na restaurování velké plastiky A. Veselého, která byla již v majetku NG a ta jí nechala zničit, opatřil potřebné kvalitní dřevo sponzorsky).

Založil v Národní galerii sbírku tzv. Nejmladšího umění, které NG nakupovala od mnoha mladých výtvarníků, nejen od úzkého módního proudu. Některé z nich získal jako dary či domluvil výhodnou cenu.

Vymyslel zcela nový způsob zařazení zbraní do expozice, kterou pozdější vedení NG z hlouposti zrušilo.

Multimediální expozice v NG nastartovala vlnu podobných expozic ve světě. Při návštěvě ředitelů velkých evropských muzeí (BIZOT Group) byly naše expozice hodnoceny jako nesmírně zajímavé.

Založil Cenu NG 333, která byla plně sponzorována.

Otevřel expozici mezinárodního umění z materiálů Národní galerie doplněného o nové zisky a zápůjčky.

Nedovolil odvést ze země část francouzské sbírky, poněvadž hrozilo nebezpečí,  že vznesené restituční nároky, které v Česku soud neuznal, budou uplatňovány v cizině a díla by tak mohla uváznout na několik let mimo dohled Národní galerie a to by mělo na ně fatální dopad. Bylo velmi těžké čelit nátlakům Francouzů, ale především českého prezidenta V. Havla.

Při nástupu do funkce zrušil 25 existujících kont s nejrůznějšími podpisovými právy a zavedl pouze 2 konta – jedno na českou měnu, jednu devizovou s podpisovým právem gen. ředitele a jeho náměstka.

Zavedl centrální administrativu a tím jí zásadně zlevnil.

Zredukoval počet zaměstnanců na polovinu. Řešil úklid a hlídání včetně kustodů smlouvami s vnějšími firmami (outsourcing), poněvadž tyto práce zatěžovaly provoz galerie.

Vznikla restaurace ve Veletržním paláci, kam chodili na oběd nejen zaměstnanci Národní galerie, ale i lidé z okolí, např. pedagogové z Akademie výtvarných umění, atd.

Založil ediční oddělení a vydavatelství Národní galerie. Publikační činnost NG byla nejbohatší ze všech podobných institucí. Řada titulů byla oceněna titulem Nejkrásnější kniha roku.

Založil nejdříve Bienalle a potom Trienalle, které nejen, že ukazovalo české umění v konfrontaci se zahraničním, ale také dávalo možnost získat levně díla současných zahraničních umělců.

Posílil  PR a lektorská oddělení, která zvláště v Moderní sbírce NG začala vykazovat nadstandardní aktivity.

Pracoval za minimální tabulkový plat(při nástupu 25 000,- Kč hrubého), který až těsně před koncem jeho působení dosáhl 60 000,- hrubého příjmu včetně všech příplatků. Za celé 12 let působení dostal jen dvakrát odměnu. Jednou 50 000,- Kč a podruhé 90 000,- Kč hrubého. Dělal všechno proto, aby jeho zaměstnanci dostali odměny každý rok.

Zredukoval počet vlastních služebních cest na minimum.

Chodil každý den ráno do zaměstnání (což nebylo v NG zvykem) pracoval plných 8 hodin + samozřejmě neplacené přesčasy o kterých nikdy neuvažoval jako o něčem výjimečném.

Žádal vládu a ministra Pavla Dostála, a později další ministry, aby bylo vstupné do NG zadarmo, nebo alespoň na zkoušku pro Veletržní palác.  Bez úspěchu.

Nechal stáhnout všechny neoprávněné zápůjčky (např. z chodeb a kanceláří ministerstev), kde nebyly podmínky odpovídající péči o umělecká díla, které je povinno muzeum umění zachovávat.

Za jeho působení NG uspořádala enormní počet výstav jako nikdy předtím ani potom, včetně speciálních vánočních instalací a začala používat i nový prostor ve Veletržním paláci (býv. kavárnu) a otevřela malou galerii ve dvoře Paláce Kinských, atp.

Zřídil v kubistickém domě u Černé Matky Boží muzeum českého kubizmu a zasloužil se o zřízení kavárny v duchu českého kubizmu podle dochované dokumentace.

Tento seznam asi není úplný, ale zásadní věci jsou uvedeny.

(25 let v pichlavém sametu vyd. Richard Rychter+VR Ateliér 2015)

 Snímky fotografií z roku 2001 doc. Jiří Pancíř, prezident Kulturní komise ČR 

 © Kulturní komise ČR, z.s. 14.6.2023