Konkurz vypsal nový rektor Tomáš Vaněk, který se doposud veřejně neprojevil, pokud opomeneme uspořádání pivních slavností na dvorku školy při zahájení akademického roku, výstavbu školního bufetu za několik milionů, výměnu kubistického mobiliáře ve své kanceláři za nábytek v šestimístných číslech nebo nákladné smýkání sochy svatého Jiříka po chodbách akademie. Podobným způsobem probíhal i onen zmiňovaný konkurz.
První před porotu předstoupila Milena Dopitová, která je bezesporu výraznou osobností české umělecké scény, ale její koncepce na vedoucí ateliéru byla velmi nepřesvědčivá. Každý kandidát měl 30 minut na představení své pedagogické činnosti. Milena Dopitová prvních deset minut hovořila o tom, že vede intermediální ateliér na vysoké škole Ladislava Sutnara v Plzni a o svém působení na Vysoké škole uměleckoprůmyslové a v pěti minutách představila svou koncepci intermediálního ateliéru na AVU. Dopitová intermedialitu popsala jako volný pohyb mezi klasickými médii, ale i novými formami s důrazem na celospolečenskou situaci. Dále by ve své pedagogické činnosti kladla důraz na kolektivní projekty, protože je důležité, aby se studenti nebáli a otevírali se, což vede ke zlepšení nálady v atelliéru a pozitivním výsledkům v individuální tvorbě. Preferovala by migraci mezi ateliéry a zahraniční stáže. Toto klišé ukončila čtvrthodinovou prezentací své vlastní práce. Na otázky kladené komisí, které by více prohloubily směřování její činnosti v ateliéru nebyla schopná konstruktivně odpovědět a pořád kladla důraz na kolektivní projekty, čímž se již z logiky věci dostala do absolutní pasti. V závěru se s komisí shodla na tom, že skupinové úkoly by byly jen doplňkovou činností a hlavní důraz by byl kladen na klauzurní a ročníkové práce jednotlivých studentů.
Ivan Vosecký ze svých třiceti minut dvacet pět využil k prezentaci své umělecké práce za posledních dvacet let. Publiku otevřel své stránky a procházel jednotlivé akce, respektive co kdy kde napsal na zeď a proč. Celý výstup se bohužel podobal velmi špatně připravené obhajobě diplomové práce. Posléze byl komisí vyzván, aby pohovořil o tom, jak by vedl intermediální ateliér. Vosecký se omluvil a začal z papíru číst svou koncepci vysokoškolského pedagoga. Vosecký by ve svém intermediálním ateliéru kladl důraz na veřejný prostor, který nijak nespecifikoval. Dále se jeho projev nesl v opakování otřepaných a dnes již zcela neaktuálních frází typu: …každý člověk je umělcem… studenty bych vedl tak, aby jejich práce splňovala požadavky umění,…studenti by měli sledovat celosvětové módní trendy…..!
Milan Knížák přišel a jasně zformuloval jakým způsobem vede intermediální ateliér, který po pádu totality založil a jako jeden z prvních na světě intermedialitu popsal a začal vyučovat. Milan Knížák popsal fungování vysoké umělecké školy a vyučování umění jako velmi svobodný proces bez hodnocení, ale s důrazem na pěstování základních morálních povinností. Knížák, na rozdíl od Dopitové a Voseckého nemluvil v imperativu, že studenti musí vstupovat do veřejného prostoru nebo vytvářet kolektivní projekty, ale o ukazování cest při hledání důvodů k tvorbě. Milan Knížák byl posléze konfrontován s komisí a to především s naprosto neprofesionálním přístupem Vladimíra Kokolii, který mu kladl otázky typu:….jakým způsobem otevíráte svým studentům zahrady? Kokolia nebyl schopný jasně a přesně zformulovat jakoukoliv otázku. Napadal Knížákovu pedagogickou práci a osočoval jeho absolventy doktorského studia z otrocky napsaných disertačních prací, ale vždy hovořil neurčitě a bez udání konkrétních příkladů. Anna Daučíková svůj osobní atak postavila na několika studentských textech umístěných na nástěnce školy, které kritizovaly současné směřování Akademie výtvarných umění. V textu se objevil například názor, že o studentské práce není zájem mezi zahraničními galeristy, což vyčítala Knížákovi a to bez ohledu na to, že je prorektorkou a pedagožkou na akademii. Anna Daučíková svou vlastní neschopnost maskovala osobními ataky a asi zapomněla na skutečnost, že Milan Knížák za svého působení ve vedení Národní galerie založil sbírku nejmladšího umění, kterou sbírka moderního a současného umění systematicky rozšiřovala. Založil cenu pro umělce do 33 let a scénu, která byla limitována komerční Cenou Jindřicha Chalupeckého a tím obohatil pohled na podobu současného českého umění. Milan Knížák dokázal přesvědčit sponzory k finanční podpoře pro nákupy nejmladšího umění v Národní galerii i odměnu pro laureáta ceny 333, která dnes již neexistuje! Pro studenty svého ateliéru sehnal mecenáše, který ateliéru financuje každoroční plenér, na němž se studenti slovy Mileny Dopitové podílejí na kolektivních projektech, úplně jednoduše tím, že jsou spolu! Tímto způsobem bychom mohli pokračovat dál a dál! Celá absurdní debata nakonec vyvrcholila tím, že se Anna Daučíková, Vladimír Kokolia a Tomáš Pospiszyl Milana Knížáka nepřímo ptali jakým způsobem mají školu formovat dál.
Průběh výběrového řízení zaváněl nedávnou minulostí, kdy bylo studentům zakazováno a nařizováno co mají dělat, aby splňovali normy nároků totalitního režimu a to vše pod střechou školy svobodných umění! Nedivím se studentům školy, že se brání takovýmto praktikám! A už vůbec se nedivím, že většina takových studentů je z intermediálního ateliéru MILANA KNÍŽÁKA!
© Kulturní komise ČR
