VIDEO ZPRÁVY

 ********************
 
Fragmenty - UMĚNÍ ODRÁŽÍ VYSPĚLOST NÁRODA
Super User

Super User

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit. Mauris hendrerit justo a massa dapibus a vehicula tellus suscipit. Maecenas non elementum diam.
URL internetové stránky: http://smartaddons.com Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
10. 5. 2020 15:31

Přes všechny námitky, že klasické dělení politické scény na levici a pravici již není příliš aktuální, existují stále určité výrazné znaky, kterými se ten který politický subjekt jednoznačně projevuje jako levicový nebo pravicový. Které znaky to jsou? Americký konzervativní myslitel Dennis Prager je uvádí následovně…

 

1) NÁZOR NA ROLI VLÁDY

Levice věří, že vláda má být nejvýznamnější politickou silou ve společnosti. Vláda má mít rozhodující vliv na vzdělání každého dítěte, poskytovat veškerou zdravotní péči a podnikatelům do detailů určovat, jak mají vést svůj podnik, včetně například prodejní doby.

Pravice naproti tomu chce omezit roli vlády jen na to, co je absolutně nezbytné, jako je obrana státu a pomoc těm občanům v nouzi, kteří se nemohou opřít o rodinu, církev, místní obec a charitativní organizace.

Konzervativci jsou přesvědčeni, že s růstem moci vlády nezbytně roste i korupce, kdy vládní úředníci zneužívají svůj vliv k osobnímu a politickému prospěchu, zatímco lidé mimo vládu si jejich vliv a různé výhody od nich kupují. Zároveň jsou omezovány osobní svobody jednotlivců: čím silnější je vláda, tím slabší je občan. Neustálý růst nákladů stále početnějšího státního aparátu nutně vede k hospodářskému kolapsu. Růst vládních výdajů si vynutí zvyšování daní, což výrobce nakonec zlikviduje nebo vyžene do zemí s nižším zdaněním. Státní dluh stále roste, až se stane nesplatitelným.

Pravice má obavy ze silné vlády, levice z velkých podniků. Coca Cola se vám ale nemůže vlámat do domu a zkonfiskovat váš majetek. To může jen silná vláda. Jen ona si může dovolit stavět koncentrační tábory a páchat genocidu.

Všemocná vláda kazí charakter národa. Lidé přestávají cítit spoluodpovědnost za druhé, když se přece o všechno stará vláda. Levice věří v neomezenou moc vlády, pravice věří ve vládu omezenou.

2) LEVICE UPŘEDNOSTŇUJE DOBRÉ POCITY, PRAVICE DOBRÉ VÝSLEDKY

Zaručená minimální mzda a požadavek na její zvyšování patřily vždycky k programu levice, protože to u zaměstnanců budí dobrý dojem. Pro ekonomiku je to však politika vražedná, protože kdo by se namáhal pracovat, když má mzdu zaručenou i bez práce?

Podobně katastrofální následky má snižování nároků vůči „znevýhodněným skupinám“, např. snadnější přijímací zkoušky pro „diskriminované menšiny“. Výsledek je, že mnohem více studentů školu nedokončí, protože později na požadavky studia nestačí. A pokud by se jim vyšlo vstříc snížením požadavků, snížilo by to úroveň celé školy.

Oblíbeným tématem levice je mír a pacifismus. Dobře se to poslouchá, ale odmítáním vojenského výcviku se válce nezabrání, naopak ji to může přiblížit. Nic totiž nepovzbudí útočníka víc, než jistota, že oběť se nebude bránit. Kdo se zlu nepostaví na odpor, přispívá tím k jeho vítězství.

Proč se mládež většinově přiklání k levici? Protože hesla jako zaručená mzda, pozitivní diskriminace a pacifismus v ní vyvolávají dobré pocity, přičemž za sebou ještě nemá dost dlouhý život, aby poznala jejich dlouhodobé negativní dopady.

3) ROZDÍLNÉ HODNOCENÍ AMERIKY

Pravice a levice hodnotí Ameriku a její historii velmi odlišně. Konzervativci (američtí — pozn. red.) vidí Ameriku stejně, jako ji viděl Abraham Lincoln: jako nejlepší pozemskou naději Země. I když přiznávají její nedostatky, považují Ameriku za nejlepší společnost, jakou lidstvo kdy vytvořilo. Ve srovnání s jinými společenskými formacemi poskytuje největšímu počtu lidí nejrůznějšího původu největší svobodu, nejvíce příležitostí, největší blahobyt, a více než kdo jiný v historii prospívá i jiným zemím.

Naproti tomu levice (kdekoli na světě — pozn. red.) považuje Ameriku za zemi prohnilou, založenou bohatými bílými muži na podporu jejich rasy, jejich bohatství a na zotročení černochů. Amerika podle ní byla a je sexistická, netolerantní, xenofobní a bigotní. Panuje zde nepřijatelná materiální nerovnost, bohaté firmy a jednotlivci mají příliš mnoho moci a vlivu. Čím levicovější stanovisko, tím negativnější je i hodnocení Ameriky.

Za všechno zlo ve světě nese vinu Amerika, na pozitivním vývoji má zásluhy minimální. Nejčastěji se jako důkaz uvádí americké otrokářství. Ve skutečnosti však každá civilizace na světě, včetně afrických národů, otroctví v historii praktikovala. Z hlediska světového morálního přínosu je tedy nutné položit otázku jinak: Které země zrušily otroctví nejdříve? Byly to země židovsko-křesťanské kultury, mezi nimi i Spojené státy.

V žádné zemi na světě nejsou lidé nejrůznějšího původu přijímáni jako plnoprávní členové společnosti tak jako přistěhovalci v Americe. A žádná země v historii nebojovala za svobodu ostatních tolik jako Amerika. 37 tisíc Američanů padlo v Korejské válce, z níž Amerika neměla žádný ekonomický prospěch, jen proto, aby ubránili Korejce proti komunistické tyranii. Jižní Korea, kde jsou američtí vojáci dodnes, je jednou z nejsvobodnějších a nejbohatších zemí v Asii, zatímco severní Korea, kterou se Američanům ubránit nepodařilo, je nejubožejší a nejzotročenější zemí na světě. Podobně Japonsko a Západní Německo, které ve válce obsadila americká armáda, patří dnes k nejbohatším a nejrozvinutějším zemím. Země, odkud se Američané stáhli, jako Vietnam a Irák, zažily masové vraždění a jiné hrůzy.

4) POSTOJ K NEPŘÍJEMNÉ PRAVDĚ

Levice a pravice vnímají svět rozdílně. Jedna strana ho vidí, jaký je, akceptuje základní pravdy a fakta, i když jsou nepříjemná, a na nich staví svůj světový názor. Druhá strana si předem utvoří názor, a fakta potom vnímá touto optikou. Která strana vidí reálný svět? A která pouze svou představu o něm?

Jádrem levicového myšlení je popírání nepříjemných skutečností, kdežto pravice si o realitě nedělá žádné iluze. To se odráží např. v rozdílném vnímání lidské přirozenosti a původu zla. Liberální pohled vidí příčinu zločinnosti v chudobě, protože přinejmenším od osvícenství pokládá člověka za v podstatě dobrého, a výskyt zločinnosti přisuzuje vnějším vlivům, chudobě, útlaku a rasismu. Proč? Protože levici připadá příliš trapné pohledět skutečnosti do očí a uznat, že zlo je zakotveno přímo v lidské přirozenosti.

Další skutečnost, kterou levice odmítá uznat, je existence hlubokých rozdílů mezi muži a ženami. Není to jen rozdíl v anatomii pohlavních orgánů, ale i ve fungování mužského a ženského mozku, mezi mužskými a ženskými hormony, mužskou a ženskou psychikou. Podle levicového myšlení by pro děvčátka měla být autíčka stejně přitažlivá jako panenky a kluky by mělo bavit kreslení a tanec stejně jako zbraně, realita je ovšem jiná. V sexuálních vztazích je muž schopen střídat partnerky bez jakékoli citové vazby, zatímco pro ženu je uspokojivý sex bez citové vazby zpravidla nemyslitelný. Připustit si to je ovšem pro feministky trapné, proto raději tvrdí, že se bez muže obejdou stejně dobře, jako ryba bez bicyklu. Mužům kupodivu tolik nevadí přiznat, jak moc jim žena chybí.

To je ostatně celý problém politické nekorektnosti. Podle definice je politicky nekorektní taková pravda, která levici připadá příliš nepohodlná, a proto nesmí být vyslovena.

Jiným příkladem je otázka, proč je ve vězení mnohem víc mladých černochů než bělochů. Důvod je pro levici příliš trapný na to, aby ho uznala, a proto je politicky nekorektní. Je přitom velmi prostý: mladí černoši se mnohem častěji dopouštějí násilných trestných činů.

Proč jsou na univerzitách některá témata tabu? Protože levice nechce slyšet fakta a názory, které jsou jí nepříjemné a narušují její pohodu. Tak se zrodil výraz „trigger warning“, pro který zatím ani nemáme jednoduchý český ekvivalent, totiž úvodní varování na začátku kapitoly nebo odstavce, který by mohl čtenáře rozčilit příliš vyhraněnou formulací nebo provokující myšlenkou.

To je také důvod, proč se levice stále cítí něčím popuzená či dokonce uražená. Vezměme například populární levičáckou nálepku na autech: „Válka nic neřeší!“ Pravda je, že někdy je válka jediným možným řešením. Vězně nacistických koncentračních táborů osvobodili vojáci, kteří šli do války, nikoli míroví aktivisté a mírové dialogy s hitlerovským režimem. Uznat možnou nevyhnutelnost konkrétní války je však pro leckoho na levici příliš trapné a nepopulární. Levice by si ráda navždy zachovala dětský stav nevinnosti, zatímco růst k dospělosti a k poznání, že život je plný nepořádku, těžkostí a bolesti, je čím dál více součástí konzervativního vidění světa.

5) CESTA K NÁPRAVĚ SPOLEČNOSTI

Konzervativci jsou přesvědčeni, že ke zlepšení společnosti lze dospět pouze morálním zlepšováním každého jednotlivce, jenž vede neustálý boj s vlastními slabostmi a nedostatky. Je pravda, že v totalitních — nacistických, komunistických nebo islámských — režimech každý jednotlivec vede chtě nechtě neustálý zápas s vnějšími silami. Ve svobodných společnostech, jako je Amerika, je hlavní zápas každého jednotlivce veden proti vnitřním silám, s vlastními mravními chybami.

Levice naproti tomu věří, že boj za lepší společnost se musí vést hlavně a především proti nedostatkům společenským. Soustřeďuje se proto na boj proti sexismu, rasismu, netoleranci, xenofobii, homofobii, islámofobii a mnoha dalším zlům, která podle jejich přesvědčení prostupují americkou společnost. Proto se také levice zabývá daleko více politikou a politikařením, než to pozorujeme u pravice. Protože levici více zajímá náprava společnosti než náprava jednotlivce, stává se pro ni politika nevyhnutelně hlavním nástrojem zlepšování společnosti. Slyšíme-li tudíž o někom, že je „aktivista“, automaticky předpokládáme jeho spojení s nějakým levicovým hnutím.

Dalším důsledkem tohoto rozdílu mezi levicí a pravicí je, že jelikož pravice věří ve zlepšování společnosti postupnou změnou každého jednotlivce, počítá s tím, že i společnost se bude měnit postupně. To se zdá levici příliš pomalé, ta je spíš nakloněna změnám náhlým, revolučním. Obama svým voličům sliboval: Jen pět dnů nás dělí od převratné proměny Spojených států amerických.

Konzervativci nejen o žádnou převratnou změnu nestojí, naopak jsou silně proti ní. Měnit zásadně společnost, která není zásadně špatná, znamená vždycky změnu k horšímu. Ameriku můžeme zlepšovat, ale neměli bychom ji převracet. Naši otcové zakladatelé dobře chápali, že společnost lze proměnit jen mravní proměnou každého občana. Výchova charakteru proto vždy stála v popředí práce s dětmi a vzdělávání mládeže, od základních až po vysoké školy.

Jak řekl prezident John Adams: „Naše ústava byla napsána pro mravný a zbožný lid. Pro vládu jakéhokoli jiného je naprosto nevhodná.“ Anebo Benjamin Franklin: „Pouze ctnostný člověk je schopen svobody.“ Proč? Protože svoboda vyžaduje sebeovládání. Čím svobodnější společnost, tím potřebnější je umět se ovládat. Jestliže se většina lidí ovládat nedokáže, musí nastoupit silný stát, aby je ovládl.

Od založení Spojených států až do šedesátých let se školy i rodiče soustřeďovali na pěstování charakteru. Se vzestupem levicového myšlení však výchova charakteru ze škol postupně vymizela. Pozornost dětí je místo na vlastní nedostatky zaměřována na nedostatky Ameriky. Výchovu charakteru nahradilo rozebírání sociálních problémů. Dětem se už od mateřské školy vtlouká do hlavy globální oteplování a na vysokých školách se řeší ekonomická a genderová nerovnost, bělošské výsady a násilnická kultura na kolejích. Jestliže ale na vysokoškolských kolejích vládne násilnická kultura, ukazuje to na zanedbanou výchovu k sebeovládání už v dětství, na nižších stupních a v rodinách.

Jsou to hlavně otcové a církve, kdo představují primární vychovatele k sebeovládání. Tito činitelé milionům dětí v dnešní Americe naprosto scházejí. Ze škol vycházejí davy Američanů dychtivých napravovat Ameriku, kteří ovšem téměř nehnou prstem pro nápravu vlastního charakteru. Problém je v tom, že nelze zlepšit společnost, dokud se nezlepší jednotlivci.

2. 5. 2020 12:35
Lidové noviny přinesly komentář Josefa Mlejnka jr. s názvem „ODS a Klausovic rodina“, v němž se autor snaží rozebírat údajné příčiny rozkolu ODS se svým dnešním nejviditelnějším politikem Václavem Klausem ml. a s jeho otcem, svým zakladatelem a hlavní osobností, která ji formovala, prezidentem Václavem Klausem. Mlejnek se se svým zadáním vyrovnal pro dnešní poměry příznačně – rozkol strany a Václavů Klausů nahlíží zvětralou optikou studené války. Jde prý i v této věci o vždy hodný Západ a trvale zlý Východ. Zatímco hodná Fialova ODS je prý prozápadní, zlí Klausové v Mlejnkových očích prý začali inklinovat na Východ, případně podporovat německou AFD či dokonce se na některých tématech shodnout s naší SPD.

Toto myšlenkové paradigma, které pracuje s atavistickým strachem z věčné východní hrozby, je příkladem pokleslého propagandismu pohrdajícího inteligencí veřejnosti. Snaží se čtenářům zatajit, že fronty se od konce studené války výrazně pohnuly a proměnily, svět se podstatně změnil, téměř přepóloval, a náš Západ prodělal základní ideovou proměnu. Zamlčuje, že levicový progresivismus totálně ovládl západní politický mainstream a že největší hrozba pro kapitalismus a svobodné poměry dnes pro nás přichází právě odtud. Zatajuje, že dávno neplatí jednoduché pravidlo, že vše, co nám dnes zpoza oceánu nebo z Bruselu servírují, je automaticky dobro, a vše z druhé strany pochází od ďábla. Ke konci svého textu autor sice odtuší, že dnes „pojem „Západ“ nepředstavuje něco určitého, ale v kulturním smyslu spíše bitevní pole“, přesto však článek nálepkuje Klausovy za „rodinu nikoliv prozápadní“.

Kdyby se Mlejnek nepokoušel nasadit čtenáři falešnou optiku a strašit nebezpečím z Východu, ale zabýval se skutečnými politickými postoji současné ODS, musel by zaznamenat její cílevědomý postupný příklon k onomu progresivistickému mainstreamu, k tomu současnému pokrokářskému Západu, pro nějž jsou ideály svobody jednotlivce, volného trhu a českého vlastenectví, na nichž ODS vznikla, dnes zcela nepřijatelné.

Kdyby se skutečně zabýval politickými postoji obou Václavů Klausů, zjistil by názorovou konsistenci a ideovou stálost bez ohledu na to, jestli vítr fouká ze Západu či Východu. Klausové ve svých základních názorech pozici nezměnili, ODS však zamířila do bažinatého hlavního proudu. Mlejnkovi je to však málo, neboť svět se prý dost změnil, a proto je potřeba se klausovského dědictví zbavit radikálněji. Jeho obavy, že pod vedením údajného konzervativce Fialy čeká ODS osud malé doktrinářské ODA z 90. let ale nesdílím. Spíše se zdá, že ODS hodlá následovat své někdejší odštěpence v Unii svobody, kteří se s obdobnou rétorikou i rozplizlou politikou rychle totálně zdiskreditovali.

Jiří Weigl, publikováno v deníku Lidové noviny dne 21. března 2019.

27. 4. 2020 7:31

Co Vám hvězdy nadělily v  měsíci květenu 2020...

12. 4. 2020 10:16

Před deseti lety (10. dubna 2010) při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha převzal Dominik kardinál Duka do správy Arcidiecézi pražskou. Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové a vyrůstal v rodině vojáka z povolání, který se účastnil zahraničního odboje a v roce 1944 jako člen vládního vojska odešel s pomocí P. Jiřího M. Veselého OP do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty. Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v roce 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. Další studium mu bylo z kádrových důvodů zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (1960–1962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 1962–1964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště.  V roce 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5. ledna 1968 vstoupil tajně do dominikánského řádu - na území Československa zakázaného a ilegálně žijícího - a přijal řádové jméno Dominik. 6. ledna 1969 složil časné sliby. 22. června 1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a Nové Mitrovice (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu.

V roce 1975 mu byl odňat „státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak patnáct let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od roku 1975 do roku 1986 byl vikářem provinciála a současně v letech 1976–1981 magistrem kleriků. Spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé dominikánské generace na území Československa. V roce 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě.

V roce 1981 byl odsouzen za „maření státního dozoru nad církvemi“ podle § 178 trestního zákona 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v Plzni-Borech za řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do roku 1998. Po listopadu 1989 byl nejprve sekretářem a později předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992–1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. V letech 1990–1998 byl členem Akreditační komise při vládě ČR.

6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26. září 1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové.

Navázal na velkorysou činnost a projekty svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška. Sv. Vojtěcha navrhl za třetího patrona diecéze. Založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči. V roce 2002 svolal druhý Diecézní eucharistický kongres. Dokončil rekonstrukci Novéheo Adalbertina, v jehož areálu byla vybudována nová Biskupská knihovna v salla terreně. Též byla rekonstruována historická Biskupská knihovna založená biskupem Trautmannsdorfem. 10. listopadu 2004 vydal nový statut a jmenoval nové kanovníky Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové. V letech 2000–2004 byl místopředsedou České biskupské konference. Svatým otcem Janem Pavlem II. byl 6. listopadu 2004 jmenován apoštolským administrátorem diecéze litoměřické. Tuto funkci vykonával do 22. listopadu 2008. V letech 2007–2008 organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály. V letech 2008 a 2009 inicioval „Týden vzájemného poznávání a porozumění“, pastorační aktivitu velkých měst mezi věřícími napříč konfesemi a hledajícími. K 1. červenci 2009 založil Diecézní církevní soud. Královéhradeckou diecézi spravoval jedenáct let, systematicky vypracoval a naplnil diecézní Sedmiletý pastorační program s přípravou pastorace diecéze v novém století.

13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským. Pražskou arcidiecézi slavnostně převzal při mši svaté v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha dne 10. dubna 2010. Je velkým kancléřem KTF UK Praha. Dne 21. dubna 2010 byl zvolen předsedou ČBK a tuto funkci stále vykonává. O slavnosti Zjevení Páně 6. ledna 2012 Svatý otec Benedikt XVI. oznámil, že bude 18. února 2012 při veřejné konzistoři jmenován kardinálem. 

27. 3. 2020 13:51

Globální epidemie koronaviru nám krom jiného přinesla také odhalení charakterů některých našich bližních. Jejich sobectví a zbabělost je do nebe volající. Ukázkovým příkladem je komediant a principál Jan Hrušínský, který vykřikuje do světa, že kvůli vládě chcípne hlady. Směje se mu celá republika. V protikladu k tomu vystupuje hrdinství zástupu bezejmenných hrdinů pracujících v profesích policistů, zdravotníků, vojáků, prodavačů, řidičů MHD, celníků, pracovníků doručovacích společností a mnohých dalších. Tisíce odhodlaných dobrovolníků také vypovídá o odvaze a statečnosti naší společnosti. V mnohém připomínají Angličany během náletů na Londýn za II. světové války. Český národ opakovaně prokázal, že v těžkých dobách vyniká svou schopností improvizace, kdy odkojen školou Ládi Hrušky hravě nalezne náhražky a substituty pro cokoliv. Odborníci se nestačí divit a laici žasnout. A tak se vesele šijí roušky pro ostatní bez ohledu na vlastní pohodlí a riziko. A s koronavirem se také Češi vypořádají po svém. V prvé řadě s humorem. Tolik vydařených vtipů a anekdot jako v této době, jsem už dlouho nezažil. Pevně věřím tomu, že i skutečný virus se podaří porazit také díky fištrónu českých vědců.

22. 3. 2020 16:43

 

 

„Dokud vědci a lékaři nevyvinou metodu, jak účinně bojovat s koronavirem, bude naše hospodářství chřadnout. Ekonomické stimuly dokážou pouze po omezenou dobu zmírňováním negativní důsledky šíření koronaviru,“ říká hlavní ekonom BHS Štěpán Křeček.

 

Centrální instituce po celém světě zasahují proti negativním dopadům koronaviru na ekonomiku. Vlády ohlašují rozpočtové stimuly. Centrální banky zas snižují úrokové sazby a snaží se udržovat likviditu na trzích. Tato opatření pomohou zmírnit následky pandemie. Bohužel však nevyřeší příčinu, která spočívá v rychlém šíření koronaviru.

 

Dostali jsme se do nevídané situace, kdy řešení ekonomických problémů mají v rukou lékaři a vědci. Ekonomové pouze dokážou po omezený čas zmírňovat negativní projevy koronaviru v hospodářství. Dokud se nám nepodaří výrazně snížit počty nakažených či vyvinout účinný lék proti onemocnění COVID-19, nelze očekávat, že ekonomika opět začne růst.

 

V případě, že pandemie koronaviru bude trvat příliš dlouho, přestanou být stimulační opatření na podporu ekonomiky účinná. Čas bohužel neúprosně plyne a nejde ho zastavit. Měli bychom proto oslovit nejlepší vědce po celém světě, aby přestali se svými současnými výzkumy a zaměřili se na zkoumání koronaviru. Měli by přitom mít k dispozici neomezené zdroje.

 

Ukončování výrobních procesů a zavírání firem je globální problém. Každý den vznikají obrovské škody. Naší snahou proto musí být vyvinout účinný lék co nejrychleji. Vědci a lékaři by si proto měli mezi sebou sdílet všechny nové poznatky. Farmaceutické firmy by jim v tom neměly bránit. Zisky z prodejů nového léku by v tomto ohledu měly být podružnou záležitostí.

 

S pozdravem a přáním pěkného dne

 

7. 3. 2020 10:49
Ministryně Schillerová nám naordinovala rekordně nejvyšší daně v historii a přesto hospodaří s rekordním deficitem rozpočtu. A to všechno ještě před tím, než na nás dopadnou ekonomické důsledky koronaviru. Ministryně Schillerová žene ČR do průšvihu.
 
 
Stát hospodaří s největším deficitem ve své historii - Novinky.cz
Hospodaření státního rozpočtu skončilo za leden a únor ve schodku 27,4 miliardy korun, uvedlo v pondělí ministerstvo financí. Jde o nejhorší únorový výsledek od roku 1993, tedy v moderní historii ČR....
novinky.cz
3. 3. 2020 11:30

Od přijetí první československé Ústavy z roku 1920 (zák. č. 121/1920 Sb.) která nahradila do té doby platnou tzv. prozatímní ústavu z roku 1918, uplynulo 100 let. Dílo tvůrců Antonína Švehly, Jiřího Hoetzela a Františka Weyra obsahovalo 6373 slov obsažených ve 134 paragraf uspořádaných v šesti hlavách. Národní shromáždění československé se ústavou zabývalo na 125. a 126. schůzi, kdy nejprve v pátek 27. února 1920 parlament projednal zprávu ústavního výboru o ústavě (125. schůze). Další den mělo následovat schválení ústavy, ale jednání, které bylo zahájeno v sobotu v 8:30 hod. se protáhlo. Bylo přerušeno ve 23:55 hod. v sobotu večer. Pokračování jednání započalo v neděli 29. února ve 12:43 hod. 126. schůze byla formálně ukončena až ve 3:35 hod. v pondělí 1. března 1920. Přesto se s Ústavou jako rozhodující datum pojí 29. únor 1920.

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %