Připomínka převzetí moci komunisty v roce 1948 přestává dominovat naší politice. Vyrostly mezitím 4 další generace a máme 32 let od pádu komunismu, tedy již skoro stejně dlouho jako tento režim trval. Přesto historii musíme připomínat. Mám obavy, že naladění společnosti dnes připomíná rok 1946 kdy zvítězili komunisté ve volbách. Samotný „únor 48“ byl již jen razítkem na zásadní přeměně společnosti po těchto volbách.  Předcházela mu devastace hodnot, úřední likvidace tradičních pravicových stran (Agrárníci, Národní demokracie). Předcházelo mu dominantní socialistické uvažování médií a elit v situaci poválečného rozvratu. Předcházelo mu znárodňování větších podniků. O směřování k nějakému typu socialismu hovořili všechny existující politické síly, včetně presidenta Beneše. Kapitalismus nikdo nehájil nebo jen opatrně a nesměle. Nebyla reálná politická síla, která by ukazovala jiný směr. Strany tehdejší Národní fronty byly prošpikované dílem agenty KSČ, dílem prováděly stejnou politiku samy.

Zúčastnil jsem se 11. ledna 2021 demonstrace „Otevřeme Česko“ a vysvětlím proč. Proti sobě stojí dvě skupiny obyvatel. Na jedné straně starší občané s logicky většími obavami z velmi nebezpečné nemoci poletující světem. Ale nejen starší občané, ale patrně i drtivá většina zcela přetížených lékařů a sester. Také řada občanů, kterým se za současného lockdownu – nic moc neděje, mají zajištěný (často od státu) stálý příjem a přitom méně práce a takový „socialistický“ pracovní klídek. Na druhé straně je velká skupina lidí, kterou současný stav ekonomicky likviduje. Hoteliéři a boudaři na horách, hospodští a malé provozovny, malé obchody, kadeřnice a fitka, pradlenky a stovky dalších služeb, které zaměstnávaly spousty lidí. Málo se mluví o tom, že krize má velmi silné dopady na chudé lidi, pracující příležitostně. Ti nemají ani home-office ani státní náhradu mzdy. Ohrožena se cítí i spousta občanů, kteří mají doma školáka a vidí, že za poslední rok byl ve škole tři měsíce, vidí ohrožení vzdělání a vývoje vlastního dítěte. Spousta mladých lidí, kteří se zase logicky nemoci neobávají, cítí ohrožení svého životního štěstí, svého způsobu života. Nemohou se seznamovat, nemohou se setkávat s kamarády – jak už to tak mladí lidé dělávají.