"Příkaz ke zdravotnímu transportu do smluvního zdravotnického zařízení, kde má být pojištěnci poskytnuta zdravotní péče, vyplňuje vždy ten odesílající ošetřující lékař, který poskytnutí zdravotní péče požaduje. Řádně vyplněný příkaz (tiskopis VZP-34) je nutný pro následné vykázání zdravotního transportu pacienta pojišťovně a pro jeho úhradu. Transport musí být přitom vždy indikován z prokazatelně zdravotních důvodů, nikoli z důvodů sociálních (jako je např. špatné dopravní spojení apod.).

U plánovaného kontrolního vyšetření vypisuje příkaz ke zdravotnímu transportu ošetřující lékař toho smluvního zdravotnického zařízení, které o kontrole rozhodlo. Může ale nastat i situace, kdy tento lékař příkaz z objektivních důvodů nevystaví. Např. pacient je pozván na kontrolu lékařem poskytujícím specializovanou ambulantní zdravotní péči (ambulantním specialistou) až za delší časové období a nelze vyloučit změnu zdravotního stavu a tím i indikace k dopravě. V takovém případě by se pak pacient měl obrátit na svého praktického lékaře, který posoudí jeho aktuální zdravotní stav, a je-li přeprava sanitkou ze zdravotních důvodů indikovaná, vystaví mu příkaz ke zdravotnímu transportu.

Příkaz ke zdravotnímu transportu pro cestu zpět vyplňuje lékař, který zdravotní péči poskytl – je ale povinen zhodnotit, zda je ze zdravotních důvodů indikován transport pacienta i zpátky do místa pobytu.

Pokud se pacient rozhodne místo transportu sanitkou pro dopravu soukromým vozidlem a pokud ošetřující lékař takovou dopravu předem schválí (vystavením tiskopisu VZP-39), má nárok na náhradu cestovních nákladů. Podmínkou je, že vozidlo řídí jiná osoba, než pacient. Tato podmínka koresponduje s tím, že jde o pacienta, jehož aktuální zdravotní stav neumožňuje dopravu běžným způsobem bez použití dopravní zdravotní služby a samozřejmě ani neumožňuje řídit soukromé vozidlo."

Zdá se to logické, ale proč se to automaticky neděje, je záhadou. Proč tvrdí u odborného lékaře sestry, že sice požadavek na sanitu po žádosti pacienta vyplní, ale nikdo kromě daného pacienta po nich nic takového nechce a že žádný podobný předpis, o němž ho informoval praktik, že nemůže poskytnout předpis pro návrat zpět, neexistuje. A proč praktika při žádosti o pravidelné vyšetření u odborníka za řekněme půl roku, musí prosit o předpis na sanitu a ten ho přesvědčuje, že si to musí příště s odborníkem vyřídit a ten chirurg v centru musí o sanitu požádat sám, i když jde o žádost třeba až za rok. 

Jde buď o neinformování obou stran o vyhlášce pojišťovny nebo o záměrně hranou neznalost problému, aby nepříjemnou byrokracii a následnou zřejmě nepříjemnou kontrolu pojišťovny podstupoval ten druhý. Pacient je brán jen jako jakési rukojmí pro boj mezi lékaři v nemocnicích a na poliklinikách. A stačilo by přitom, aby ministerstvo vyjádření pojišťovny přikázalo vyvěsit na obou typech pracovišť. Pak by nemohli lékaři pacientům říkat, že nic o předpisech nevědí.

A pokud jde o přihlášení se poprvé po provedeném zákroku v nemocnici u praktického lékaře, bylo by dobré, aby imobilní pacient dostal rovnou s výstupní zprávou z nemocnice  žádost o první sanitu pro návštěvu praktika. Pak již by šlo vše podle výše uvedeného předpisu pojišťovny a ušetřilo by to mnoho stresu již tak dost postiženému pacientovi. To by mělo být ještě doplněno do  výše citované vyhlášky VZP. Ona péče o pacienta nekončí jen skvěle provedenými operacemi, ale i po návratu zpět do života. A právě v této přechodné době než se naučí pacient se svým postižením žít, je každá na pohled maličkost pro něj velice důležitá.