V hlavách mnoha, zprávy pasivně konzumujících lidí je tím vytvářen naprostý chaos a zmatek. Psychicky labilnější, zdravotně zranitelnější, starší a osamělejší si s tím neumí poradit. Jsou takové zprávy vydávány cíleně, nebo jsou pouhou nezodpovědností (a nedomýšlením důsledků) či sebevzněcující chaotičností jednou vysloveného. Cílenost v tom nevidím. Je to záměr? Je to pouhé co nejrychlejší publikování senzační (dostatečně dramaticky vypadající) zprávy za každou cenu? Je to hledání jakéhokoli bombastického sdělení, které by se dobře prodávalo? Nebo je to pouhé prázdno a nezodpovědnost médií?

A nejen médií. Není to i prázdno a nezodpovědnost za každou cenu se na obrazovce předvádějících politiků a jejich poradců? Politiky jsme i my, lidé s politickou zkušeností, dlouho omlouvali – že byli zaskočeni, že byli vylekáni a že proto dělali chaotická opatření. Tak jsme to ale mohli interpretovat snad jen v březnu roku 2020. Už v dubnu to přijatelné nebylo. A ono to trvá pořád dál.

Politici si svými předcházejícími výroky vytvářejí tlak na sebe sama. Vzniká začarovaný kruh. Sami si přivodili určité „zacyklení se“, ze kterého neumí vykročit. Sami se dostávají do pasti, ze které se pak nelze vyvléknout.

Své si v tom odehrává i medicínský svět. I ten se dělí na své „aktivisty“ a na své na zemi stojící praktiky. Ti první se strašně rychle stali veřejnými celebritami, libují si v tom a bubnují na poplach. Normální doktoři trpělivě pracují s pacienty, ale zlobí je to. Nastala móda testování a trasování (což je další veliká šance pro svět IT, aby nad námi získal nadvládu). Odběrové stanice nestíhají testovat, adorované roušky se nasazují a sundavají podle nelogických a stále se měnících pravidel, ruší se mnohé zcela běžné společenské aktivity (zavírá se stále více škol, byly zlikvidovány letecká doprava a cestovní ruch, končí celé hospodářské obory a odvětví, atd.). Zdá se, že všichni dříve či později skončíme v karanténě, která je triumfálně označována za chytrou.

Málo důrazně si klademe zásadní nepandemické otázky a ještě méně jasně a srozumitelně na ně odpovídáme. Nebyla jednoznačně nastolena, natož zodpovězena otázka o právu demokratického státu na „chytrou“ karanténu (a na nouzové stavy). Mnozí máme ohledně chytré karantény spoustu otázek, rozdíl mezi užitečným (a nezbytným) trasováním a špehováním svobodně se chovajících lidí nebyl přesvědčivě vyargumentován.

Vůbec nebyla vysvětlena vhodnost a potřebnost uplatnění modelu tzv. chytré karantény na nejasně definovanou nemoc Covid-19, která je špatně odlišitelná od obyčejné chřipky, což se projeví zejména v podzimních měsících.  Zdá se, že je celá chytrá karanténa postavena na koncepčním omylu. 

Stejně tak nebylo veřejnosti dostatečně objasněno, jaký je rozdíl mezi koronavirem SARS-CoV-2 (a jeho eventuální přítomností v organismu toho či onoho člověka) a faktickou nemocí Covid-19. Většina lidí si myslí, že je to totéž. Někteří lékaři nesměle říkají, že to totéž není, ale v hluku alarmistických zpráv jejich hlas není slyšet.

Covid ukázal, že i nemoci podléhají módě.

Ostatní nemoci jako by v roce 2020 zmizely, diagnostikuje a „léčí se“ pouze covid, i když na něj žádné přímé léky neexistují. Až do posledního týdne umírali na covid jeden až dva lidé denně (a to velmi často jen „ve spojitosti s covidem“) při průměrném denním dlouhodobém počtu úmrtí v České republice zhruba tří set lidí – jejich smrt však nikoho veřejně netrápí.

Budeme-li takto pokračovat, nemá to žádné řešení a žádný dobrý konec. Přestaňme o těchto vážných věcech vést politické hry. Oddělme podstatu této nemoci, mající pro většinu lidí mírný (chřipkový) průběh, od zneužívání protipandemických opatření k radikální změně uspořádání naší společnosti.

Neoznačujme co nejvíce zákazů, příkazů, povinných roušek, trasování a vytváření strachu a hysterie za vrchol zodpovědnosti. Je to často jen oportunismus a zbabělost politiků. Oddělme naši – už od komunismu zakořeněnou – nedůvěru k vládě od oprávněné kritiky konkrétních opatření vůči této epidemii.