Covid ustupuje, kovidismus nikoli - Covidoví mágové nám normální život nedovolí Doporučený

Prezident ČR v letech 2003-2013, strůjce ekonomické reformy bez níž bychom nepoznali život v kapitalismu,  profesor ekonomie Václav Klaus  Prezident ČR v letech 2003-2013, strůjce ekonomické reformy bez níž bychom nepoznali život v kapitalismu, profesor ekonomie Václav Klaus snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty
V důsledku kombinace tří faktorů – nástupu nové, slabší varianty covidu[1], vysokého stupně tzv. promořenosti občanů proděláním této nemoci a úlevy, kterou pro část populace přineslo masivní očkování – u nás došlo k evidentnímu posunu jak ve veřejné debatě, tak v celkové atmosféře ve společnosti. O tom nemůže být sporu. Mimochodem, bez této změny bychom tady v Kabaretu u Fleků v Praze dnes neseděli. Měli bychom pouze online konferenci. Vyhráno ale v žádném případě není. Konec epidemie, stejně jako konec nebezpečí návratu další regulace a restrikcí – zejména vzhledem k postojům ministra zdravotnictví a jeho stále stejných „expertů“ – není v dohledu. Covidoví mágové nám normální život nedovolí. To by popřeli sami sebe. Jednou získanou moc, s jejíž oporou se jim život v posledních dvou letech velmi líbil, už nepustí. Kdyby šlo jen o nemoc, jejich moc by nebyla tak velká, ale ono jde od počátku o daleko více než o nemoc. Mohl to někdo nevidět?

My jsme to věděli a tvrdili jsme to od počátku. Svými veřejnými vystoupeními a texty, jejichž jisté shrnutí pod názvem „Připomenutí postojů IVK ke covidu v uplynulých dvou letech“ sestavil náš kolega Ivo Strejček,[2] jsme protestovali proti zneužívání aparátu státu a proti nadměrnému a zcela neopodstatněnému omezování základních občanských svobod. Nepodceňujme význam období „pouhých“ dvou let. Je to nezanedbatelný úsek lidského života a je to v některých fázích života úsek velmi významný.

Foto: Hans Šembera, Parlamentnilisty.cz

Videozáznam z akce

Nikdy jsme si nehráli na imunology. Nikdy jsme se nepouštěli do odborné medicínské diskuse, ani do polemik detailů účinnosti roušek, karantén či vakcín. Ani vteřinu jsme však nevěřili údajným jistotám o jejich úžasných schopnostech a vlastnostech, jak je dnes a denně autoritativně obhajovali a obhajují pánové Smejkal, Kubek, Hořejší, Maďar a další.

Hájili jsme otevřenost diskuse o všech těchto tématech, odmítali jsme cenzuru, nesmiřovali jsme se se svévolným označováním svobodně uvažujících za dezinformátory. Někteří jsme dokonce za dezinformátory veřejně označováni byli (i samotným Ministerstvem zdravotnictví).

Protože nám vždy šlo o obecnější věci, musíme trvat na tom, že dobojováno není. Není, a být nemůže, protože skutečný boj byl a je o svobodu, demokracii a o nepodvolení se těm, kdo před dvěma lety bleskově vycítili úžasnou možnost využití (a zneužití) epidemie k výraznému oslabení lidské svobody a demokratického systému, jenž – přes všechny naše, léta vyslovované kritiky – na Západě a v České republice, která je jeho autentickou součástí, donedávna dominoval.

Proto si dovolím vyslovit hypotézu, že covid sice pravděpodobně ustupuje, ale že kovidismus, neboli zneužití covidu v mimomedicínské oblasti, nikoli pravděpodobně, ale jistě, nikoli.

Donedávna neexistující slovo kovidismus propagujeme, protože ho považujeme za velmi užitečné, i když víme, že zatím není všeobecně známé a přijímané. Někým není přijímané proto, že tomuto slovo opravdu nerozumí, což nikomu nevytýkáme, jiným proto, že mu rozumí až moc dobře. Pro ty první mám porozumění, pro ty druhé nikoli.

V mém chápání je kovidismus – jako jeden z klíčových momentů boje o dnešek – málo ohraničená, málo vymezená, nicméně evidentně levicová, dirigistická, etatistická ideologie. Představuje novou, mírně pozměněnou verzi dobře známých a dlouho prováděných útoků na svobodu člověka a na demokracii. Patří do progresivistického, pokrokářského proudu myšlení, který v posledních desetiletích stále více dominuje v současném západním světě.

Kovidismus není originální, není filosoficky hluboký, shrnuje v sobě mnoho dílčích, v mnohém protikladných škol a školiček, které však mají nemálo společného, i když si to nechtějí přiznat. Jejich společným jmenovatelem jsou:

˗ levicový požadavek rovnosti a skupinové identity,

˗ dlouho existující ambice odstranit národní státy a pomocí toho se zbavit parlamentní demokracie,

˗ záměr povýšit elitářství a intelektuální nadřazenost vyvolených na „vyšší“, konečně ten skutečně správný princip řízení lidské společnosti,

˗ pošlapávání minulosti a mnoha generacemi respektovaných tradic,

˗ znevážení řádu a normálnosti,

˗ co největší narušení námi, za konstanty považovaných, aspektů dosavadního světa,

˗ i zbožštění vědy a zejména jejích sebevyvolených vykladačů a reprezentantů, tzv. expertů.

Můj dlouholetý přítel, prezident Hillsdale College v americkém Michiganu, Larry P. Arnn, velký expert na Winstona Churchilla, ve svém nedávném projevu[3] citoval z dopisu Churchilla H. G. Wellsovi napsaném v roce 1901: „Nemohlo by nastat nic horšího, než aby se vláda státu dostala do rukou expertů. Expertní znalost je velmi omezenou znalostí.“ Zkušenost posledních dvou let potvrdila, že se role expertů stala jedním z nejsmutnějších aspektů covidové éry.

Kovidismus použil covid jako nástroj k urychlení už dávno existujících progresivistických tendencí. Nejsou nové, ale covidová epidemie jim dala křídla. Teď jde kovidistům o to, aby protiepidemická restriktivní opatření zůstala ve společnosti i po odeznění akutní fáze současné epidemie. To je hlavní téma současnosti. Přijmout roušky, respektovat povinnost prokazování se nejrůznějšími potvrzeními, akceptovat zákazy vstupu do budov či na různé akce jako dlouhodobou povinnost by bylo výrazem našeho podřízení se kovidistickému tlaku.

Státy Západu si vyzkoušely, že jim radikální omezení občanských svobod bez velkých protestů občanů projde. Mlčící většina, která chce klid, zajištění dosavadní životní úrovně a štědré státní subvence kdykoli vznikne něco neočekávaného, se – jako už mnohokrát v minulosti – podvolí. I když je zjevné, že roušky, lockdowny a vakcinace mají velmi malý, jestli vůbec nějaký efekt na „veřejné zdraví“ a že vyvolávají nesmírně vysoké ekonomické a sociální náklady.[4]

Je si toho všeho vědoma naše komplikovaná, svou pětikoaličností mimořádně oslabená, málo homogenní vláda, která – navíc – mezi sebou nemá jedince s dostatečnými prožitky předlistopadové éry? Jedince, kteří by v sobě měli pevně zabudované „kontrolní lampičky“, které by okamžitě začaly výstražně blikat, když jsou ohrožovány lidské svobody? Mám strach, že si rozsahu a hloubky těchto nebezpečí naše vláda vědoma není. Její postoje jsou matné a nejednoznačné. Proto ztrácí na obou stranách sporu o vhodnosti a adekvátnosti proticovidových opatření. Nemůže ji milovat ani Chcípl pes, ani – jak výstižně napsal Reflex – Lukašenko našeho zdravotnictví, MUDr. Kubek.

Je např. zcela nejasné, proč šla vláda do zbytečného, Senátem dodatečně zkomplikovaného souboje o tzv. pandemický zákon. Z mylného vidění problému nebo z nedocenění politického aspektu tématu? Nebo z čisté arogance? Zejména její ministr zdravotnictví politickou dimenzi debaty evidentně nechápe. Prosazení pandemického zákona v Poslanecké sněmovně bylo jeho (a premiérovým) Pyrrhovým vítězstvím. Byla v základě této ambice jejich snaha neprohrát s Okamurou (a jeho SPD), i když se ukázalo, že mu tím umožnili úspěšný návrat na „světla ramp“? Nemluvě o tom, že tím mnoha našim spoluobčanům předvedli, že v postoji ke covidu od Babiše příliš daleko nejsou.  

I když je to asi předčasné (a od nás poněkud netrpělivé), měli bychom se začít ptát, jaká bude „krajina po bitvě“, krajina po covidu? Nejsme prognostici, ale je evidentní, že zůstane velmi sporný, a hlavně nepotřebný pandemický zákon, že budou jako normálnost přijata – jako nový standard, new normal – různá „osvědčená“ proticovidová opatření (roušky a lockdowny, včetně jejich neuvěřitelně nákladné plošnosti), že přetrvá síla a vliv jednou provždy najmenovaných covidových „expertů“.

Největší obavu mám ale z toho, že v arzenálu kovidistů zůstane již dva roky úmyslně rozdmýchávaný lidský strach – zejména strach všech slabších, nejistých, nesebevědomých, z nejrůznějších důvodů zranitelných nebo už zraněných jednotlivců. Právě na ty byla a je kovidovská propaganda zaměřena. Psychologové už hlasitě mluví o narůstající masové hysterii či masové psychóze a varují, že nikoli náhodou v minulosti předcházely vzniku totalitních režimů. To nesmíme podceňovat.

K velkému rozsahu u nás vzniklého masového strachu přispělo umělé uzavření společnosti, radikální omezení lidských kontaktů, i zcela nenormální fragmentace společnosti pomocí vyžadování co největší „distance“ lidí mezi sebou ve všech možných i nemožných situacích. K jeho nepřetržitému narůstání přispívá mimořádně účinně Česká televize a Český rozhlas, které se staly úderkami kovidismu.

Návrat k normálnosti – tak jak jsme si ji představovali v listopadu 1989 a jak jsme si ji v naší zemi do značné míry úspěšně vytvořili – nenastane. Neumožní to nejen pokračující, ale zesilující diskreditace devadesátých let a jejich étosu, neumožní to stále silnější diktát nadnárodních institucí – jak evropských, tak globálních (které likvidují suverenitu jednotlivých zemí), neumožní to oslabení demokracie způsobené zříkáním se její kolébky, kterou je – demos tvořící – národní stát.

Neumožní to vymizení pravicových politických stran, neumožní to renesance utopické ideje rovnosti jako axiálního principu společnosti. Neumožní to oslabení bašty demokracie, kterou po celé minulé století byla Amerika (o Anglii ani nemluvě). Neumožní to globální trendy a tendence, které je daleko obtížnější porazit než ty, které probíhají jen na úrovni jednotlivých států. Neumožní to vítězství informačních technologií a digitalizace (které jsou mylně chápány jako ideologicky neutrální, ač nejsou) a celá řada dalších, na stejném principu založených tendencí současného světa.

I když covid ustoupí, nesmíme se uspokojit a přestat bojovat s kovidismem. Ten si bude umět nalézat nové a nové záminky, jak se prosazovat. My v IVK Vás můžeme ubezpečit, že s ním s Vaší pomocí bojovat nepřestaneme.

Václav Klaus, vystoupení na akci IVK, restaurace U Fleků, Praha, 17. února 2022

© Kulturní komise ČR, z.s.


[1] Ve svém zcela přesvědčivém článku „Nebezpečí paušalizace: Proč se nevede veřejná debata o účincích vakcín?“, Týdeník Echo, č. 6, 2022, říká zakladatel české imunologie Jaroslav Svoboda, že „v současné éře omikronu vakcinace prakticky ztrácí na významu“ (str. 40).

[3] Larry P. Arnn, „The Way Out“, Imprimis, č. 11, 2021.

[4] Je možné odkázat na obrovské množství knih, článků a studií. Mimořádnou roli i u nás, a námi, diskutovaná sehrála tzv. Great Barrington Declaration. Poslední významný příspěvek – ve světě široce komentovaný – přinesl v lednu 2022 výzkumný tým washingtonského Johns Hopkins Institute for Applied Economics, Global Health, and the Study of Business Enterprise. U nás je asi nejvýraznější již citovaný článek MUDr. Svobody, ale i celá řada textů prof. Berana, který klade velký důraz na odlišení minimálních efektů plošných opatření od základního úkolu zdravotnictví – individuální péče o nemocné.

Číst 396 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v ZDRAVÍ

Související položky (podle značky)

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %