Kudy z bláta ven 

Martin Stín

Velká část  laické i odborné veřejnosti vnímá od začátku zásah Renaty Vesecké (pardon: státního zástupce NSZ Stanislava Potoczka, za nímž ovšem paní nejvyšší státní zástupkyně stojí, i když se asi utrhl ze řetězu bez jejího požehnání) do trestní věci Jiřího Čunka jako velkou nepřístojnost. Přestože od vydání   usnesení  NSZ č.j. 3 NZT 10/2007 o jejím odnětí Okresnímu státnímu zastupitelství v Přerově a jejím přikázání OSZ v Jihlavě uplynul 4. června rok, nevole s ubíhajícím časem nezeslábla. Projevuje podobnou životnost jako pohoršení nad případem „katarského prince“. Je zde ovšem podstatný rozdíl. V případě Hamada al Thani je celý mechanismus vydání do Kataru zcela průhledný a existuje rozsudek Nejvyššího soudu ČR, který potvrzuje, že v rozporu se zákonem proběhlo pouze soudní řízení a pět měsíců vazby, nikoli řízení ministra spravedlnosti. Přesto mediálně zmatená veřejnost dále věří záporné legendě a odmítá vzít skutečnost na vědomí. Naproti tomu v kauze předsedy lidovců se až dosud pochybnosti zakládaly pouze na tušení či na domněnkách. Proto význam jinak sporného rozsudku soudce Vojtěcha Cepla z 5. června 2008 a informací, jež odezněly v soudní síni při předcházejících veřejných jednáních, spočívá v tom, že se odhrnul závoj tajemství, za nímž se dosud skrývaly důvody a podrobnosti postupu státních zástupců při záchraně Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho záležitosti. Důvody pro přesvědčení, že při tomto zásahu došlo k porušení ústavy a zákona, dostaly hmatatelné obrysy. Dnes víme celkem bezpečně, že se jednalo o zcela výjimečný postup, k němuž jako záminka posloužila stížnost obhájce. Argumenty, jež obsahovala, mají v nejlepším případě pochybnou hodnotu. Je sporné, zda vyhovují požadavku zákonnosti stížnostních podmínek, kterým je podmíněna  použitelnost §25 tr.ř. per analogiam pro uskutečnění odebrání věci a přikázání na jiné místo. Různí se názory právníků na přípustnost odebrání a přikázání neukončeného řízení, když §12h zákona o státních zastupitelstvích NSZ výslovně zakazuje zasahovat do neukončených věcí nižších státních zastupitelství s výjimkou vrchních. Navíc je zřejmé, že vyšetřování bylo před odebráním přerovskému státnímu zastupitelství v podstatě ukončeno a jeho případné vady se předáním nedaly napravit. Je z toho zřejmé, že vykonavatelům zásahu šlo pouze o to, aby na základě původního souboru důkazů vydal státní zástupce Arif Salichov jiné rozhodnutí, než to, jehož vydání se očekávalo od Radima Obsta. Záměr účelově usměrnit závěry z vyšetřování se nedá zakrýt.  

Podezření, že vysocí státní úředníci, odpovědní za dodržování zákonných postupů v trestním řízení, zneužili své pravomoci ve prospěch privilegovaného jedince, zesílilo pod vlivem Ceplova rozsudku do té míry, že společnost s ním nemůže dále žít. Jeho vliv na veřejné mínění je nesmazatelný a zcela jistě bude ovlivňovat politické preference. Je nezbytné, aby podezření bylo buď vyvráceno, nebo aby v případě jeho potvrzení byli viníci po zásluze potrestáni. Existují tedy vážné politické a mravní důvody, aby bylo podezření prověřeno orgánem, který je nezávislý nejen na NSZ, ale na celé mocí výkonné a má pravomoc a odbornou autoritu, opravňující jej k  přezkoumávání  rozhodnutí státních zástupců. Takovým orgánem není PČR, podléhající dohledu státního zastupitelství, a v obdobných případech omezená v rozletu protiústavním čl. 16 Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12/2003, který v podstatě znemožňuje trestní stíhání státních zástupců a soudců za delikty, spáchané při výkonu úřadu. Nesporně jím ale je Nejvyšší soud ČR, který by se mohl usnesením NSZ zabývat na základě stížnosti ministra spravedlnosti pro porušení zákona. Ministr ale tvrdí, že k podání stížnosti nevidí důvod. Mravní a politické důvody pro zrušení usnesení NSZ jsou pro něj pro podání stížnosti nepoužitelné a právní vady na něm neshledal. Je to pozoruhodné stanovisko, protože k přezkoumání usnesení NSZ z 4.6.2007 č.j. 3 NZT 10/2007 cestou stížnosti pro porušení zákona jej kdysi vyzvala sama nejvyšší státní zástupkyně. Ta přece musí vědět, zda její (pardon: Potoczkovo, ale jí zaštítěné)rozhodnutí má právní vady, a zda je lze napadnout stížností pro porušení zákona. Jistě by ministra nehnala do právně neúnosného podniku. Pokud pan ministr nevyhověl podnětům všelijakých laiků, jejímu vyzvání odbornice by neměl vzdorovat, už proto ne, aby nemohl být později nařčen z nadržování, vyvolaného podlehnutím nějakému ďáblovi-našeptávači v akademickém taláru.  

Vyšlo na Politikonu