Slepecký pes nesmí překročit bránu školy pro nevidomé, protože prý je pro děti nebezpečný

Ivana Haslingerová

Tento článek se mi nepíše dobře, protože jde o smutnou a vážnou věc. Na naši redakci se obrátila maminka třináctiletého zrakově postiženého chlapce Romana Krčka, který navštěvuje  školu Jaroslava Ježka  pro zrakově postižené, paní Iva Krčková, s prosbou o pomoc. Jedná se o to, že Roman dostal od státu konečně vymodleného slepeckého psa a ona doufala, že bude moci konečně chodit do školy jen s ním a že se naučí díky jemu samostatnosti. Chlapec se opravdu v okolí svého bydliště stal prakticky samostatným, neboť ztratil strach z toho, že ho někdo přepadne. Začal dokonce chodit i mezi děti a po mnoha letech opět komunikovat se svými zdravými vrstevníky. Ono totiž není ani tak obtížné naučit se chodit s hůlkou, stále však hrozí nebezpečí, že člověk bude okraden a přepaden. Nevidomý se nebojí pouze tmy, ale i nebezpečí ze strany okolí. Shodou okolností toto mohu potvrdit, protože mám v okolí  známou nevidomou pani, která byla bez psa několikrát na procházce okradena, ale od doby, co chodí s  cvičenou dobrmankou, stala se naprosto samostatnou a jezdí dokonce přes celou Prahu. Romanova matka je navíc každodenním jedno a půl hodinovým dojížděním s Romanem do školy a ze školy tak časově vytížená, že si nemůže nikde najít ani částečný pracovní úvazek a jako samoživitelka je tak zcela odkázaná na sociální dávky. Byla proto i s Romanem velice zklamaná, když ředitelství školy trvá na tom, že pes, byť vysoce vycvičený, nemůže na Romana nikde ve škole počkat, aby ho po vyučování opět dovedl domů a ona mohla nastoupit do práce namísto toho, aby suplovala jeho činnost.

Protože se mi jednání školy zdálo nepochopitelné a nemohla jsem sdělení paní Krčkové uvěřit, nepustila jsem se ihned do psaní článku, ale požádala jsem o stanovisko k danému problému ředitele Jana Hájka. Pokud by totiž bylo vše pravdivé, pak by slepecké psy nemělo pro děti cenu pořizovat, neboť přes celou Prahu (Roman Krček bydlí na Proseku, musí na Národní třídu metrem a odtud tramvají na Loretánské náměstí) nemohou děti jezdit samostatně. Se psem tuto cestu naopak Roman hravě zvládá a celá rodina trpí naprosto zbytečně nedostatkem peněz, neboť matka musí dělat doprovod chlapce dvakrát denně místo psa. Nehledě na to, jak vše na dospívajícího chlapce působí ponižujícím dojmem, když maminka je mu neustále v patách a on touží být samostatný jako ostatní chlapci. A to nehovořím o tom, že pes ležící celé dny sám doma zapomene většinu z toho, co se drahým výcvikem v hodnotě 100 000 Kč naučil a že podmínkou jeho získání mj. bylo, že paní Krčková musela ujistit sociální výbor, že nastoupí do zaměstnání a nyní se obává, že Romanovi psa odejmou.

Pan ředitel mne přijal spolu s Romanovou matkou a s vedoucí cvičitelkou Romanova psa Jitkou Lebedovou z občanského sdružení "Pes pro Tebe".  Přestože mi šlo o odpověď na jediný dotaz, proč nemůže na Romana počkat po dobu vyučování někde v budově školy jeho pes, když už nesmí být ve třídě, pozval si na pomoc ještě šest zaměstnankyň a spolupracovnic školy - zástupkyni ředitele Emilii Průchovou, učitelku prostorové orientace Štěpánku Kadlicovou, Jiřinu Sýkorovou, JUDr. Bedřišku Kojhourovou, Kateřinu Čihákovou a paní Vlčkovou.

Iva Krčková vznesla dotaz, zda by alespoň v pátek, když to nejde jinak, nemohl mít Roman u sebe na 4 hodiny psa, neboť nepřechází ze třídy do třídy a nehrozí setkání s jinými  dětmi, než s jeho pěti spolužáky. 

Jitka Lebedová doplnila: "Sama jsem slabozraká a dostala jsem psa, který mne vodil od šestnácti let do školy a domů. Roman by to také zvládl. U tramvaje jsem si všimla travnaté plochy, kde by mohl naposledy, než vstoupí do školní budovy, psa vyvenčit. Od osmi do půl třetí pes vydrží bez venčení, tak byl cvičen. Nabízím škole zdarma psí maličký stan, na který je pes zvyklý z průběhu výcviku a v němž by přečkal vyučování.  Roman by měl tak psa u sebe ve třídě a pes by nikam nepřecházel a nerušil by. Vím ze své zkušenosti, že při cestě po Praze je jednodušší si říci psovi, kde jsou například schody, než se stále ptát kolemjdoucích. Zdravý člověk si neumí představit, jak je pro nevidomého těžké někoho stále o něco prosit. Vadí mi to proto z principu. Vyzkoušela jsem ve druhém vagonu tramvaje a metra, že s Darsim (jméno jeho psa) Roman bez problémů cestu zvládá. Pes je navíc pro nevidomé velkou psychickou podporou."

Podle ředitele Jana Hájka jsou prý ale v pomoci matce Romana tři problémy. První je finanční, proto pozval pani Kateřinu Čihákovou, která měla mamince poradit, na co má jako matka právo. Samozřejmě, že ta to vše již věděla a dávky využívá. Druhý je ten, zda je Roman schopen chodit samostatně do školy a domů. Učitelka prostorové orientace Štěpánka Kadlicová konstatovala, že Roman je šikovný a nadaný chlapec. Maminka se ho prý zbytečně bojí pustit do zácpy v metru samotného. Přestala  ji proto přemlouvat, ať ho vodí třeba do třiceti. Z její strany by byl schopen cestu absolvovat sám, neboť z pohledu prostorové orientace je schopen chodit  se slepeckou holí samostatně. Jitka Lebedová namítla, že jedna otázka je umět chodit s holí, jiná je, jak je člověku příjemné s ní chodit: "Já sama mám hůl a ovládám perfektně prostorovou orientaci, ale  příjemnější je pro mě chůze bez ní, neboť lidi do Vás vráží. Když vidí psa, nedělají to, protože ho nepřehlédnou a mají z něj navíc respekt. Je to stejný problém, proč by měl člověk mít elektrický invalidní vozík, když má mechanický." Pan ředitel souhlasil, že je menší pravděpodobnost přepadu: "Chápu pan Krčkovou jako maminku, že se bojí chlapce pouštět přes Prahu samotného bez psa.  Jde o pocit bezpečí dítěte a hlavně její."

Po tomto poučném úvodu jsme se konečně dostali ke třetímu bodu, k zodpovězení otázky, kvůli které jsme přišli: Proč nemůže být ve škole pro nevidomé slepecký pes?

Podle ředitele Hájka jsou pro to důvody bezpečnostní, hygienické a pedagogické: "Snažíme se učit děti chodit s holí, aby uměly chodit bez psa. Jako je učíme nejdřív násobilku a pak teprve jim dáme kalkulačku. Nejdřív také jezdí invalidé na obyčejném vozíku. Nejsem proti tomu, aby měli děti psa, ale jen ke dveřím školy. Ve škole je celkem 71 dítě, z toho  je 43 zcela nevidomých. Pokud bych pro jednoho psa vyčlenil místnůstku, budou ho chtít za chvíli všichni. Ve třídě není pro psa prostor. Podle vyhlášky MŠ musíme mít odpočívací kouty, v nichž je koberec. Kdo bude po psovi uklízet? A co se psem, když půjde Roman na oběd? Navíc mám v budově 25 alergiků, z nichž 4 mají alergii na psa. Když jste tu měli minule psa na chodbě, doufám, že  to nebylo žádné z nich, které ho potkalo, pani Krčková?!" Podle Jana Hájka děti slepeckého psa nepotřebují, naopak prý mají ve škole děti, které mají strach ze všeho, zejména ze psa. Pes jim může vběhnout pod nohy či je dokonce srazit. (Zřejmě nikdy neviděl cvičeného slepeckého psa a plete si ho s temperamentními domácími mazlíčky, protože takto by se nikdy tento pes nechoval.) Pan ředitel prý musí myslet na blaho všech dětí od mateřské školky, přes základní až po praktickou:  "Po ulici ať si chodí pes, ale ne ve škole, aby ohrožoval další děti, za které zodpovídám. Ze zákona mne ničím nevyviníte.  Když jede řidič v pětimístné Škodovce, také nevezme šest děti, i kdybych ho o to prosil. On riskuje, ne vy. Kdyby byla možnost, že by za úraz odpovídal rodič, pak  by nebyl problém mít ho ve škole. Pani Krčková by si měla najít známého v okolí školy, aby se o psa postaral po dobu výuky. Existuje asistenční služba přes sdružení Okamžik, která dovede dítě do školy a přivede ho. Maminka může do práce. Tady pes ohrožuje jiné děti. Na žádné škole nejsou v ČR psi dovoleni. Nedá se licitovat, odpovědnost má vždy škola. Bráním 71 dítě. Mně ze zodpovědnosti nevyviníte. A canisterapie? My jí měli ve škole také, a alergikům to nevadilo. A kdyby ano, za to zodpovídá firma, která tuto službu prodává. Zkusím, jestli najdeme cestu, jak najít kotec pro psa v Jinonicích, kde jsou na to vybaveni. Cesta dítěte do školy je záležitost rodičů a my ho máme jen vzdělávat. Pes tu prostě nebude."

"Pes má navíc svá práva, já nemohu uvázat psa, aby čekal na Romana. Psům to vadí. To je týrání zvířat. Jsem v ochraně zvířat. Škola se o psa nepostará," doplnila snaživě zástupkyně Emilie Průchová

JUDr. Bedřiška Kojhourová ještě doplnila, že povinností školy je předcházet škodám: "Povinnost právníka je, aby ke škodám vůbec nedošlo. Nejde jen o Romana, ale chráníme všechny děti. To je naší povinností." Debata se točila stále dokola a nakonec ji ukončil pes paní cvičitelky. Nakonec jsem byla ještě obviněna, že mne nezajímají ostatní problémy školy, když se chci dobrat odpovědi na stále stejnou otázku. Podle pani doktorky práv pes prý není nejzákladnější věc, děti mají víc problémů a tento není nejožehavější.  Zavyl, že to už nemůže poslouchat.

Problémy školy mne zajímají a vážím si toho, co pro postižené děti škola dělá. Samozřejmě chápu nelehkou a vysoce hodnotnou práci s rozdílně postiženými dětmi. Ale  zde jde o to, že když dítě dostane po 23 ozařováních a těžkých chemoterapiích vymodleného psa, který je pro něj jediným přítelem, který je skvěle vycvičený a nebyl by na obtíž, nemůže s ním chodit do školy a nic se v situaci rodiny jeho pořízením nezmění. Nikdo se nezamyslel nad tím, jaký zásah do života celé rodiny je,  když najednou díky nádoru zdravý krásný chlapec oslepne. Že nejde jen o to naučit ho po uzdravení jistým dovednostem, ale pomoci mu dostat se z izolace, ze ztráty kamarádů a ze strachu z okolí. O finančním propadu životní úrovně nemluvě.

Celá dlouhá debata ve mně utvrdila pocit, že by se mělo přistupovat k takovýmto těžce postiženým dětem individuálně. Samozřejmě, že děti ve školce, která je součástí školy, nebudou vodit do školky psy, ale dospívající chlapec s vyznamenáním, který prodělal v životě již tolik bolesti, že si jí nikdo, ani pan ředitel, neumíme představit, a má nyní konečně kamaráda Darsihiho, by do školy se psem podle mne měl mít přístup. Nějaký koutek by se přece měl pro něj ve škole pro nevidomé najít. Kdyby jen jediná z přítomných dam měla srdce, tak řekne, že kdyby, nedej bože, se pejsek v kotci počůral, pomůže to Romanovi uklidit, udělala by pro toho chlapce víc, než když ho naučí integrovat. Navíc děcka, která se všeho bojí, by mohla možná překonat díky psovi stress a prožít budoucí život bez strachu, což by bylo možná pro ně větším darem, než naučit se počítat. Přátelství je pro tyto lidi mnohem důležitější věcí, než pro nás zdravé. Bylo pro mne proto velkým překvapením, že si pedagogický sbor myslí, že slepecký pes nesmí překročit bránu školy pro nevidomé, protože je nebezpečný. Že se musí zajistit, aby nepřišel do styku s jinými dětmi. Že tím některé děti psychicky trpí, nikoho nezajímá.

Pochopila jsem, že s řediteli podobných škol za současné legislativy nelze hnout, že se prostě bojí odpovědnosti. Kdyby se změnila legislativa, která by přenesla zodpovědnost za psa na někoho jiného, pak by si ale jako Pilát mohli umýt ruce a psi by do škol mohli. A to je důvod, proč jsem celou věc sepsala. S nadějí, že se nad problémem zamyslí naši legislativci ve zdravotních výborech obou komor Parlamentu ČR a ředitel  Národní rady zdravotně postižených Václav Krása. Že si třeba zkusí projít se zavázanýma očima parkem a nebát se, že se na ně vrhne parta mladých zlodějů. Kriminalita stoupá, matka nevidomého nemůže do zaměstnání, zbytečně čerpá sociální dávky, a přitom by stačil kotec či stan ve škole a trocha ochoty z její strany. Rodina by si zvýšila životní úroveň, stát by ušetřil na sociálních dávkách, a co je nejdůležitější, chlapec by byl šťastný a začlenil by se samostatně mezi ostatní chlapce svého věku.  Připomínám, že slepečtí psi jsou bezkonfliktní a kastrovaní. Věřím, že jsou v této elitní škole schopní a profesionální pedagogové. Ale při hovoru s nimi jsem měla pocit, že by více citu bylo pro tyto děti možná důležitější, než sama výuka. A cit jsem při rozhovoru necítila a to jsem ostřílená redaktorka, ne nevidomé dítě toužící kromě vědění i po porozumění, něze a přátelství.