Čechoslováci se jako první postavili rudému moru

 Vladimír Rogl

     Přestože rok 1918 byl posledním rokem 1. světové války, byl stejně těžký jako všechny předchozí. V zákopech všech front nekonečné poziční války „ležely“  už čtvrtým rokem miliony unavených vojáků všech válčících zemí.  V rámci spojeneckých armád působí jako dobrovolníci i Češi a Slováci.  Od konce války je však  dělí ještě řada dlouhých měsíců. Leninovy námluvy s Ústředními mocnostmi (Rakousko-Uhersko a Německo) nakonec vyvrcholily v lednu 1918 tzv. brestlitevským mírem a přiměly proto počátkem února T.G.Masaryka ke sjednání smlouvy s vládou Francie. Podle ní se československé vojsko stalo autonomní součástí francouzské armády a mělo se přemístit na  západní frontu, kde se očekával mohutný nápor Němců, uvolněných z ruské fronty.  

     Daleká  cesta měla vést přes Archangelsk a vzdálený Vladivostok.  Po bitvě u Bachmače v březnu 1918 se zdálo, že odchod naší armády z Ruska na západní protiněmeckou a protirakouskou frontu proběhne klidně a dokonce za podpory ruské revoluční vlády.  Rada lidových komisařů prohlásila návrh Čechoslováků na svobodný průjezd Ruskem do Vladivostoku za spravedlivý a  dokonce slibovala poskytnout našim vojákům na této cestě Ruskem všemožnou podporu s podmínkou, že budou čestní a loajální. Čechoslováci měli odjíždět však do Francie ne jako bojové jednotky, ale jako skupina neutrálních svobodných občanů, kteří mají jen jistý počet zbraní na svou obranu před útokem kontrarevolučních band.  Zůstat uprostřed občanské války beze zbraně a spoléhat jen na „čestné“ slovo bolševických vůdců by byla sebevražda. Podstatná část výzbroje byla zanechána ukrajinské rudé armádě, ale místní sověty na všech stanicích požadovaly další  zbraně a ešelony všemožným způsobem zdržovaly.  Železniční  koleje se stávaly neprůchodné, protože současně se z mnoha ruských zajateckých táborů vracely opačným směrem do Německa, Rakouska, Rumunska i Maďarska transporty odpočinutých zajatců k posílení armád Centrálních mocností.  Jejich vlaky měly na sovětských nádražích zelenou.  

      Díky neustálému zdržování a zpomalenému pohybu československých ešelonů se dostal polovině  května do Vladivostoku pouhý předvoj vojska, kdežto ostatní pluky byly rozmístěny prakticky na celé dlouhé magistrále v délce několika tisíc kilometrů. Zatímco  2. divize se ocitla na Sibiři, vojáci 1. divize zůstali na Urale a na Volze.

     Zrada

     Novými spojenci bolševiků se stávali především Němci a Maďaři. Ostatně, z řad zajatců se rekrutovaly i první internacionální oddíly rudé gardy. Jejich příslušníci se netajili tím, že si zde v Rusku vyřídí s Čechy a Slováky staré národnostní spory. K nevlídné atmosféře přispěl i incident v Čeljabinsku, kde 14. května byl vyhozen z maďarského zajateckého vlaku kus železa, který vážně zranil jednoho z legionářů na nástupišti. Nervy napnuté dlouhým čekáním k prasknutí nevydržely a rozvášnění dobrovolci svého přítele spontánně pomstili. Přestože o zranění i tragické události na frekventovaných nádražích nebylo nouze, stal se tento incident vítanou záminkou pro sověty k dalším zásahům proti našim vojákům. Na několika stanicích dochází k zákeřným ozbrojeným přepadům, teče krev a jsou zde první zranění i mrtví. U Marijanovky byl pod vedením maďarského velitele internacionálního oddílu přepaden vlak 6. pluku. Na nádraží zůstalo v krvi šestnáct zákeřně zastřelených čs. vojáků.  Na naše špatně vyzbrojené vojáky dopadla další rána, když byl zachycen rozkaz číslo 45-50 lidového komisaře vojenských věcí Trockého s tímto textem: „Každý ozbrojený Čechoslovák na železnici budiž na místě zastřelen. Československá posádka, v níž bude nalezen byť jen jeden ozbrojený Čechoslovák, budiž vyložena z vagonů a zavřena do zajateckých táborů. V týl československých ešelonů poslati spolehlivé rudé oddíly, aby Čechoslováky zkrotily. Ani jeden československý ešelon se nesmí pohnout na východ!“

     Vlastním pořádkem

     Události dostávaly nečekaný spád a každá hodina přinášela nové zprávy.  Vojenské ešelony  byly roztaženy po celé dlouhé trati a vojsko tak bylo vlastně bez spojení. V situaci permanentního ohrožení ze strany zákeřných komandantů se usnáší narychlo svolaný sjezd delegátů československého vojska o cestě „vlastním pořádkem“. Znamená to konec nejistoty a vyčkávání.  Cestu domů se rozhodli dobrovolci - i přes mnohonásobnou přesilu - probít vlastními silami. Nejdříve bylo však nutné obsadit města podél trati a zabezpečit volnou cestu po železnici. Znamenalo to se  postavit proti po zuby ozbrojenému nepříteli. Protibolševická povstání Čechoslováků propukala ve dnech 25 - 31. května 1918 na mnoha stanicích transsibiřské magistrály nezávisle na sobě.  Boje však byly v jednotlivých místech plně v režii až dosud neznámých velitelů, kteří se doslova ‚za pochodu‘ učili strategii a taktice. Ke Zborovu a Bachmači se píšou  další milníky československé samostatnosti - Penza, Kansk-Jenisejskij, Petropavlovsk, Irkutsk, Kazaň, Omsk, Samara,  Čeljabinsk a řada dalších. Měla upadnout v zapomnění národa stejně jako jména Syrový, Čeček, Žák, Kadlec, Švec, Číla, Němec, Ušakov a mnohá jiná.

     POVSTÁNÍ

     Mezi bolševiky a československými legiemi nastává válečný stav. Ve starých plukovních, praporních i rotních kronikách jsou popsány přípravy k povstání, kdy se po jedné pušce či bodáku napřahovalo dvacet i více rukou. Své zbraně museli vyrvat bolševikům často holýma rukama v nerovném boji. Byla města, která byla dobyta po několika výstřelech a takřka beze ztrát, jinde však narazili naši vojáci na tvrdý odpor nepřítele, který měl těžké kulomety, obrněné vozy a děla. Mimořádně urputné boje se odehrávaly tehdy, když pod rudou vlajkou stály oddíly tzv. internacionalistů, vedené maďarskými či německými frontovými důstojníky.  Je třeba vědět i to, že naši vojáci byli z velké části dělníci, řemeslníci a rolníci a neměli zájem vystupovat proti Rusům, které považovali za slovanské bratry. Černou můrou Čechoslováků  však  byli zrádci z vlastních řad, kteří  přeběhli k rudým oddílům a bojovali proti vlastním.  Byl mezi i autor  Švejka.

     Po devadesáti  letech se zdá téměř neuvěřitelné, že jednotlivé prapory, ba někde i roty, obsazovaly celá velká města. Nebylo to jen proto, že bolševici v té době měli velmi chabou bojovou morálku, ale především neměli podporu ruských obyvatel. Ti si po jejich vyhnání oddechli a naše vojáky vítali jako osvoboditele. Nedovedli však toto osvobození zúročit a svou svobodu si v pozdějších měsících už uchránit nedokázali.

    Ve všech dobytých městech nechávali Čechoslováci to nejcennější. Desítky, ba i stovky padlých nebo  surově ubitých. A nebyly to zdaleka poslední oběti.  Je smutnou skutečností, že s výjimkou Zborova, Jekatěrinburgu a Vladivostoku nikde nezůstal zachován jediný vojenský hrob. Pojem piety a úcty k padlým protivníkům byl komunistům naprosto cizí.

     ANABÁZE

     Další dny a týdny pak byly nadále ve znamení bojů a upevňování ochrany železnice. Už  na začátku  roku 1918  se staly  druhým domovem našich vojáků kryté nákladní  vagony vybavené pryčnami  a kamínky. Krátce  před protibolševickým  květnovým  povstáním  stály  neozbrojené  vlaky s těmito „těpluškami“  na velkých  stanicích magistrály - od Uralu až po  Bajkal. Ruská nádraží  byla svědkem věrolomného  přepadení našich vojáků bolševiky a brzy nato se stala také improvizovanými kasárnami   odkud  se   vojsko  vydávalo  dobývat i osvobozovat  města.  Na   peronech  se  odehrávala  shromáždění a vydávaly  rozkazy.  Sem  se  vraceli  po  vítězných bojích, ale i tehdy, když utrpěli bolestné ztráty a mnohé pryčny osiřely.

     Během června 1918 obsadilo čs. vojsko celou magistrálu od Volhy až k jezeru Bajkal a vojáci začali věřit, že bude obnovena protiněmecká a protirakouská fronta právě na Volze. Mezitím se začaly ale také konsolidovat rudé bandy v pravidelnou armádu, vznikaly a hned zase zanikaly na mnoha místech nekonečné bývalé carské říše nové státy a státečky s jepičím trváním a jinde řádily bandy samozvaných rudých, černých i bílých vládců či atamanů. Uprostřed těchto chaotických událostí, které otřásaly světem, se nacházelo přes padesát tisíc československých dobrovolců. Příznačně jejich postavení ve svém románu Rudolf Medek charakterizoval jako „Ostrov v bouři“. I když světová vojna za pár měsíců končí,  je čekají ještě dva nekonečně dlouhé roky bojů v daleké zemi. Návratu domů do svobodné vlasti se mnozí nedočkají.

     Ale to už je zase jiná kapitola.