Laterna magika oslaví výročí novou revuí

Lucie Kocourková

Letos v květnu uplyne rovných padesát let od československého úspěchu na světové výstavě Expo 58 v Bruselu, a tím i padesát let od prvního představení souboru Laterny magiky. Ke svému výročí Laterna magika připravila revui s názvem Code 58.08, kterou představí v rámci výstavy Bruselský sen, která má připomenout nejen Expo 58, ale celý životní styl v Československu na přelomu 50. a 60. let. Premiéra nového projektu Laterny magiky se uskuteční na vernisáži této výstavy 15. května. Představení pod názvem Bruselský sen – Code 58.08 se pak pro veřejnost uskuteční 27. května v 19.30 hodin ve Velkém sále Městské knihovny. Program v rámci večera doplní pantomimická hříčka Blackmoons tria, které si dalo název „Skupina extrémní klauniády s.r.o.“. Tvoří je umělci Miloslav Horáček, Josef Kotěšovský a Rudolf Papežík, kteří v minulosti prošli takovými soubory jako právě Laterna magika, Černé divadlo Jiřího Srnce nebo Pražský komorní balet Pavla Šmoka. Lístky na představení v ceně 180.- Kč je možné získat v pokladně Městské knihovny a síti Ticketpro.

Code 58.08: šedesátá léta a současný tanec

Krátké multimediální představení Code 58.08 není jen připomenutím kulatého výročí. Tvůrci se v něm vracejí k některým původním principům bruselského představení, ale očima současné generace, jak zdůrazňuji i dramaturg Laterny magiky Václav Janečk: „Choreografie je sice stylizovaná do 60. let 20. století, ale jde o motivy přetavené do řeči, na kterou slyší dnešní moderní divák.“ Představení by ze všeho nejvíce mělo připomínat kvalitní revue, zábavu a magické vidění světa, jako fenomén (nejen) své doby, ve kterém Laterna magika vynikala. Laternu magiku od počátku charakterizuje interaktivní spojení filmu a nejnovějších technických vymožeností s hereckou a taneční akcí na scéně. Autorský tým, který tvoří choreograf Pavel Strouhal, režiséři Michal Cimala a Jan Loukota, výtvarník Jakub Nepraš a další, se snaží vzkřísit „něco z tradice“ Laterny magiky v novém pojetí.

Laterna magika na Expu 58

Program pro světovou výstavu Expo 1958 vznikal už dlouho před jejím zahájením. Pod vedením režiséra Alfréda Radoka se shromáždil tým, který dal vlastně budoucímu divadlu jeho tvář: Josef Svoboda jako architekt inscenačního plánu, Miloš Forman jako scénárista, filmoví režiséři Vladimír Svitáček a Ján Roháč, choreograf Jiří Němeček, tehdy šéf baletu Národního divadla v Praze, a další. Hlavní myšlenka se zrodila ze společné práce Alfréda Radoka a Josefa Svobody. O tom, že se vydali správnou cestou, svědčí nebývalý úspěch, který Laterna magika na Expu získala. Hovořilo se o ní jako o „zázraku“ a už během výstavy požádalo čtrnáct států o hostování nebo licenční provoz divadla. Protože Laterna magika patřila Národnímu divadlu, najdeme mezi interprety představení známá jména baletních umělců: Jarmila Manšingrová, Miroslav Kůra, Vlastimil Jílek ad. V programu vystupovala také pozdější oblíbená televizní hlasatelka Sylva Daníčková nebo Jiří Šlitr.

V Praze byly pro Laternu magiku upraveny prostory bývalého kina Moskva v Paláci Adria, oficiálně svůj provoz zahájila 9. května 1959 právě s programem, se kterým slavila úspěch v Bruselu. Uměleckým ředitelem Laterny magiky se stal Alfréd Radok.

Václav Janeček, dramaturg Laterny magiky, o novém představení

Představení Code 58.08 je věnované výročí , které je spojené s výročím světové výstavy Expo 58 a založení Laterny magiky. Jak se tak dávná minulost dá dnes oživit na jevišti?

Choreografie je sice stylizovaná do 60. let 20. století, ale jde o motivy přetavené do řeči, na kterou slyší dnešní moderní divák. Snažíme se, aby představení bylo původní, ale přibližovalo motiv té doby, aby o ní vypovídalo. Může to ale dělat jen skrze nás, kteří jsme onu dobu už nezažili, takže ji reflektuje spíš v tom, jak ji vidíme dnes. Lidé, kteří tu dobu žili, ji nahlíželi jinak. Nemůžeme vytvořit obraz doby, jaká byla, protože náš dojem vzniká z jiných pocitů, myšlenek, představ…

Co je tedy základem?

Nejdůležitější je, aby zůstal zachován základní princip Laterny magiky, to, co ji od počátků charakterizovalo. A to je interaktivita nebo multimediálnost. To, co Laterna dovedla do určité dokonalosti nebo bravury. Víme, že o spojení divadla s filmem se už předtím pokoušel kdekdo, ale Laterna magika přišla s odlišným pojetím. Je samozřejmé, že dnes musíme stejných cílů dosáhnout současnými prostředky. Publikum se mění, lidé jsou zvyklí na zhuštěné informace, klipy, audiovizuální techniku. To se snažíme naplnit stylem střihu a choreografií nebo hudební dynamikou.

Jaká je tedy choreografie, kam by se dala stylově zařadit?

Choreografie je hodně současná, nejblíže má snad ke street dance, ale zároveň je to moderní scénický tanec. Obsahuje prvky současného tance, ale nenavazuje přímo na modernu. Spíše než taneční představení by měl Code navodit dojem kvalitní revue. To byl formát, který byl právě v té době velmi populární, byl to fenomén a Laterna magika v něm také vynikala. Dá se říci, že jsme vzali starou formu a plníme ji novým obsahem. Všichni tvůrci jsou mladí lidé, pracují po svém a jsou perfektně sehraným týmem – Jan Loukota, Michal Cimala, Pavel Strouhal, Stanislav Abrahám, Jakub Nepraš a Matěj Hájek.

Jste dramaturgem celého představení, jak dlouho vám trvalo, než jste objevil správné spolupracovníky?
Jsem přesvědčen o tom, že týmová práce je výhodnější, než kdyby představení leželo na jednom člověku, i když je relativně krátké. Jsem nejraději v pozici kormidelníka, který hlídá kurz a snaží se vyhnout mělčinám, ale sehnat posádku na takovou plavbu mi trvalo skoro rok. Stále se snažím sledovat, co se děje na scéně interiérové architektury, instalačního umění, videoartu a dalších oblastí. Sleduji experimentální představení, různé festivaly, Pražské Quadrienále, Famufesty, školní představení, ale třeba i úplně komerční. To všechno je možný zdroj inspirace a kontaktů s talentovanými lidmi. A u nás je velký potenciál mladých tvůrců, i když je člověk většinou nenajde v takovém tom středním, akademickém proudu. Jindy zase zafungují kontakty přes známé…

Proč se tato revue jmenuje právě „Code“, co jste do ní zakódovali?

Jedna část Codu totiž o „kódu“ je. Pracuje s grafikou čárového kódu, což je něco, co vidíme na každém kroku, ale vůbec to už nevnímáme, neuvědomujeme si, co to znamená. Všechno má na sobě nějaký kód, protože všechno je zboží, i představení je zboží a kdyby se na ně dal napsat kód, tak by tam byl. I lidé mají kód, rodné číslo, PIN jsou kódy... S tím pracujeme, protože nějaký základ představení mít musí a myslím, že jsme přišli na docela originální téma. I revue musí mít myšlenku, i když nemá v pravém slova smyslu děj. Kód je zároveň graficky zajímavý prvek, který může navodit spoustu asociací, a některé se v přestavení snažíme rozvíjet. … něco jako magická realita, úlet…

Geometrické tvary jsou jedním ze znaků módy té doby, v šedesátých letech pop art…

I ke geometrii v oblékání se vracíme ve stylu kostýmů, hlavně ve druhé polovině, která je víc „retro“, tam jdeme také do výraznějších barev. Ale stále je to stylizace, něco, co k minulosti odkazuje, ale v té době by to v takovéhle podobě bylo nemyslitelné.

Co hudební složka, také bude odkazovat do minulosti?

Jistě, v určité míře tam musíme mít také „retro“ prvky, ale celá hudební složka je provázaná s choreografií i s obrazem. Stanislav Abrahám ji skládal souběžně se vznikem představení, jsou to neoddělitelné složky – choreografie, hudba i obraz vznikají současně. Hudba samozřejmě obsahuje i odkazy na minulost, zároveň jsou do ní zakomponované zvuky dnešního města, je syntetická, ale kombinovaná s nástroji.

Pro prostory Městské knihovny si asi nemůžete dovolit příliš náročnou scénografii.

Ani to není nutné, scénografie je tentokrát jednoduchá v souladu se záměrem, máme jedno promítací plátno. Proto je to program, který není vázaný na prostor našeho divadla, můžeme s ním vystupovat v různých prostorách. Často se stává, že nás požádají, abychom někde vystoupili s kratším představením, a je obtížné skládat půlhodinový program z ukázek z celovečerních kusů. Code nám tak i zaplní poptávku po jistém repertoáru.