O Národní knihovně – naposledy

Milan Rohler

            Jak jsem pochopil, hledá se dobrák, který řekne definitivní NE projektu architekta Kaplického. Nikomu se do toho nechce, což je lidsky pochopitelné. Takový člověk přece bude mnohými označen za hlupáka, barbara, tupce, negramota bez pochopení všemu novému, světovému, atd., atd. prostě bude z něj staromilecký blbec k pohledání. Komu by se do něčeho takového chtělo. Takže už namouduši naposledy zde předestřu svůj názor vystavený všanc diskutujícím.

            Jsem nevyvratitelně přesvědčen, že Národní knihovna ČR by měla sídlit v pražském Klementinu, jakožto v jedné z posledních oáz vzdělanosti uprostřed bohapustě zkormercionalizovaných objektů v samém srdci hlavního města. A to tak, že Klementinum celé (!) by mělo sloužit pouze a výhradně pro ni. Vyprávěnky o problematické dopravní dostupnosti neberu, stejně tak odmítán tvrzení, že fondy Národní knihovny se do Klementina nevejdou. Ano, jistě se tam nevejdou, ale to je řešitelné nepříliš vzdáleným a technicky dobře uzpůsobeným depozitářem, jakým by mohl být třeba některý ze zbytečných objektů armády, tedy Ministerstva národní obrany. Takových je v nevelké vzdálenosti od Klementina hodně! A Klementinum, citlivě a moudře zrestaurované, by vzhledem k novým technologiím (které tu nebudu popisovat) mohlo ve své funkci Národní knihovny i nadále perfektně fungovat, s okouzlující atmosférou, kterou nelze napodobit.

            Co se ale stalo. Kdosi přišel na to, že tento úžasný objekt několik kroků od Karlova mostu, tedy v samém centru turistického ruchu, je zoufale nevyužitý. Kolik významných mezinárodních institucí, například, by bylo ochotno zaplatit velké sumy za pronájem někdejšího refektáře (doposud velké studovny), aby zde, pod obrovskými starobylými nástěnnými malbami a před starodávnými kachlovými kamny až do stropu mohli zasedat, neřku-li pořádat rauty. To je přeci ta pravá stará Praha, říkal si ten kdosi, ta se konečně musí komerčně využít, když nechtěl ani věřit svým očím, že v těchto úžasných prostorách ještě dneska vysedávají nějaké holky, kluci a staříci, namnoze klimbající nad otevřenými folianty; no ne, to snad ne. S tím se přece, proboha, musí něco udělat!

            Netvrdím, že dotyčný byl hlupák. Dokonce, možná, právě naopak. Jenomže všechno další, zdá se mi, se odvíjí od jeho mazanosti.

            Inspirován tímto chytrákem totiž přišel další a s návrhem, že Praha nutně potřebuje novou budovu pro Národní knihovnu. No bodejť ne, když do Klementina se už všechny ty svazky opravdu nevejdou, což snad pochopí i každý blbec. A nová budova by měla být něčím parádním, výbojem nejmodernější architektury, jaký hlavní město ozdobí a jeho architekturu posune významně vpřed, a jakým jiným objektem by to mělo být než knihovnou Národní (všimněte si velkého N)!

            K takovéto výzvě přistoupil i pan architekt Kaplický, který zřejmě netušil (a proč by také tušil), že v pozadí úmyslu vybudovat na zelené louce nové sídlo Národní knihovny je především snaha vyklidit úžasné Klementinum, aby tento obrovský stavební klenot mohl být „komerčně využit“. Pan architekt Kaplický je tudíž v té věci, jak se domnívám, vlastně nevinně.

            Ale – podařilo se.  Diskuse se vedou o jeho projektu na Letenské pláni, a těmto diskusím se povedlo dodat vášně, takže už se nikdo – nebo skoro nikdo – nezabývá Klementinem. Klementinum už je jaksi ve vší tichosti ze hry. Remcalům jako jsem já se zacpou ústa vyprávěnkami o tom, co všechno i posléze zůstane a bude se nadále a napříště a široce v Klementinu provozovat, jenomže já v těchto blábolech dokážu číst, a tak mám a musím mít velmi vážně pochybnosti o jejich věrohodnosti.

            Slíbil jsem, že o Národní knihovně píši naposledy. Jelikož jsem už dost starý na to, abych starost o osud Klementina – neboť především o něj jde! – směl přenechat mladším. Což tímto činím.