ZAHRADY RADOSTI

 Jaroslav Hutka

Asi před půl rokem, po koncertě v jednom malém českém městečku, za námi do šatny přišlo mladé děvče s otázkou, jestli nemám text té písničky o pravděpodobnostech. Neměl jsem. Ta se mně moc líbila, říkala, je nová? Svým způsobem nová je, odpověděl jsem vyhýbavě. Nějak jsem se styděl v té chvíli přiznat, že bude tak o deset let starší než to děvče. A vydáte ji brzo na nějaké desce? Vydáme, slíbil jsem, ale v té chvíli žádný takový plán neexistoval. Tak já se budu chodit ptát k nám do prodejny s deskama. Tu písničku bych moc chtěla, a rozloučila se. Celou cestu autem domů jsem měl pak špatné svědomí, že jsem ji podvedl. Teď stejně ale není doba na vydávání takových písní, omlouval jsem se sám před sebou. Lidé se musí napřed zasytit tím povrchním sajrajtem z venku… jenže pak budou zasyceni a nebudou už mít chuť na nic jiného. Jako bych to neznal ze Západu, napadlo mě skepticky. Nakonec jsem to zase zapomněl. Zvykl jsem si za ta desetiletí žít s nevydanými písněmi, ale není to dobrý zvyk. Když byla doba špatná a prostor pro svobodu žádný, tak jsem hájil každý kousek půdy, který jsem si vydobyl, a teď jsem ochoten dobrovolně vyklidit pole komerčnímu plevelu. Blahý pocit z pádu minulého režimu a z návratu z emigrace je už pryč. I to je dnes už historie, a já se touto historií nechci odvést do galerie minulosti. Naopak si myslím, že ze své vlastní minulosti mám několik dobrých dárků pro současnost - aby si nemyslela, že je tak výjimečná a jedinečná. Výjimečná a jedinečná totiž vůbec není, a začíná být dokonce docela nudná. Lidé pořád prožívají stabilitu dolaru vůči koruně hlouběji než vydání nové knihy a místo toho, aby sáhli po něčem, co jim dá prožít smysl jejich bytí, sledují kurzovní pohyb akcií, které si vylosovali. Soukromý kapitalismus je sice spravedlivější než ten minulý státní kapitalismus, ale ve své podstatě je to také nuda, stejně jako ten zdánlivý mumraj, který s sebou nese demokracie v kombinaci se senzacechtivým tiskem. Život je o něčem jiném, a abych přišel na to, o čem vlastně je, začal jsem kdysi psát písně.
       Písněmi jsem život hledal a písněmi jsem život bránil, přinejmenším ten svůj vlastní. A i když jsem si kvůli tomu schytal dost problematický osud, stydět se před nikým nemusím a to mi v této chvíli stačí. Knížku Pravděpodobné vzdálenosti končím slovy: válka skončila. Ale boj o smysl života trvá dál a dnes už nestačí pouze se nebát blbého režimu. Jsou zde barevné pasti zábavního průmyslu, které umí duši vyválcovat pěkně do placata a je zde lákadlo peněz, za které si koupíme svobodu. A čím víc peněz máme, tím víc svobody si můžeme dovolit: jmenuje se to zlaté cukrátko. Peníze jsou jako vzduch. Bez nich žít nejde, ale když začneme žít pro ně, ztrácíme sebe sama. To se ví od počátku věků a člověk se musí rozhodnout, a teď jsou v tomto rozhodování na řadě Češi. Zvolili jsme si do čela pokladníka, nikoliv velkohubého národního vůdce, a byla to pro tuto chvíli správná volba, ale i čas pokladníků vypršel a je nutno začít hledat svou vlastní tvář.
       Když jsem písně pro tuto desku vybíral, trochu jsem se styděl. Jestli nejsou příliš vážné, příliš staré, příliš od věci. Když jsem si je potom poslechl nahrané a představil si je jako vydané, stud mě přešel. Všechny mají právo být slyšeny. Psal jsem je o život a za život a možná teď je právě ten nejvhodnější čas s nimi vyjít. Je už zase co bránit a je už zase na čase si nenechat líbit povrchnost doby, a to je hlavní obsah všech písní, které na tuto desku dávám.

  PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI je píseň, kterou moje písničkářská dráha teprve skutečně začínala. Napsal jsem ji koncem roku 1967 a je v té písni vše, co jsem chtěl ve svých dvaceti světu sdělit. Měla vliv i na mé další hraní. Mnohokrát jsem toho chtěl nechat. Většinou kvůli pochybám o svých zpěváckých a muzikantských schopnostech anebo když mi psaní nešlo a měl jsem pocit, že píšu už jenom pitomosti. Nebo když jsem si začal připadat na jevišti jako prázdný panák. Tato píseň se mi stala vždycky posledním argumentem, přece jen to zkusit dál. Že totiž ta možnost vyjádřit se až po okraj nesdělitelného existuje. Někdy jsem naopak míval pocit, že jsem dál už neměl psát, že zde je řečeno vše, co si v sobě nesu, a další pokusy musí být nutně už jen ředěním.

  SVĚTLO A STÍN (1971) jsem napsal v době skutečně temné. Potom jsem ji přestal hrát, zapomněl ji a ztratila se mi. V roce 1986 jsem ji v Rotterdamu objevil na jednom pásku, který mi poslal přítel z Mnichova. Pochopil jsem v tu chvíli jen, že to zpívám já, že je to píseň krásná, tak nezpochybnitelně zřetelná svou nadějí, ale víc jsem si nevybavil. Pak jsem o ní našel zmínku v deníku. Text jsem napsal z jedné vody a byl inspirován Šímovým obrazem Španělsko.

  ŽIVOT SE OTÁČÍ (1972) napsala Zorka Růžová, moje první žena, která mě tehdy svým psaním velmi ovlivnila. Někdy v polovině sedmdesátých let jsem tuto píseň přestal hrát a zařadil jsem ji znovu až před třemi lety. Zorka emigrovala v roce 1976 do Paříže a žije tam dodnes. Před pár měsíci jsem ji potkal v Praze a ptal se jí, jestli ví, že některé její texty se staly populárními, jako třeba Tango o Praze. Odpověděla, že o tom cosi slyšela.
  U SKLENKY VÍNA (1973) byla věnována jednomu děvčeti a bral jsem ji spíš jako soukromou záležitost, která se do „veřejného” repertoáru ani nehodí, takže jsem ji tehdy zahrál jen pětkrát. Zařadil jsem ji znovu před třemi lety, kdy osobní podtón už zcela vyprchal a já zjistil, že je zde vyjádřeno daleko víc, než kolik člověk vkládá do ryze osobního sdělení.

  TADY DOMOV MÁM (1974) vyšla jaksi přímo z podvědomí. Napsal jsem ji jednou k ránu. Vzbudil jsem se a zněla mi v hlavě melodie. Tak jsem si sedl ke stolu a začal si ji zapisovat a napadl mě k ní text. Seděl jsem nad tím tak dlouho, až jsem měl pocit, že mám všechno poznamenané, a šel zase spát, a když jsem vstal, s údivem jsem se díval na stůl, kde ležela téměř hotová píseň. Dokončil jsem ji ještě před snídaní. Myslím, že se ve mně vytvarovala ze dvou věcí, které tehdy na mně ležely. První manželství směřovalo k rozpadu a v politice už bylo jasné, že není návratu do šedesátých let, že okupace zvítězila a úspěšně instalovala svůj vlastní režim. Je to odpověď na otázku české hymny: Kde domov můj? Poprvé byla tato píseň vydána před deseti lety (1984), a to holandsky, a nazval jsem podle ní celou desku. Hier is mijn thuis, tak se to řekne holandsky. V emigraci tato píseň samozřejmě dostala ještě další význam.
  UTONULÁ (1974) V tom roce spáchala sebevraždu Naďa Voskovcová. Utopila se ve Vltavě, a když ji vylovili, našli u ní v igelitovém pytlíčku občanku a do ní vložený papírek, že se v tomto státě nedá žít. Znal jsem ji od vidění, působila jako veselá holka plná života.

  MALÍŘI MICHALČÍKOVI (1975) je věnována člověku, který mě v dospívání velmi ovlivnil. Píseň jsem moc nehrával, cítil jsem v ní také příliš soukromý tón. Nedávno jsem slyšel o člověku, který se díky této písni stal malířem, a od tohoto momentu jsem text začal vidět jinýma očima. Někdy je pro člověka těžké vidět, co v psaní je skutečně řečeno. Pokud impuls k napsání něčeho je příliš silný, tak se pod slovy natolik připomíná, že člověk ta slova po sobě nedokáže svobodně přečíst.
  Písně EMIGRACE, MODERNÍ DOBA, SEN a ZAHRADY RADOSTI jsem napsal v letech 1986-7 v Rotterdamu, STÁŘÍ v téže době, ale ve Vídni. Rozhodl jsem se nechat všech těch zoufalých pokusů být cizojazyčným zpěvákem a vrátil jsem se zase sám k sobě. Do šuplíku se ale píše špatně, pokud je to vůbec možné, a mne tehdy motivoval plánovaný zájezd kolem Austrálie, a tak jsem chtěl mít pro Čechy-protinožce nový repertoár.

  GALICIE (1988) byla napsána o prázdninách v severním Španělsku, ale písní se stala teprve před několika měsíci, kdy mi Vladimír Veit k textu složil melodii.

PŮVODNÍ ÚVOD K DESCE PRAVDĚPODOBNÉ VZDÁLENOSTI, DNES PŘEJMENOVANÉ ZPĚT NA ZAHRADY RADOSTI, 22. května 1994