Pašije v umění gotických mistrů

Ivana HAslingerová

Název Velikonoce  je odvozen od Velké noci, kdy Ježíš Kristus vstal z mrtvých, a proto je tato událost nejdůležitějším obdobím křesťanského roku. O předvelikonočním tzv. pašijovém (z lat. passio – utrpení) týdnu, který tomu předchází, si připomínáme Kristovo utrpení od slavnostního vjezdu na oslíku do Jeruzaléma o palmové či Květné neděli za účelem oslavit židovské svátky Pesach, přes jeho poslední večeři s učedníky na Zelený čtvrtek, následnou modlitbu na hoře Olivetské, kde došlo zradou Jidáše k jeho zatčení, soud, bičování a ukřižování na Velký pátek, přes zmrtvýchvstání o slavné Velké noci o Bílé sobotě až po neděli, kdy začínají podle katolické tradice slavnostní vigilie – vzkříšení. Velikonoční bohoslužba začíná zapálením velikonočního ohně, který symbolizuje vítězství Ježíše Krista nad temnotou a smrtí. Od tohoto ohně se pak zapaluje velikonoční svíce, která je v mnoha kulturách chápána jako znamení života. Velikonoční svíce symbolizuje vzkříšeného Krista – tento symbol pochází ze starověkého slavení Veliké noci, při níž se zapaluje svíce  od ohně. Takto zapálená svíce se v průběhu velikonoční bohoslužby noří do křestní vody, je ozdobena znamením kříže a symboly Α a Ω, Alfa a Omega, tj. začátku a konce věků, jímž je Kristus. Tato svíce se potom zapaluje po celou velikonoční dobu až do Letnic při každém křtu – aby se naznačilo, že křest patří k Velikonocům. Tato svíce se též rozžíhá při křesťanském pohřbu na znamení toho, že zemřelý stejně jako Kristus prošel branou smrti; a církev se za něj modlí, aby vstal k novému životu s Bohem. Tím ale Velikonoce nekončí. Kristus pobýval po svém zmrtvýchvstání na Zemi se svými učedníky celých 40 dní a teprve pak vstoupil na nebesa a na připomínku této události slaví křesťané Nanebevstoupení, která připomíná Ježíšův výstup ze země do nebe a jeho oslavení u jeho Otce. Slavnosti velikonoční končí až padesátý den tzv. Letnicemi, slavností Seslání Ducha svatého. Protože Ježíš byl ukřižován při oslavě židovského svátku Pesach, jsou svátky Ježíšova vzkříšení významově provázány s tímto židovským svátkem a dodnes v sobě nesou prvky této židovské oslavy. Ježíšovo projití smrtí a vzkříšením je chápáno jako naplnění starozákonního obrazu přejití Izraelitů Rudým mořem při východu z egyptského otroctví, z něhož je vyvedl prostřednictvím Mojžíše Hospodin.

Přesné datum Ježíšovy smrti neznáme, avšak možností, mezi nimiž lze vybírat, příliš není. Nikodémovo evangelium  uvádí, že že Kristus byl ukřižován 25. března roku 33. Vědci se ale přou o toto datum. Isaac Newton došel svými výpočty roku 1733 k tomu, že k Ježíšově smrti mohlo dojít v pátek 7. dubna 30, 3. dubna 33 nebo 23. dubna 34. Gerhard Kroll ve své knize Po stopách Ježíšových soudí, že nejpravděpodobnějším datem je 7. duben 30. Novější bádání z roku 1990 C. Humphreyse a W. D. Waddingtona  konstatuje, že v podvečer 3. dubna 33 v Jeruzalémě vyšel měsíc v úplňku zčásti zatmělý; toto zatmění skončilo 51 minut po východu měsíce. Tento údaj se shoduje s vyprávěním evangelií, takže toto datum  je velmi pravděpodobně dnem Kristovy smrti na kříži. Ježíšovo vzkříšení by pak připadalo na 5. dubna 33. V minulosti bylo datum zasazováno do doby oslav Pesachu a pak k datu jarní rovnodennosti, kdy vítězí světlo nad tmou, což se ustálilo a Velikonoce slavíme  první neděli za prvním úplňkem po jarní rovnodennosti.

Protože jsou Velikonoce nejdůležitějším obdobím křesťanského roku, není divu, že jsou nejčastějším tématem středověkého umění. Pašijové náměty od modlitby Ježíše v Getsemanské zahradě na hoře Olivetské, přes jeho zatčení díky Jidášově zradě, soud před židovskou veleradou, předvedení před krále Heroda, soud u římského místodržícího Izraele Piláta, bičování, odsouzení k ukřižování, příprava na ukřižování, Ježíšova smrt doprovázená zatměním nebe a zemětřesením až po zmrtvýchvstání a vstup Ježíše na nebesa  jsou velmi působivými náměty pro umělce. Je proto velmi záslužné, že lektorské oddělení Sbírky starého umění Národní galerie v Praze připravilo právě na Květnou neděli komentovanou prohlídku pašijových výjevů v starobylém klášteře sv. Anežky České. Občané, kteří byli v minulých desetiletích komunismu ochuzeni o toto chápání Velikonoc a viděli v nich po vzoru pohanských předků nejvýš pomlázku a oslavu jara, měli tak možnost poslechnout si v nádherných starověkých prostorách tohoto kláštera působivé vysvětlení velikonočních událostí z úst lektorky Kateřiny Telnarové přímo před pašijovými výjevy na obrazech gotických mistrů. V tomto zaujímá NG výjimečné postavení, neboť deskové obrazy se u nás zachovaly v takové míře jako v málokteré jiné zemi. Zajímavé je také sledování proměn gotického sloku.

Komentovaná prohlídka o pašijových výjevech začala překvapivě obrazy madon s Ježíškem. Málokdo si totiž uvědomí, že malý roztomilý ptáček, kterého Ježíšek svírá v ruce, je předzvěstí jeho ukřižování. Na obraze Madony Veveří svírá v rukou stehlíka, který ho klove do prstu, na Kalvárii mu zase vytrhával na kříži  trny z koruny na hlavě, kapka krve mu ukápla na hlavičku, proto ji má červenou. Na obraze Madony Zbraslavské (na obrazu vpravo) je tímto ptáčkem brkoslav severní.

Prohlídka dále zahrnovala devět  deskových obrazů ze života Krista z poloviny 14. století od Mistra Vyšebrodského oltáře. Tři se týkaly zvěstování a narození, tři utrpení a tři vítězství a zmrtvýchvstání.

"Po vjezdu do Jeruzaléma na palmovou neděli byl Ježíš vítán palmovými ratolestmi. U nás se tato neděle nazývá Květná a  v kostelech se světí od středověku kočičky.  V tu dobu od Strahovské brány ke katedrále sv. Víta se konal liturgický průvod s dřevěnou sochou Krista na oslátku. Modré pondělí bylo symbolem klidu a  mlčenlivosti. Šedivé úterý předzvěstí smutku. Sazometná škaredá středa byla nejen dnem vymetání komínů, ale i dnem, kdy se Jidáš mračil na Ježíše. Nikdo se nemá tento den mračit, jinak to bude dělat každou středu. Na Zelený čtvrtek slavnostně povečeřel Ježíš s učedníky na oslavě Pesach. Na této večeři došlo k tomu, že označil Jidáše jako zrádce, ten odešel a udal ho. Název Zelený čtvrtek vznikl zřejmě přesmyčkou z původního německého názvu Greindonnerstag  - lkavý  čtvrtek, což souvisí s událostmi, které Kristus v ten den prožíval.  V kostelích nosí kněží zelené roucho a má se jíst zelená strava – špenát, zelí atd., aby byl člověk celý rok zdravý.  Kostelní zvony zní tento den naposled a znovu zvoní až na Bílou sobotu, protože "odlétají do Říma".  V kostelech je nahrazují řechtačky.Velký pátek, den ukřižování,  je spojen s magickými silami, otevíraly se hory, které vydávaly své poklady a v tento den se nesmělo nic půjčovat, protože půjčená věc by se mohla očarovat," vysvětlila návštěvníkům  lektorka Kateřina Telnarová.

Po své poslední večeři odešel Ježíš spolu se svatým Janem, Jakubem st. a Petrem v předtuše smrti na horu Olivetskou.  Modlil se tam k Bohu, zatímco apoštolové  usnuli.  Na cestě řekl Petrovi, že dříve než kohout zakokrhá, třikrát ho zapře. Proto bývá Petr vyobrazován s kohoutem. Tři ptáci v korunách stromů byli spojováni s dušemi člověka, které Ježíše hlídali. Na obraze jsou znázorněni realisticky – stehlík, dudek a zejména hýl, který svým ohnutým zobákem vytrhával z kříže hřeby a umazal si od krve bříško. Z obrazu dýchá lyrický a meditativní charakter.

Po modlitbě v Getsemanské zahradě následovala zrada Jidáše, Kristovo zatčení a ukřižování. V počátcích křesťanství byl Kristus na kříži znázorňován sám a s otevřenýma očima. Od 9. století, za Karla Velikého byli na obrazech ukřižování Ježíše svatý Jan a Marie. Ježíš svěřil Jena do péče matky slovy: "Ženo, hle Tvůj syn, synu, hle matka Tvá."  Zde je již postav více – setník, který velel popravě a který ukazuje zděšeně na Krista, že byl opravdu Syn boží, neboť výjev je situován do okamžiku Kristovy smrti, kdy  odbila třetí hodina a nastalo zemětřesení. Kristus je zde znázorněn již jako mrtvý s hlavou na bok, zatímco dříve byl vždy na obrazech s otevřenýma očima. Na obraze je též Stephaton, který před smrtí podával s výsměchem Kristu houbu s octem, aby se napil. V zeleném šatu se zlatou čepkou vše sleduje svatý Josef Arimatejský. Bohatý žid, člen Rady deseti, ale i tajný příznivec Krista, který si vyžádal jeho pohřbení, žádá setníka o vydání těla. V Lukášově evangeliu je popsán jako rytíř, který velel 10 rytířům. Kříž je nízký, Panna Marie v modrém rouchu a svatý Jan Evangelista,  jsou s Ježíšem v kontaktu. Marie právě potřetí omdlela a  podpírají jí dvě Marie – matka Jakubova a matka synů Zebedeových.  Svatý Longin, který ještě jako slepý probodl kopím bok Krista, byl potřísněn jeho krví na oku a prohlédl, se obrací ke Kristu prosebným gestem za odpuštění. Nechal se pokřtít a zemřel mučednickou smrtí. Jeho kopí se stalo cennou relikvií a mnozí vládci věřili v jeho magickou moc. Konstantin a Karel Veliký, křižáci, Friedrich Barbarossa. Karel IV. si přivezl relikvii kopí v roce 1350  před svou korunovací a uložil je v katedrále sv. Víta, pak spolu s říšským pokladem jej převezl na Karlštejn, kde bylo uloženo do roku 1414. Poté bylo převezeno do Norimberku, kde se jej chtěl zmocnit Napoleon. Posledním držitelem byl Hitler, kterého fascinovala jeho magická moc. Zmocnil se ho 14. března předvečer svátku sv. Longina a před anschlussem Rakouska a umístil ho do Norimberku do kaple sv. Kateřiny.

Další pašijový obraz znázorňuje snímání z kříže a oplakávání Krista.  Panna Marie drží tělo tak, že již poprvé v umění má v sobě rysy piety. Tři Marie s vonnými mastmi balí tělo Krista do pláten od Josefa Arimatejského. Máří Magdalena drží nádobu s vonnými mastmi. Svatý Josef a Jan se modlí za jeho duši k Bohu.

V noci ze soboty na neděli došlo ke zmrtvýchvstání. V bibli stojí, že při tom nikdo nebyl, hrob byl hlídán strážemi, aby tělo někdo neukradl a neprohlásil, že vstal z mrtvých. Anděl odvalil kámen a když se ptal stráží, proč hlídají živého mezi mrtvými, stráže omdlely a pak utekly. Na tomto obraze je znázorněno spojení tří scén, které se neodehrály v touž dobu. Kristus vstává z hrobu s praporcem se symbolem beránka, aby 40 dnů pobýval na zemi  a pak před zraky učedníků, kteří od něj dostali dar hovořit různými jazyky, aby mohli šířit křesťanství, vystoupil na nebesa. Symbol beránka je přítomný již v předkřesťanských tradicích. V židovské tradici symbolizoval Izrael jako Boží stádo, které vede Hospodin. Zároveň Židé na Velikonoce pojídali beránka jako připomínku svého vysvobození z Egypta. V křesťanství je beránek jedním ze symbolů Ježíše Krista, neboť obrazně podle křesťanské víry on je beránek, obětovaný za spásu světa.

Na Ukřižování emauzském vidíme Krista s trnovou korunou na hlavě. Tato svatá relikvie byla odvezena z Jeruzaléma do Konstantinopoli, poté ji koupil ji francouzský král Ludvík IX. Svatý. Přemysl Otakar z ní získal  jeden trny. Daroval jej  klášteru Trnová koruna. Karel IV. rovněž získal dva trny. Jeden nechal vsadit do koruny svatováclavské.

Po smrti Karla IV. se prosadila v gotickém umění další výrazná osobnost – Mistr Třeboňského oltáře. Znal tvorbu mistra Teodorika i italské umění a byl tvůrcem tzv. krásného neboli internacionálního slohu (1380-1420), který kladl důraz na harmonii smyslové krásy s krásou duchovní, na neformální líbeznost tváří, tělesné osy esovité a bohatě řasené draperie. Zachovaly se tři oboustranně malované deskové obrazy. Schází centrální scéna ukřižování. V NG však můžete vidět Ukřižování ze s. Barbory, které pochází z dílny stejného mistra.

 Již pouhý laický pohled na obrazy Krista na hoře  Olivetské, Kladení do hrobu a Zmrtvýchvstání upoutá odlišností a zapůsobí tak, že je nelze přejít, ale jen zůstat stát a zírat, aniž si  člověk uvědomí, proč. Po chvíli zjistí, že je to tím, že scény jsou sice umístěny do noční krajiny, ale magická síla okamžiku na nich znázorněných je umocněna červenou oblohou se zlatými hvězdami a působivost obrazu je dále umocněna diagonálním řešením. Takže celá scéna, nejen jednotlivé osoby, působí jakoby v pohybu. Jasná červeň dokonce i na Kristově rouchu je symbolem nejen krve, ale i vítězství, takže  obrazy nepůsobí  i přes jejich motivy bolestně a smutně, ale vítězně a optimisticky.

Při modlitbě na Hoře Olivetské jsou jako symbol důrazu na silný okamžik na čele Krista znázorněny kapky krve, aby bylo jasné, s jakou obavou se modlí, ale dodává mu sílu anděl podávající mu kalich Boží milosti. Za stromy je již  vidět realistický pokřivený a odporný obličej Jidáše v kontrastu s líbezně oduševnělým obličejem Krista.

Kladení do hrobu  opět znázorňuje na rouchu  Krista krev vytékající z jeho těla.

Zmrtvýchvstání je pojato vítězně. Kristus se v  rouchu v rudé barvě vítězství vznáší nad sarkofágem navzdory tomu, že je sarkofág uzavřen čtyřmi pečetěmi nepřátel církve – řeckou, římskou, židovskou a muslimskou.

Oltář Rajhradský přechází z krásného slohu (tváře svatých, řasená roucha, motiv krve) až do nizozemského realismu  14-15.století.  Zachycuje již i dva lotry Dismase, který uvěřil v Krista a jeho duši odnesl anděl a Gesmase, jehož duši si odnesl ďábel. Lotři nejsou přibiti ke kříži. Po odsouzení si nesli břevno na místo, kde již stála svislá břevna  a oni na ně byli nasazeni. Realismus je již patrný i z toho, že římský voják usekává Gesmasovi nohy, neboť potřebuje urychlit jeho smrt. V sobotu nemohly probíhat popravy.  Longin opět píchá do boku Krista a Stephaton mu podává houbu s octem. Dokonce je již znázorněn detail zapsání povahy zločinu  na tabulce na kříži. Na Ježíšově kříži je napsáno INRI – Ježíš Nazaretský Král Židovský – Iesus Nazarenus Rex Iudaerorum. Kříž je dodnes nejdůležitějším z křesťanských symbolů, protože Kristus byl odsouzen k smrti ukřižováním. Tento trest patřil k trestům nejvíce krutým a ponižujícím.

Tradice v Anglii - ženy přivazují muže k židlím a za propuštění chtějí peníze.

Boží hod velikonoční - neodmyslitelné tradice Velikonoc, kdy papež na tento den promluví poselství a požehnání: Urbi et Orbi (městu a světu).