Kulturně-hospodářská revue Fragmenty, ročník XII, červenec 2008                  Revue Fragmenty je denně aktualizovaná, tisková podoba je její podmnožinou.

 

 

NOVINKY

CENÍK inzerce

ANOTACE

HLAVNÍ STRANA

Perspektivy ekonomikyZdravotní politikaNF Klausových

 

 

Dubnové číslo revue klikněte na obrázek:

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Usnesení

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ilustrace

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Neviditelný stín dvougenerační převýchovy  je v nás samých

 Iva Sedlářová, roz. Hičková 

Reakce na článek "Necítím se bezpečně"

     Vážená paní Šimáčková, přečetla jsem si ve Fragmentech z 5.3.08 příběh Vaší dcery a nepochybuji o pravdivosti Vašeho líčení. Myslím, že mnoho obdobných dění je běžným úkazem naší "demokracie".  Jen v jednom s Vámi nemohu souhlasit - kdyby byl ministrem vnitra Ivan Langer, ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil a premiérem Mirek Topolánek již počátkem devadesátých let minulého století, byla by naše policie určitě oněmi ochránci zákona, naše soudnictví vykonavatelem spravedlnosti a uznán třetí odboj. Vzhledem k tomu však, že jsme "nebyli jako oni" (což mimochodem bylo heslo vykřikované StB v davu na Václaváku v listopadu 89. Ty, které jsem osobně znala, na mě z davu vesele mávali, symbolicky zvoníce svazkem klíčů), jsme tam, kde jsme. Viditelné a hmatatelné následky komunistické éry pomalu mizí, leč nejhorší jsou v nás samých, jak nepřekročitelný stín naší dvougenerační převýchovy. Tato diagnóza je potvrzována periodicky volebními výsledky parlamentních i komunálních voleb a "bývalkové" se bezproblémově dávno adaptovali i se svými manýry a metodami do nových podmínek a na dobré "fleky". Přetrvává strach, protože zničit se dá prakticky každý, když máte dobré známé, když o nich hodně víte a oni vědí že víte. Konspirační hrátky jsou osvědčenou recepturou.

     Jsem ročník 1937, letos mi bude 71 let. Z raného dětství si pamatuji domovní prohlídky gestapa, které později vystřídalo StB. Rozdíl v tom nebyl. Z období protektorátu z našeho okolí zmizelo v koncentrácích přibližně tolik známých, kolik v kriminálech po roce 1948. Dva z té druhé éry jsou na seznamu popravených . Jeden z nich byl dokonce zapálený komunista, který mého otce ještě v roce 1946 přesvědčoval, že jako živnostník by měl volit komunisty, neboť je utlačován fabrikanty. Jenže připomínal soudruhům po roce 1948 sliby Gottwalda a tak skončil v hromadném hrobě. Přišli jsme o všechno, rodiče byli převedeni do dělnických profesí, mně se mohlo o studiu jen zdát.     

    Píši Vám ale proto, že jste mi Vaší zkušeností s dnešní spravedlností a zákonností znovu otevřela velmi bolestnou kapitolu mého života. 12.září 1961 srazil jistý motocyklista mého tehdy osmnáctiletého bratra v Revoluční třídě, když ve velké rychlosti vjel do protisměru až k chodníku, kde šel bratr. Ten po pěti dnech zranění podlehl. Za původce tragedie vzala společenskou záruku KSČ, jako svého vzorného člena. Otec šel ale  tvrdošíjně za pravdou a podařilo se mu zjistit, že odběr krve vykázal u motoristy téměř dvě promile alkoholu a inzercí v novinách našel šest svědků nehody, kteří potvrzovali neúměrnou rychlost a šněrování vozovky motocyklisty. Případ se tedy dostal k soudu pro Prahu 1. Dodatečným šetřením se "zjistilo", že jeden a ten samý příslušník SNB odebíral krev v Revoluční třídě a zároveň 15 km  daleko s rozdílem 6 hodin v Uhřiněvsi 16letému mladíčkovi, který sjel se svým pionýrem do příkopu.  "Omylem v kapse" krevní ampule zaměnil, takže ten chlapec v Uhřiněvsi měl náhle v krvi vlastně dvě promile a ten, co zabil bratra v Revoluční pouze 0,4 "neb snědl kilo hrušek těsně před jízdou, což zvyšuje v odpovídající míře alkohol v krvi". Pojídač hrušek odešel vítězně od soudu i s vráceným řidičským průkazem.

Otec ale neustal, byť z těchto důvodů prodělal infarkt. Byla jsem s ním za oním mladíkem v Uhřiněvsi a podařilo se nám hovořit jak s ním, tak dalšími patnácti lidmi, kteří byli ochotni u soudu svědčit, že pracuje v místním JZD, že se na poli před nimi napil trochu piva a že si jej poslali pro nějakou součástku do Uhřiněvsi a v časovém limitu také se na pole vracel a skončil v příkopu i s pionýrem a odřeným kolenem.

Potřebovali jsme dostat pádnější lekci. Za mnou, která jsem v té době už měla dvouletou dcerku a za mou maminkou začala jezdit černá auta, pomalu, krok za krokem a čekala před obchodem, u hřbitova, u autobusové zastávky. Když už jsme si na tuto pozornost zvykly, po několika týdnech mou matku do auta naložili, odvezli jí ke hřbitovu a tam jí požádali aby vyřídila mému otci, že pokud toho nenechá, nehoda se může opakovat a může na hřbitov chodit i za dcerou a vnučkou.

Následný další infarkt už otec nepřežil a maminka byla dlouho ústavně hospitalizována.

Po roce 1989 jsem se obrátila na soud znovu, bylo ve spisu shledáno mnoho podezřelých indícií, leč případ byl již promlčen.

Přeji Vám a Vaší pani dceři, vážená paní Šimáčková, aby spravedlnost v naší současnosti zvítězila, jinak by ta spousta lidí v minulém režimu trpěla a umírala zbytečně.