Neviditelný stín dvougenerační převýchovy  je v nás samých

 Iva Sedlářová, roz. Hičková 

Reakce na článek "Necítím se bezpečně"

     Vážená paní Šimáčková, přečetla jsem si ve Fragmentech z 5.3.08 příběh Vaší dcery a nepochybuji o pravdivosti Vašeho líčení. Myslím, že mnoho obdobných dění je běžným úkazem naší "demokracie".  Jen v jednom s Vámi nemohu souhlasit - kdyby byl ministrem vnitra Ivan Langer, ministrem spravedlnosti Jiří Pospíšil a premiérem Mirek Topolánek již počátkem devadesátých let minulého století, byla by naše policie určitě oněmi ochránci zákona, naše soudnictví vykonavatelem spravedlnosti a uznán třetí odboj. Vzhledem k tomu však, že jsme "nebyli jako oni" (což mimochodem bylo heslo vykřikované StB v davu na Václaváku v listopadu 89. Ty, které jsem osobně znala, na mě z davu vesele mávali, symbolicky zvoníce svazkem klíčů), jsme tam, kde jsme. Viditelné a hmatatelné následky komunistické éry pomalu mizí, leč nejhorší jsou v nás samých, jak nepřekročitelný stín naší dvougenerační převýchovy. Tato diagnóza je potvrzována periodicky volebními výsledky parlamentních i komunálních voleb a "bývalkové" se bezproblémově dávno adaptovali i se svými manýry a metodami do nových podmínek a na dobré "fleky". Přetrvává strach, protože zničit se dá prakticky každý, když máte dobré známé, když o nich hodně víte a oni vědí že víte. Konspirační hrátky jsou osvědčenou recepturou.

     Jsem ročník 1937, letos mi bude 71 let. Z raného dětství si pamatuji domovní prohlídky gestapa, které později vystřídalo StB. Rozdíl v tom nebyl. Z období protektorátu z našeho okolí zmizelo v koncentrácích přibližně tolik známých, kolik v kriminálech po roce 1948. Dva z té druhé éry jsou na seznamu popravených . Jeden z nich byl dokonce zapálený komunista, který mého otce ještě v roce 1946 přesvědčoval, že jako živnostník by měl volit komunisty, neboť je utlačován fabrikanty. Jenže připomínal soudruhům po roce 1948 sliby Gottwalda a tak skončil v hromadném hrobě. Přišli jsme o všechno, rodiče byli převedeni do dělnických profesí, mně se mohlo o studiu jen zdát.     

    Píši Vám ale proto, že jste mi Vaší zkušeností s dnešní spravedlností a zákonností znovu otevřela velmi bolestnou kapitolu mého života. 12.září 1961 srazil jistý motocyklista mého tehdy osmnáctiletého bratra v Revoluční třídě, když ve velké rychlosti vjel do protisměru až k chodníku, kde šel bratr. Ten po pěti dnech zranění podlehl. Za původce tragedie vzala společenskou záruku KSČ, jako svého vzorného člena. Otec šel ale  tvrdošíjně za pravdou a podařilo se mu zjistit, že odběr krve vykázal u motoristy téměř dvě promile alkoholu a inzercí v novinách našel šest svědků nehody, kteří potvrzovali neúměrnou rychlost a šněrování vozovky motocyklisty. Případ se tedy dostal k soudu pro Prahu 1. Dodatečným šetřením se "zjistilo", že jeden a ten samý příslušník SNB odebíral krev v Revoluční třídě a zároveň 15 km  daleko s rozdílem 6 hodin v Uhřiněvsi 16letému mladíčkovi, který sjel se svým pionýrem do příkopu.  "Omylem v kapse" krevní ampule zaměnil, takže ten chlapec v Uhřiněvsi měl náhle v krvi vlastně dvě promile a ten, co zabil bratra v Revoluční pouze 0,4 "neb snědl kilo hrušek těsně před jízdou, což zvyšuje v odpovídající míře alkohol v krvi". Pojídač hrušek odešel vítězně od soudu i s vráceným řidičským průkazem.

Otec ale neustal, byť z těchto důvodů prodělal infarkt. Byla jsem s ním za oním mladíkem v Uhřiněvsi a podařilo se nám hovořit jak s ním, tak dalšími patnácti lidmi, kteří byli ochotni u soudu svědčit, že pracuje v místním JZD, že se na poli před nimi napil trochu piva a že si jej poslali pro nějakou součástku do Uhřiněvsi a v časovém limitu také se na pole vracel a skončil v příkopu i s pionýrem a odřeným kolenem.

Potřebovali jsme dostat pádnější lekci. Za mnou, která jsem v té době už měla dvouletou dcerku a za mou maminkou začala jezdit černá auta, pomalu, krok za krokem a čekala před obchodem, u hřbitova, u autobusové zastávky. Když už jsme si na tuto pozornost zvykly, po několika týdnech mou matku do auta naložili, odvezli jí ke hřbitovu a tam jí požádali aby vyřídila mému otci, že pokud toho nenechá, nehoda se může opakovat a může na hřbitov chodit i za dcerou a vnučkou.

Následný další infarkt už otec nepřežil a maminka byla dlouho ústavně hospitalizována.

Po roce 1989 jsem se obrátila na soud znovu, bylo ve spisu shledáno mnoho podezřelých indícií, leč případ byl již promlčen.

Přeji Vám a Vaší pani dceři, vážená paní Šimáčková, aby spravedlnost v naší současnosti zvítězila, jinak by ta spousta lidí v minulém režimu trpěla a umírala zbytečně.