Transformační proces v ČR proběhl evidentně nejlépe ze všech postkomunistických zemí

Ivana Haslingerová

Centrum pro ekonomiku a politiku (CEP) představilo novou knihu profesora ekonomie a prezidenta republiky Václava Klause a člena Bankovní rady ČNB ing. Vladimíra Tomšíka o počátcích historie ČR po svržení komunismu v roce 1989 "Makroekonomická fakta české transformace".  Mladším posluchačům se mohlo zdát, že se vše, o čem kniha pojednává, odehrálo už velmi dávno. Pamětníci naopak konstatovali, že je to sice již 18 let, ale staré spory o tom, kam se bude naše republika ubírat, čas vůbec nikam neodnesl.  Je proto výhodou si vše se zpětným odstupem připomenout a dát do patřičných souvislostí. Je zajímavé, že přesto, že autoři mají od sebe odstup přímo generační, mají oba strach, že se zapomíná. Ti, kteří čekali, že knihu proloží profesor Klaus svými vzpomínkami na tuto dobu, budou zklamání. Kniha není vůbec politická.  Naopak je psána tak suchým ekonomickým jazykem, že mám obavy, že pro mnohé čtenáře bude prakticky nečitelná. Autoři se opírali výlučně o oficiální statistická data. Na druhé straně je proložena tolika statistickými hodnotami, grafy a čísly, že nelze proti závěrům v ní uvedených vystupovat s banálními populistickými paroubkovskými frázemi. Je to prostě kniha odborná a podobně jako nemohli komunisté nic namítat proti Schrödingerově rovnici ve fyzice, nemohou namítat nyní páni Rathové a Havlové nic proti statistickým datům v této publikaci. To je výhoda matematiky.

Není divu, že se na presentaci takto odborné publikace sešla většina členů Bankovní rady ČNB, polistopadoví ekonomičtí ministři Klausovy vlády, ekonomičtí poradci z Hradu a že sál pražského Autoklubu byl nabit doslova k prasknutí.

 Kniha porovnává srovnatelné země, které se musely podobně jako my potýkat z transformací svých ekonomik z postkomunistického marasmu do standardních ekonomik kapitalistických. Na statistických datech je zřejmé, že některým zemím se to povedlo rychleji a lépe, jiným hůře. Transformační pokles ekonomiky a doprovázený prudkým zvýšením cen nastal ale všude. Na štěstí dopadl tento proces u nás prokazatelně nejlépe:  Na Ukrajině například nastal v rozmezí let 1991 až 1999 pokles HDP o 61 % a kumulovaná inflace vzrostla na 46 milionů procent, v Estonsku klesl HDP o 33 %, inflace vzrostla o 9086 %, v Rusku klesl HDP  o 35 %, inflace vzrostla o 289 000 %, v Litvě byla tato čísla -41 a 9 040 %, v Bulharsku -27 a 1702 %, v Rumunsku -21 a 737 %, v Polsku -18 a 1066%, Maďarsku -18 a 165 %, na Slovensku -24 a 118 % a v ČR klesl HD o pouhých 12 % a inflace vzrostla pouze o 110%.  Náš vzestup inflace 110 % byl absolutně nejnižší, hned za námi následovalo Slovensko se 118 %, zatímco Ukrajina prošla neskutečnou inflací 46 milionů %. Jak ukázala statistická data, proběhl transformační proces v ČR v obou nejdůležitějších ekonomických ukazatelích evidentně nejlépe ze všech transformujících se ekonomik.

"Kniha pojednává o radikálních zvratech řádu desítek a ne setin procent. Jde o trendy a ne o desetiny procenta veličin jako používají autoři o globálním oteplování. Informace o tom, že se nám celková teplota za sto let zvýšila o nula celých 74 setin Celsia by pro ekonomy bylo příliš subtilním číslem," uvedl pan prezident a Vladimír Tomšík zdůraznil, že při měření výkonu české ekonomiky byly v knize použity jen standardní ekonomické výpočty.  

Jan Švejnar, který dle MF DNES nejvíce kritizuje na Václavu Klausovi, že "nezvládl transformaci ekonomiky, nezabránil tunelování, je politikem, který nezvládl přechod od socialistického k tržnímu hospodářství, nemá vizi budoucnosti a spí u kormidla, což se neodpouští", bude po přečtení knihy smutný. Kniha jasně na číslech dokládá, jak se mýlí. Ukázalo se, že dokonce i tolik kritizované řazení transformačních  kroků bylo správné. Privatizace musela předcházet restrukturalizaci firem. Sebedůmyslnější reforma cen sama o sobě nestačí. Je nutné ji provést souběžně s liberalizací zahraničního obchodu a jak ukázalo dále, s uvolněním kurzu měnového.  Státem samotným nejdou dělat zázraky.

Ale nepředbíhejme a poslechněme si, co o výsledcích v ní uvedených říkají autoři:

Profesor Klaus zdůraznil, že je nutné  v popisu ekonomik výše uvedených zemí zacházet velmi opatrně se slovem recese, které je převzato ze standardního ekonomického cyklu: "Zde to nebyla standardní recese, ale systémová změna, tedy fenomén úplně jiného řádu."

 "Pikantní je i výsledek, že naše koruna dosáhla v roce  2006 reálného kurzu koruny proti marce 3,34, zatímco v roce 1990 činil kurz 10,15. Vzpomínám, jak tento kurz na jednom ze seminářů CEPu kritizoval Valtr Komárek a jak říkal, že by se mělo začít s vyrovnáváním cen se světem, až dosáhneme kurzu kolem 3 korun za marku. Nyní se tedy ptám, proč se o tom nehovoří a netroubí fanfáry, když jsme jím kýženého kurzu dosáhli i přes jeho kritiku. Rovněž reálná mzda vzrostla o 56% oproti roku 1990 a cenová hladina vůči Německu, která byla na  27%, loni stoupla již na 59 %. Až bude 100 %, bude rozumné uvažovat o přijetí eura, dříve je to nebezpečné," uvedl s úsměvem pan prezident.

Měnová krize na přelomu let 1996-1997

Vladimír Tomšík  zdůraznil, že ČR jako jediná z transformujících zemí vykazovala po revoluci dlouhodobě trend zlepšování cenových relací. V roce 1996 však nastal v důsledku změny politické situace naprosto jasný obrat. Měnová krize roku 1997 byla charakteristická pádem hodnoty měny, změnou kurzového režimu a masivními devizovými intervencemi centrální banky. Souběžně probíhaly silné politické otřesy.  Za podstatný prvek měnové krize z května 1997 je podle Tomšíka třeba považovat – odhlédneme-li od politických aspektů – především existenci a rozsah devizových intervencí proti znehodnocování koruny. Dopad těchto intervencí byl nesmírně vážný, ani ne tak pro zbytečnou ztrátu devizových rezerv, jako především pro jejich měnové a hospodářské důsledky. 

"V důsledku zásahu ČNB došlo k měnové restrikci, což vedlo k tomu, že růst peněžní zásoby poklesl v průběhu tří čtvrtletí z 23 % na 5 %. Takto prudký pokles by nenastal sám od sebe. Nebýt tohoto zásahu guvernéra Tošovského, byla by čísla výkonu naší ekonomiky úplně jiná. Inflační výkon zapříčiněný v druhé polovině 90. let byl odrazem politické situace té doby. Bohužel naše ekonomika za to zaplatila velkou ztrátou," uvedl Tomšík. Seminář uváděl výkonný ředitel CEPu Ing. Petr Mach (vpravo)

"V momentě zlomu ve 2. čtvrtletí roku 1996 přišla na oslavu mých narozenin 19. června do Strakovky bankovní rada v čele s guvernérem  Tošovským pozdě a s omluvou, že měli ještě důležité zasedání o tom, že provedou zásadní zásah do měnové politiky. My jsme zesinali hrůzou a tázali se, proč nepokládali za nutné nám něco o tom sdělit. Zpunktovali to bez nás a my se začali právem obávat následků. Byl to cílový zásah centrální banky, nenastalo to samo od sebe," zavzpomínal Václav Klaus

 Následky, o nichž hovořil pan president, vystihuje obrázek, který jsme získali až na Americké ambasádě neboť naše statistické ročenky za socialistických vlád udávají chytře data až od jejich nástupu k moci neboli od roku 1998. Z obrázku je zřejmé, že páni ministři měli z čeho zesinat. Skandální pokles, který způsobil pan Tošovský se svými hradními přáteli ve výše uvedeném třičtvrtěletí, je bohužel díky tomuto tahu socialistů zapomenut i našimi žurnalisty, kteří jen psali a píší, že po nástupu socialistů k moci HDP roste.

Ekonomickou situaci by v té době bývalo pomohlo vyřešit uvolnění absolutně fixního kurzu koruny. Tehdy byla ale naše ČNB v zajetí FNM, který až po krachu asijských zemí přiznal, že bylo jeho chybou, že jim i zemím východní Evropy a tedy i nám, vnutil fixní kurz.  "Já osobně jsem se strašlivě bál kurz zafixovat již v lednu 1991.  Říkal jsem: Nechme prolítnout liberalizaci cen a zahraničního obchodu a teprve pak se o podobné věci pokoušejme. Bojovali jsme ale s MMF marně," zavzpomínal Václav Klaus. Cílování inflace, které podle MMF stačilo situaci řešit  při fixním kurzu měny, je podle něj polonástroj, který by se neodvážil nazvat  skutečnou metodou měnové politiky. "Sám velký MMF vyslal později inkviziční komisi, zda nás tehdy netlačili přestavitelé, abychom kurz fixovali. Bylo již pozdě. Byl to hlavní spouštěč, který to vše nastartoval," doplnil tehdejší ministr průmyslu a obchodu Vladimír Dlouhý. "Vladimír Dlouhý ani já jsme nechtěli fixní kurz. Opravil bych, že nás netlačil pouze MMF, ale OECD, které jako podmínku vstupu do něj stanovilo fixní kurz. Pamatuji na tehdejší útoky, že jsem nedostatečně liberální, když jsem se toho bál. Bál jsem se liberalizace platebního bilance za těchto podmínek. Svěřil jsem se s tím Jackobu Frenkelovi, který to komentoval slovy:"Vyskočit z letadla bez padáku je docela odvážné." My tehdy  bez padáku vyskočili," uzavřel tento bod o měnové krizi na přelomu let 1996-97 Václav Klaus.

 Tlak FNM  i OECD se velmi hodil hradní svitě usilující o zničení zloducha Klause. Neštítila se použít celého národa jako rukojmí a snížit mu životní úrove, jen aby mohla poukázat na to, jak v důsledku špatného vedení Klause klesá HDP, a mohla začít prosazovat svoji nepolitickou politiku. Detaily jsou jsou popsány ve sborníku CEPu "Tři roky od měnové krize" a Fragmenty o ní přinesly rovněž mnoho článků. Snad nejvýstižněji popsal toto tragické období pro náš národ Marek Loužek v článku "Operace se zdařila, pacient zemřel", který jsme publikovali ve Fragmentech v roce 2002. Za připomenutí a opětné přečtení stojí i práce Petra Macha "Měnová krize z pohledu změn devizových rezerv", Roberta Holmana "Měnová krize 1997 byla trest za nezavedení volného floatingu", Karla Dyby "K zamezení měnové krize jsme navrhovali změnu kurzového režimu" z téhož roku.

Kurzová politika a možnosti zavedení eura

Inženýr Tomšík se dále zamýšlel nad naší kurzovou politikou a možností zavedení eura. Jediný vhodný režim kurzové politiky je podle něj politika volného plovoucího kurzu, neboť umožní pružně reagovat. Jestliže v politice s vysokým zhodnocením kapitálu držíme fixní kurz, přilákáme spekulativní kapitál. Na něj musíme reagovat sterilizací vysoké devizové rezervy a nastalá inflace stahuje růst ekonomiky dolů. Důležitost plovoucího kurzu měny ilustroval na třech zemích - Bulharsku, Estonsku a Litvě, které za držení fixního kuru po vstupu do eurozóny zaplatily poklesem životní úrovně. Přijetí jednotné měny neznamená, že země, které ji přijmou, budou mít i jednotnou inflaci. Naopak. JEDNOTNÁ MĚNOVÁ UNIE NEZNAMENÁ JEDNOTNOU INFLACI.  V zemích, které 1. ledna 1999 vstoupily do eurozóny, nedošlo ke sjednocení úrovně inflace ani do 2005. Německo má inflaci 0,7 %, Francie 1,6 %, Finsko 1,2 %, Itálie 2,5 %, Portugalsko 3,1 %, Španělsko 3,9 % a Irsko 4,1 %. Proč? Protože úroveň cenové hladiny vždy kopíruje ekonomickou úroveň země. HDP na pracovníka je v Portugalsku, Španělsku a Itálii nižší, než v Finsku, Francii a Německu. Jejich cenová hladina neodpovídala ekonomické úrovni těch druhých a vykazují tudíž vyšší inflac, než bychom předpokládali. My jsme na 60 % cenové úrovně zemí eurozóny a na 70 % HDP na pracovníka zemí eurozóny. Bude proto muset i nadále probíhat cenová konvergence. Po ukvapeném vstupu do eurozóny by šlo toto  dohánění pouze přes inflaci, což by mělo velmi významný dopad na růst cen. Profesor Janáček doplnil, že se vstupem do eurozóny inflace země nevyrovná inflaci ve vyspělých zemích, ale dokonce vzroste. Ilustroval to na příkladu Slovinska, které před rokem mělo při vstupu do eurozóny inflaci 1,6 %,  nyní ji má 6% a předhonilo Irsko. Čekají ji ještě vyšší.

"Příklady chybně zafixovaného měnového kurzu jsou známy již z historie. Připomeňme sjednocení Itálie za Garibaldiho a společnou měnu. I Slovensku oddělení měny od naší pomohlo, přestože všichni říkali, že na to doplatí.  Pro Slovensko byla československá měnová unie nevýhodná, neboť měli zcela odlišnou ekonomickou úroveň. Platily pro ni stejné konvergenční zákonitosti, jako v každé jiné. Je úsměvné, že si před 16 lety Slováci uvědomovali, že diferenciál jejich ekonomiky proti naší je tak veliký, že potřebují samostatnou měnu a nesmírně o ni stáli. Nyní si zřejmě myslí, že rozdíl jejich a německé ekonomiky je tak malý, že by s ním rádi vstoupili do společné měnové unie. Je to nesmyslná úvaha a doplatí na to ještě ostřejším poklesem ekonomiky, protože byli  blíže naší ekonomice než nyní té německé," doplnil pan prezident.

I v současné době používá ČNB k měnové regulaci cílovou inflaci.  Pan prezident využil nadpoloviční přítomnosti členů bankovní rady  k tomu, že je  vyzval, aby se usnesli na tom, že opustí politiku  cílování  inflace, i když je k tomu samozřejmě neponouká. Moderátor Petr Mach byl ráznější a přiznal, že on by si přál, aby konečně  se se konečně nastavil v naší ekonomice monetarismus. Pánové to sice neprovedli, pan Tomšík  uvedl, že je nutno ctít kontinuitu instituce. Přislíbil ale, že se inflační tlaky budou snažit eliminovat.

Alfou a omegou úvahy při diskusi, zda máme do měnové zóny vstupovat, je koncept „Optimální měnové zóny“. Euro nezvítězilo konkurenčním bojem, jak to navrhoval kdysi Hayek, ale udělením monopolního práva. Vystavenost ekonomik zhoubnému vlivu "asymetrického šoku" hovoří proti zavedení společné měny. K rozjezdu ekonomiky po šocích je důležitá „ozdravná léčivá depreciace“, aby se mohl obnovit export. Je li kurz měny zafixován, mění se množství peněz v ekonomice a nastane nezaměstnanost. Pokud mohou nezaměstnaní odejít jinam, je vše v pořádku. V EU ale neexistuje mobilita pracovních sil,  jako např. v USA, což mluví proti zavedení eura. Naši lidé nebudou davově migrovat vzhledem k jazykové bariéře a také tomu, že jsou stále ještě příliš fixováni na svá obydlí. Jsou-li tudíž odděleny trhy práce, musí být odděleny i trhy měn neboť integrace má smysl, když přínosy z ní převýší náklady. Ekonomové by měli pochopit termín „trade off“ neboli „něco za něco“.

"A jaký je závěr z knihy?: Jsme přesvědčeni, že na naši zemi je nutné nahlížet aparáty standardní ekonomiky jako rozvinuté země. Pak můžeme použít standardní nástroje ekonomické analýzy. A proč není přítomen při křtu knihy pan Švejnar? To mně, přiznám se, ani nenapadlo. Zabývali jsme se reálnými osobami a autory," usmál se na dotaz z pléna pan prezident a šel přítomným knihu podepsat.