Cestami křesťanské politiky

Ivana Haslingerová

Tak zní název publikace PhDr. Michala Pehra, PhD., z Masarykova ústavu Akademie věd ČR.   Jedná se o biografický slovník k dějinám křesťanských stran v českých zemích. Čtenář se v něm dozví o prvopočátcích vzniku politického katolicismu a  hledání jeho umístění mezi křesťanským socialismem, křesťanskou demokracií a katolickým konservatismem ústícím do vzniku Československé strany lidové. O osudech této strany za první republiky a o její situaci v období nacismu, žonglování Německých křesťanských sociálů  v Československu mezi nacionalismem a státní loajalitou  až po  perzekuce cca 400 000 příslušníků Československé strany lidové, kteří nechtěli po roce 1948 spolu s Plojharem kolaborovat v Národní frontě v jím obnovené Československé straně lidové, kde ze 460 000 zůstalo jen 20 000 členů. Kniha "Cestami křesťanské politiky" obsahuje 600 hesel křesťanských politiků rozdělených do 4 skupin - vrcholní představitelé, novináři a intelektuálové, lidovci na Slovensku a Podkarpatské Rusi a německá a polská strana lidová. Jde vlastně o encyklopedii  křesťansko-sociálních stran u nás. Autor proto poděkoval našemu přednímu encyklopedistovi PhDr. Josefu Tomešovi za obrovskou trpělivost přečíst všechna hesla a za jeho lví podíl na slovníku. Není divu, že takto obsáhlé knize přikládá velkou důležitost následovnice Plojharovy "Československé strany lidové" "KDU-ČSL" a že "Evropská akademie pro demokracii" uspořádala u příležitosti jejího křtu v hlavním sále strany v paláci Charitas konferenci "CESTAMI KŘESŤANSKÉ POLITIKY ANEB NELEHKÉ OSUDY KŘESŤANSKÉ DEMOKRACIE V ČESKÝCH ZEMÍCH A ČESKOSLOVENSKU"

Konferenci zahájil předseda "Evropské akademie pro demokracii" a místopředseda Poslanecké sněmovny Ing. Jan Kasal. Zdůraznil, že křesťanští demokraté jsou druhou nejstarší politickou stranou u nás.  Posteskl si, že jsou mnohdy zesměšňováni, neboť být slušný a poctivý v politice není snadné. Jeho lidem jde podle jeho slov v především o myšlenku a až v v druhé řadě o postavení. Dobýt cti na poli politiky je podle něj mnohdy téměř nemožné. Hodnocení od občanů není na štěstí posledním hodnocením, neboť lidovce hodnotí jiná, poslední, autorita, která je má přečtené a které nemusejí nic vysvětlovat...

O bouřlivých počátcích politického katolicismu aneb hledání cesty mezi křesťanským socialismem, křesťanskou demokracií a katolickým konservatismem na příkladu poslance Václava Myslivce pohovořil Prof. PhDr. PaedDr. Pavel Marek, DrSc. Zakladatel "Křesťansko-sociální strany lidové" Václav Myslivec, vyučený švec, se samostudiem u kaplana  Emila  Pokorného vypracoval tak, že se bez něj nekonala žádná zásadní rozhodnutí. Myslivec začínal v době, kdy se katolické strany rozpadávaly, až nakonec v roce 1906 vznikla "Strana katolického lidu". Byl členem jejího vedení. Požadoval všeobecné hlasovací právo, což bylo pro katolíky těžkým požadavkem. Rozložil stranu na 4 drobné části a v roce 1911 založil prodělnicky orientovanou "Křesťansko-socialistickou stranu lidovou".  Za rok na stranu rezignoval, pak se ale zas do ní vrátil. Byl funkcionářem  levice a současně teoretikem pravice píšícím do konzervativního "Čecha".  Tyto jeho neucelené postoje vedly k tomu, že byl bouřlivák, který stále hledal své ukotvení. Jeho dělnicky orientovaná strana se nakonec díky němu nakonec rozštěpila na  na "Křesťansko-sociální stranu" a  "Lidovou stranu" vyhovující spíše západoevropským katolíkům.  Pak se ale znepřátelil se se svým mecenášem Pokorným, díky čemuž nastal útlum i v jím více preferované Lidové straně.  Přesto ale udržoval kontakty s Národní stranou katolickou. Od dělnictva přešel Myslivec nakonec mezi katolické zemědělce, neboť si uvědomil, že nosnou vrstvou voličů je venkov a dělnické vrstvy odchytili Národní socialisté...

Ať již byl Myslivec jakkoliv rozporuplný, základ pro vznik Lidové strany položil on. V období první republiky se z ní v roce 1922 ustavila "Československá strana lidová" (ČSL), na jejíž osudy v tomto období zavzpomínal Prof. PhDr. Miloš Trapl, CSc. Pro katolíky nastala po roce 1918 složitá situace. Po pádu katolického Rakouska-Uherska dokonce svrhli občané na Staroměstském náměstí pod heslem "Pryč od Říma" 3.11.1918 mariánský sloup. Pod vlivem VŘSR vzrůstaly ve společnosti levicové trendy. Pražský arcibiskup byl nemocen, olomoucký kardinál rezignoval. V čele strany stál monsignor Jan Šrámek a snažil se odvrátit požadavek Masaryka na odluku církve od státu. Za Šrámkovo heslo "pevnost, zásadovost a taktičnost", ho opět kritizoval Myslivec. Nelíbilo se mu, že je příliš ústupný, taktizuje a rozbil spojenectví se "Slovenskou ľudovou stranou". Nastal odchod sociálních činitelů ze strany  a v roce 1930 začíná spor o její další politiku. Šrámek podporoval parlamentní demokracii, Stašek chtěl katolický stát jako v Rakousku. Za Šrámka se postavil Vatikán, v roce 1935 byl v Praze uspořádán katolický sjezd, na němž se Stašek nakonec připojil ke Šrámkovi. Podle pana Kasala tyto události nejsou odtažité od toho, s čím se potýká strana nyní.

Encyklopedista PhDr. Josef Tomeš z Masarykoav ústavu Akademie věd ČR

V době první republiky u nás žili i Němci, kteří byly sdruženi ve straně "Německých křesťanských sociálů", o jejichž  žonglování  mezi nacionalismem a státní loajalitou pohovořil Mgr. Jaroslav Šebek, PhD. Němci za Rakouska-Uherska zde sice žili rovněž, ale v tak velkém uskupení neměli tak výrazný vliv, jako v malém Československu. Proto se snažili své zájmy více prosazovat. Chtěli spolupracovat přímo s vládou, ne s ČSL. Jejich zástupce se stal ministrem spravedlnosti.  Těchto sudetoněmeckých vlasteneckých proudů využil Henlein. Jeho členové byli ale proti katolíkům. Po obsazení  Rakouska byla  strana Německých sociálů z vlády vyloučena. Ukončila činnost a členově vesměs přešli k Henleinovi. Další vývoj je známý. Druhá světová válka...

"Válka skončila  a Strana lidová se v čele s monsignorem Šrámkem s nadějí obnovila.  Dějiny světa nejsou ale jen dějinami lidské odvahy, ale i zbabělosti. To, co nemůže vysvětlit rozum, často odhalí čas a také historie. Bůh nemůže změnit historii, historici ji změnit mohou," uvedl působivě svoji přednášku o nelehké situaci Československá strany lidové v období mezi nacismem a komunismem PhDr. Michal Pehr, PhD.

V roce 1946 dostala nejvíc hlasů ve svých dějinách. Pak ale vznikla Národní fronta a ČSL se stala součástí politického systému. Podle novin je idealizována. Realita je desetkrát horší. Duší každé státní organizace byl po roce 1945 tajemnický aparát a organizační agendu přebíraly sekretariáty stran. Organizační agenda však nesmí  ustrnout a schopný sekretariát musí být pružný, bystrý, vynalézavý, neúplatný a čistý charakterově jako zřítelnice oka,  neboť dle něj se ukazuje na charakter strany. Jenže ve straně lidové jsou z 97 % usedlí katolíci, z toho 40  % zemědělci a ze 42 % ženy.  Proto nastávají stížnosti, že nevracejí okresním tajemníkům dotazníky a nastává papírová válka v jejímž důsledku jsou lidovci označováni jako pomalejší. ČSL je sice nesocialistická, ale klidná síla. Jak řekl Pavel Tigrid: "Zatímco my jsme ještě v neděli spali, neuvěřitelně činorodí komunisté už zakládali kluby". Tisk ČSL vyčníval, neboť byl jediný nesocialistický. Lidová demokracie měla redaktory jako Tigrida, Ducháčka, Koželuhovou... To se odrazilo na mínění veřejnosti a ČSL získala dva ministerské rezorty - poštu a zdravotnictví.

V roce 1945 byl již Šrámek nemocný 75letý muž s názorem, že nelze počítat s ideálním řešením a jen podíl na moci otupí radikalizmus komunistů. Nezmění to mnohé, ale alespoň leccos upraví. Málokdy se díky tomuto přesvědčení pouštěl do předem prohraného boje. Národní socialisté o něm říkali, že je husitský kněz. Díky této Šrámkově taktice byli lidovci po válce úspěšní a jeho 75. narozeniny byly celonárodní oslavou. Ve volbách v roce 1948 měli lidovci oslabit komunisty. Ale bohužel nekomunističtí ministři podali demisi prezidentu Benešovi. Šrámek nejdéle váhal. Jeho názor byl, že se z vlády snadno odchází, ale vrací se do ní hůř než do církve.  Zenkl ho ale ujišťoval, že jsou jeho obavy, že je Beneš opustí, liché, že se to nestane, ale stalo se.  Od 25. 2. 1948 nastala nová etapa. Ze strany odešlo 450 0000 členů, kteří si to odnesli pronásledováním a za rok tam zbylo jen 20 000.

O perzekucích příslušníků Československé strany lidové po roce 1948 působivě pohovořil Doc. PhDr. Karel Konečný, CSc. Poslední únorový týden 1945 se Strana lidová i Národně sociální ocitly pod útokem akčních výborů Národní fronty. Speciálně lidovce, které komunisti považovali za hlavní nepřátele, bylo jejich úkolem zlikvidovat. Lidovou demokracii převzal Josef Plojhar. Byla obstavena její konta a obsazeny sekretariáty. Plných 25 000 členů ze 460 000 využilo situaci vstupem do KSČ, stovky odešly do emigrace a 20 000 jich zůstalo v obrozené Plojharově Straně lidové. Kolem 400 000 bývalých lidovců zůstalo bez ochrany. Poslanci lidovců s výjimkou Plojhara a Petra ztratili imunitu a čekaly je brutální soudy, Šrámek a Hába skončili na psychiatrii. Členové ilegálních výborů zaslouží trvalou poctu. V roce 1949 byli exemplárně potrestáni tresty nad 25 let. Ti, kteří vystupovali proti Plojharovi, dopadli špatně ve vykonstruovaných procesech. Zastali-li se rolníků, sabotovali kolektivizaci. Konečný připomněl nejhanebnější persekuce v roce 1952 a roli Plojhara v nich... Působivě též zavzpomínal poslední žijící poslanec za Národní socialisty Lesák.

Co tedy udělala pro republiku křesťansko-demokratická politika:  Zasadila se poprvé za demokratické hlasovací právo, ve 30 letech poprvé protestovala jako první proti autoritativnímu režimu, ale po válce souhlasila s Košickým národním programem. Dobrovolně a bez nátlaku souhlasila s tím, aby u nás přestala demokracie a aby měli právo vstupovat do stran jen Ti, kteří budou členy Národní fronty. Nikdy ve svých dějinách nebyla dále od ideálu křesťanské demokracie, než tehdy. A od té doby se až do pádu komunistického režimu spolupodílela na komunistických zvěrstvech.  Po revoluci si neuvědomila, že Šrámkovo heslo: "jen podíl na moci otupí radikalizmus," je již pasé. Že jí již žádné perzekuce nehrozí a naopak, že naši občané toto chování považují za bezpáteřní. Navíc by neměla být stále pomalou a klidnou silou, neboť si to voliči přeloží za sílu línou a bezpáteřní. Měla by si vzpomenout vždy na těch svých 400 000 možná pomalejších ale čestných členů, kteří než by šli do Plojharovy strany, raději volili vězení a kdyby pro nic jiného, tak už kvůli jejich památce by neměla bezpáteřně  chtít dobrovolně utvářet znovu vládu s komunisty jako za bývalého režimu. Pokud jsou její členové opravdu tak věřící, jak o sobě tvrdí, tak za tento počin jejich bývalého předsedy se mají po smrti od těch umučených předchůdců na co těšit. Vlastně ale ne, oni do nebe za nimi nepřijdou, ale dostanou se mezi své kámoše z Národní fronty do pekla.