Prezident Klaus ví, o čem mluví, pane Kaplický!

Ivana Haslingerová

Prezident republiky Václav Klaus si dovolil zase jednou říci něco, co je v rozporu s názory našich pravdoláskových "intelektuálů". Tentokrát to ale není nic proti jejich oblíbeným -ismům, euroústavě či ekoterorismu. Dovolil si pouze konstatovat, že je proti výstavbě Národní knihovny podle návrhu architekta Jana  Kaplického. Jeho výrok "Podobně jako protijaderní aktivisté u Temelína jsem ochoten přivazovat se vlastním tělem a bránit, aby Národní knihovna v takové podobě na Letné stála," vyvolal mezi nimi takový poprask, jako by právě vyhlásil třetí světovou válku. Vše by bylo skončilo úsměvně, neboť představa pana prezidenta připoutaného řetězy ke stromům na Letné přirozeně ihned inspirovala umělce k takovým kolážím odvysílaným v televizi. Nic víc by to neznamenalo, pan prezident má přece právo říci, že má odlišný vkus, než někteří zastánci této stavby, stejně tak, jako má toto právo říci kterýkoliv občan.

Jenže do polemiky s ním se uraženě a povýšenecky pustil navrhovatel stavby, který ho přirovnal k antichartistovi: "Jsem si téměř jist faktem, že prezident neviděl ani model. Předtím, než někdo udělá takový komentář, by se měl s celým návrhem detailně obeznámit. Lidé kdysi podepisovali prohlášení, že nenávidí Chartu 77, aniž ji četli."  A zde pan Kaplický narazil, neboť prezident si velmi pečlivě prostudoval odborné expertízy a věděl, na rozdíl od antichartistů, o čem mluví. Slova pana Kaplického proto pobouřila veřejnost - viz např. článek "Klaus proti blobu". A co víc, lidé se začali o věc zajímat nejen z estetického pohledu, ale do hloubky. Nejde totiž jen o to, zda se tato stavba po strance estetické líbí či nelíbí panu prezidentovi, ale o mnohem důležitější fakta. Stačí otevřít jen jednu ze zpráv, kterou pan prezident prostudoval - "Císařovy nové šaty" - a jde člověku mráz po zádech z toho, jak je zanedbána bezpečnost návštěvníků stavby, o zaměstnancích nemluvě. Zamítavý postoj pana prezidenta je v této souvislosti naprosto pochopitelný. Kdyby v knihovně vypukl požár, tak díky tomu, že celá stavba bude pokryta na lanech zavěšenými hliníkovými pláty, vypukne uvnitř peklo a navíc čtyři patra pod zemí s automatickými zakladačovými systémy na knihy zcela neoddělené protipožárními přepážkami mají být hašena "tekutým dusíkem, který bude v budově skladován". Pracovala jsem jako fyzik s kapalným dusíkem velmi často a vím, že se skladuje při teplotě mínus 196 stupňů Celsia, takže by bylo nepředstavitelně finančně a prostorově náročné malé množství takto uchovat a navíc tuto velmi drahou kapalinu dnem i nocí doplňovat. A i kdyby se ty obrovské peníze na neustálou údržbu tohoto dusíku investovaly, je nebezpečí, že všechny knihy mohou v důsledku neexistence protipožárních přepážek shořet naráz. Proto by alespoň ty nejcennější měly být odděleny v jiném prostoru. Riziko požáru v automatizované místnosti bez obsluhy je malé jen zdánlivě. Nepřetržitý pohyb elektrických zařízení s knihami nahoru a dolu z místa na místo k němu přímo nabízí. Nechtěla bych pracovat ve skladu s deseti miliony knihami 4 patra pod zemí odkud vede jen jedno únikové schodiště. A to už vůbec nemluvím o povrchu z eloxovaného hliníku, jehož výroba je zcela neekologická a stavby z něj už nejsou nově stavěny. Dále koncepce povrchových panelů ve formě rovnostranných trojúhelníků, z kterých nelze buď tak komplikovaný povrch sestavit, nebo je nutné použít panely různých rozměrů, což stavbu mimořádně prodraží. To jsou už jen další z celé plejády kritických připomínek, které byly doposud připomenuty. Než začnete s mým článkem polemizovat, prosím přečtěte si pozorně článek pana Radka Martišeka "Císařovy nové šaty" , aby polemika byla k věci a nebyla vedena v podobně povýšeneckém duchu pana Kaplického, že když o věci nic nevím, tak o ní nemám psát.