Viktor Dyk připomínaný a stále živý

 Jan Kopal

          Příznačné pro každé idealistu jest to, že esencionální částí jeho duše je i romantický náboj. Takový byl i básník, novinář, dramatik a politik Viktor Dyk. Romantický byl i jeho život, ba i smrt. Dne 14. května 1931 se skončily dny jeho pozemské. Pro obyvatele vnitrozemského státu zahynul smrtí neobvyklou – utonul v moři v jugoslávském Lopudu.

          A právě v těchto dnech si 76. výročí jeho smrti připomíná, jako každoročně, Dykova společnost. Ve čtvrtek 10. května se na olšanském hřbitově za tímto účelem sešlo patnácti členné shromáždění, aby si důstojně připomnělo život, dílo a odkaz tohoto velikána. Před Dykovým hrobem přednesl krátkou oslavnou řeč představitel Dykovy společnosti a významný český historik PhDr. Josef Tomeš. Osobnost Viktora Dyka přiblížil v souvislosti s výročími pojícími se s Dykovými souputníky, přáteli, rivaly, kritiky i odpůrci. Připomněl také 100. výročí článku v Lumíru, v němž Dyk promlouvá jako ztělesnění bojovného českého nacionalisty, článek je datován 13. června 1907 a stojí za to jej odcitovat v plném znění:

          "Pasus mého článku pro kalendář pokrokového studentstva, včera korigovaný, bude připadat příliš nacionalistickým. Nacionalismus je neurčité slovo; záleží na obsahu, kterým je naplníme. Zdá se mi, že obsah ten bývá obyčejně malý. Nacionalismus nemůže znamenati kulturní ani politickou reakci; jsme v situaci, kdy musíme jiti dále, nechceme-li zpět. Býti nacionalistou musí značiti vyzbrojiti se vším: vzděláním, silou, charakterem. Býti nacionalistou musí značiti překonávat všechny své vady a nedostatky; dokud budeme je zapírat, není pomoženo. Akcentoval jsem opětně národní hrdost: bude to hrdost člověka, který pokračuje. Bylo by nám třeba mnoho messianismu: ve smyslu víry v národní vyvolení, jehož se musíme státi hodnými. Dosud ho hodnými nejsme; daleko toho. Nacionalismus tak pojatý je přítěž; znamená oběť pohodlí. Nečiním si ilusí o obtížích Úkolu; tím je čestnější. - Národ na výši, přístupný všem kulturám a neztrácející své, průkopník, bojovník, myslitel! Krásný sen. Proč pouze sen? S hlediska svého vidím vadu v neujasněnosti konečných našich cílů. - Rovnoprávnost nemůže býti cílem uvědomělého národa; a požadavek její je dokladem toho, jak málo se počítalo s psychologií mass. Žádání rovnoprávnosti bylo abdikací; demoralisovala nás. Omluvou velikých hříchů může býti prospěch, který snad přinesly; jaký byl prospěch naší abdikace? Pokroková revue – „Lumír“(převzato ze Vzpomínek  a komentářů)

          Mimochodem také od vydání Dykových „Vzpomínek a komentářů“ letos v únoru uplynulo neuvěřitelných 80 let, aniž by na nich cokoliv ztratilo z aktuálnosti. Svou improvizovanou spatra a noblesně pronesenou excelentní přednášku Dr. Tomeš uzavřel vzpomínkou na stejný akt konaný před 25 lety, kdy se tehdy, byť v době nesvobody, sešel více než dvojnásobný počet účastníků, mezi nimž nechyběli ani přímí pamětníci života Viktora Dyka a mnozí byli vynikajícími osobnostmi, na něž si dodnes Dr. Tomeš uchoval v duši vřelou vzpomínku.

          Po Dr. Tomešovi přednesl Mgr. Jan Skácel Dykovu patrně nejznámější a nejdojemnější báseň „Země mluví“. Pozval také všechny účastníky na pietní akt k uctění 70. výročí úmrtí 1. československého premiéra JUDr. Karla Kramáře, který se koná v sobotu 26. května od 11 hod. v pravoslavné kapli na olšanských hřbitovech, kde jeho osobnost přiblíží taktéž PhDr. Josef Tomeš. Na závěr se všichni účastníci nejen obrazně poklonili památce Viktora Dyka a po zapění písně české hymny se rozešli do svých domovů nabuzeni dykovským pathosem, v němž se snoubí ušlechtilost s bojovností.