Pro připomenutí uvádí redakce Fragmentů, jakou osobností byl plukovník Jaroslav Hofrichter

Když došlo v roce 1938 k ohrožení republiky, bylo Jaroslavu Hofrichterovi pouhých osmnáct let a pracoval jako mechanik v plzeňské Škodovce.  Mohl tam klidně pracovat, ale neváhal a přihlásil se do akce „Tisíc pilotů“. Udělal všechny potřebné přijímací zkoušky, přišla okupace českých zemí nacistickým Německem a on v roce 1940 odešel do zahraničí. Jeho rodiče za to nacisté zatkli a do konce války byli internováni ve Svatobořicích.

Co vedlo osmnáctiletého mladíka k takovému hrdinství?

Na to říkal: "Byli jsme za první republiky vychováváni školou k vlastenectví. Ale byla to nejen škola, ale i Skaut a Sokol. Učitelé nás učili k lásce k vlasti. Jako kluci jsme hltali legionářské knížky. Ale řeknu to upřímně, neměli jsme rádi i sudetské Němce. Plzeň byla kousíček od Sudet. Jako kluci jsme se s nimi také prali." 

V zahraničí se hlásil  do pilotní školy, ale nevzali ho, jedině, že by prošel výcvikem v Kanadě. V té době Němci bojovali se Sovětským svazem a on myslel, že válka skončí rychle, že by si ani nezabojoval. Tak se přihlásil do střeleckého kurzu a stal se palubním střelcem v 311. peruti ve Velké Británii. Velitel ho poslal do kurzu na palubního inženýra, který absolvoval s výborným prospěchem. "Létal jsem u squadrony až do roku 1945, mám nalétáno 680 operačních hodin. Byl jsem nasazen rovnou pod Coastal Command, mám za sebou i tři tisícové nálety na Německo… Strach a bát se, jsou dva rozdílné pojmy. Strach byl vždy. Když jsme šli na operační let, tak jsme měli sucho v puse… Ale, kdybych řekl, že jsem se nikdy nebál tak bych lhal. Na lodě jsme útočili nízko, to jsem si říkal: Sem dostřelí každá puška," vzpomínal na pobyt v zahraničí.

Místo uvítání doma po válce jako válečného hrdinu ho komunisté vyhodili z armády a zatkli. „Čekali na mne na Ruzyni na letišti, musel jsem vystoupit z letadla, ani mne nenechali to přelétnout do Kbel. Odvezli mne hned na 5. oddělení na výslechy. Vyslýchali mne několik dní lidé od Reicina, nemohli mi ale nic dokázat. Vyhodili mne tak alespoň od letectva, nastoupil jsem v továrně, v Tesle. Tam jsem zůstal až do nedožitých požehnaných 96 let.“

Měl štěstí, že se dožil převratu v roce 1989, na rozdíl od svých mnohých kamarádů, a tím i ocenění za své hrdinství v obraně našeho národa.

Čest jeho památce.