„Pane profesore, dobrý večer, omlouvám se, že jdu tak pozdě a až dnes, nějak mi to nevyšlo, Gabriel Jirka Hamouz.“
Tiše pozoruji křivky a čísla na monitoru, tep uměle pravidelný, dech těžký s odsáváním hlenů, čas od času hlubší nádech. Nejsem osoba neznalá, hladím ruku s kanylou a mlčím. Hlavou mi běží obraz mojí maminky na jipce na Vinohradech v prosinci 2010 - „Neboj mami, my to tady s Evou (sestrou) zvládneme“. Ale co mám říct teď? Pak to přišlo samo. Dělám panu profesorovi na čele křížek. „Panno Maria pomoz - pod ochranu Tvou se utíkáme ......“. Zase chvíli mlčím a jen se dívám, ruce nejsou dehydrované, chvilka pocitu naděje.
„Pane profesore, děkuji za všechna ta setkání, vzpomínám na Vaše tomistické přednášky v hodinách dogmatiky ve škole a v pozdějších seminářích.“ Děkoval jsem za všechny, kterým upevňoval víru svým podmanivě věrohodným způsobem. Vyřídil jsem pozdravy od těch, co to ode mne žádali. Chtěli, abych jim po návštěvě podal zprávu o stavu. Rozloučil jsem se pohlazením ruky, která nám žehnávala, křížkem na čele a se slibem, že zase přijdu, jak to bude možné. Napadlo mne rozloučení modlitbou z Kompletáře - „Bože, do tvých rukou svěřuji svůj život .....“, ale neodvážil jsem se to vyslovit.Venku jsem se ptal sestřičky, co si myslí, jestli je to stav nebo umělý spánek? Odpověděla, že spíše stav. Také jsem to tak vnímal. Odcházel jsem před 19. hodinou.
V MHD jsem volal přátelům, jaký je stav, ale naděje mě neopouštěla. Myslel jsem na mši sv., ale přítel, kněz, nezvedal telefon.
Před devátou hodinou mi spolužák oznamuje, že dostal zprávu, že pan Prof. ThDr. Václav Wolf (*1. 3. 1937), bývalý děkan Katolické teologické fakulty v Praze, 25. 4. 2019 ve večerních hodinách zemřel.
K půlnoci jsem volal na Homolku a prosil o oficiální čas úmrtí. Sestra mi předala lékaře, který sdělil čas 19.15 s upřímnou soustrastí. Najednou se mi rozsvítilo, za kolik pozůstalých jsem vlastně panu profesorovi děkoval. Tímto dál předávám. Tak ve mně bojuje smutek s překvapením a s nezodpovězenou otázkou:
„Bože, Pane Ježíši, Duchu svatý, proč já, takové nepatrné nic?“
„Odpočinutí věčné, dej mu, Pane, a světlo věčné ať mu svítí, ať odpočívá ve svatém pokoji!“
Svíce dohořívá, 2.30 vypínám počítač. Gabriel Jiří Václav Hamouz
V Praze - Vršovicích 26. 4. 2019; 0.45 v páteční noci velikonočního oktávu.
