Revui Fragmenty naleznete rovněž  na    Twitteru  a    Facebooku

  Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU  

  Institut Václava Klause

Václav Klaus: Euro nepřijímejme, ani v protektorátu jsme nepřevzali říšskou marku Doporučený

  • čtvrtek, led 25 2024
  • Napsal(a)  VÁCLAV KLAUS, prezident ČR v letech 2003-2013
Prezident Václav Klaus varuje již desítky let před dopady eura na naší ekonomiku Prezident Václav Klaus varuje již desítky let před dopady eura na naší ekonomiku Ivana Haslingerová, šéfredaktorka revue Fragmenty
 Prezident Pavel (a několik dní před ním – zcela zbytečná a pouze pro uspokojení všech členů pětikoalice vytvořená funkce – ministr pro Evropu Dvořák), oba neekonomové, zcela nepřipravenými a nekvalifikovanými výroky žádajícími co nejrychlejší přijetí eura vypustili pokusný balónek. Jistě více než záměrně, zájmy zahraniční, ale částečně i domácí to podporují. Chtěli se přesvědčit, je-li česká společnost už natolik zdecimovaná, že bez sebemenších protestů kývne na zřeknutí se české koruny.

V této souvislosti by mělo být připomenuto nejen to, že jsme ani během protektorátu nepřevzali německou (říšskou) marku, ale i to, že jsme ani po roce 1945 (nebo 1948), ale ani po roce 1968 nepřijali sovětský rubl. Měli jsme protektorátní korunu, kterou vydávala Národní banka pro Čechy a Moravu, a měli jsme korunu československou.  

Neekonom Milan Knížák, stejně jako obrovské množství lidí, kteří mi v posledních dnech píší, na svém blogu píše, že „zavedení eura je velké politické gesto, kterým se zbavujeme části svých dějin, své samostatnosti, své hrdosti“. Tuto hezky vyjádřenou, ale banální pravdu ministr Dvořák a prezident Pavel asi neznají, nebo neberou na vědomí. Chybí jim „úcta k entitám, které určují náš stát, definují naši společnost“ (Knížák).

My tuto úctu máme. Ve stanovisku IVK ze dne 4. ledna 2024 jsme i proto napsali, že „otázka opuštění české koruny a přijetí eura je zcela zásadním rozhodnutím o budoucnosti České republiky na desetiletí dopředu.“ Ano, tak silně to cítíme.

Je třeba důrazně říci, že dnešní umělá debata o vstupu do eurozóny je pro nás – ekonomicky – zcela neaktuální a nepotřebná. V žádném případě není přijetí eura cestou, jak se vymanit z naší – už bohužel chronické – ekonomické stagnace, která se stala definiční charakteristikou současné nafialovělé České republiky. Asi to nevěděl ani prezident Pavel, když si zcela nečekaně toto téma zvolil jako osu svého, jinak zcela prázdného novoročního projevu.

Bystrý ekonomický analytik Pavel Kohout nazval svůj článek v Lidových novinách slovy „Euro v moři demagogie“ (5. 1. 2024). Souhlasím s povinností bránit se demagogii, dokonce na obou stranách. Je třeba, abychom striktně rozlišovali argumentaci a demagogii, a abychom oddělovali argumentaci ekonomickou od argumentace politické. Přimknutí se k euru by bylo obrovským krokem směrem k připojení se k projektu dnešních nepokorných, kosmopolitně uvažujících progresivistických evropských elit, které chtějí plné politické a ekonomické sjednocení Evropy. To by znamenalo zánik české státnosti a přeměnu České republiky v jednu z provincií evropského superstátu. Rozpustili bychom se v EU jako ona pověstná kostka cukru v čaji. Tento příměr jsem prvně použil v roce 1992, ale je platný stále.

To si drtivá většina občanů České republiky – na rozdíl od ministra Dvořáka a prezidenta Pavla (nemluvě o celém STANu a TOP 09) – nepřeje. Říkají to průzkumy veřejného mínění, ukazují to nejrůznější ankety v médiích, dokazuje to i každodenní kontakt každého z nás s našimi spoluobčany, sousedy, spolupracovníky, náhodnými lidmi na ulici.  

 Mimořádně falešnou kartou v rukou obhájců rychlého vstupu do eurozóny je argument, že jsme se přihlásili k přijetí eura již při vstupu do Evropské unie. To je jen půl pravdy. Pokud jsme tehdy chtěli vstoupit do EU (a nevstoupit v té době do EU bylo politicky a společensky nemožné), přijetí eura bylo podmínkou našeho členství. My jsme se ale k euru přihlásili jen a jedině s vědomím toho, že není určeno datum, kdy je to třeba udělat. To byl a je klíčový aspekt celé věci. Dnešní námitka, že neplníme závazky je úplně mimo.

Měli jsme – stejně jako teď – spoustu odborných ekonomických argumentů, že je euro sporný, ne-li utopický projekt. Že společná měna nemůže být vhodná pro vysoce nestejnorodé seskupení zemí dnešní Evropy a že v něm jedni musí doplácet na druhé, neboť jeden měnový kurs eura (místo desítek kursů jednotlivých měn) někomu vyhovuje, zatímco jiného ničí. Že na euro ekonomicky slabší země evropského jihu (a východu) doplácejí a že na něj doplácejí daleko více než kolik formou pomoci (dotací) z Evropské unie dostávají. Že se od okamžiku zavedení eura ekonomická divergence členských zemí zvětšila (že se nůžky otevřely) a že jsou země s eurem, které už dlouhá léta nemají žádný ekonomický růst (jako např. Itálie). Česká koruna také nikdy ve svých stoletých dějinách „nebyla nad propastí, kousek od pádu do ní“, což se o euru říci nedá. To mělo k rozpadu po krizi 2008-2009 velmi blízko.

Velmi falešným argumentem je, že – možná už letos – budeme splňovat tzv. maastrichtská kritéria, která jsme splňovali až do covidové éry. Považoval jsem je – když jsem v letech 1991-92 jako tehdejší federální ministr financí prvně jejich návrh viděl – za žert a mávl jsem rukou se slovy, že jsou tato kritéria (aby se do nich vešlo i tehdejší Řecko, i Itálie, i Francie, i Španělsko) tak „volná“, tak mírná, tak široká, že si nedovedu představit, že bychom je někdy mohli chtít neplnit.

U těchto kritérií (která – jak dobře víme – řada zemí dnes neplní a např. Francie jedno z nich ještě nesplnila v žádném roce) se musím zastavit. Mluvíme o kritériích maastrichtských, ale já jsem v roce 2006 publikoval článek, kterému dala redakce Lidových novin (20. 1. 2006) název Klausova kritéria pro přijetí (či nepřijetí) společné evropské měny.

Můj původní název textu byl jiný. Já bych se neodvážil mluvit o kritériích spojených s mým jménem, já jsem navrhoval – aby bylo jasné, že jde o naše kritéria, ne maastrichtská – název kritéria českolipská, nebo českobrodská, nebo českokrumlovská. V článku jsem napsal, že „protože maastrichtská kritéria formulují státy společné evropské měny vůči těm, kteří se k této měně chtějí připojit, jsou to kritéria jejich. Jsou to kritéria, která jim mají pomoci rozhodnout o tom, zda nová země nebude svým vstupem znamenat ohrožení „jejich“ společné měny.“ Nejsou to kritéria naše.

Mnohé překvapilo, že jsem nenamítal proti kritériím maastrichtským. Napsal jsem, že „země, které používají euro, nemohou mít zájem na tom, aby ho používal i ten, kdo by byl pouhým černým pasažérem, tedy někdo, kdo by se sice chtěl podílet na výhodách společné evropské měny, ale kdo by se vůbec nestaral o to, zda on sám tyto výhody svým chováním nenarušuje či neanuluje.“

Současně jsem ale dodal: „Náš zájem je z logiky věci úplně jiný. Nás musí zajímat, nakolik je – či bude – pro nás výhodné se k eurozóně připojit, resp. přijmout euro jako náhražku své vlastní měny. Zde musí dominovat pohled opačný: zda přijetí společné evropské měny bude výhodou pro nás, zda bude naši ekonomiku stabilizovat (a nikoli destabilizovat), zda jeho přijetí nevyvolá zbytečné ekonomické šoky a zda bude přispívat k ekonomickému růstu (a nikoli k jeho zpomalení či dokonce ke stagnaci). To samozřejmě vyžaduje kritéria úplně jiná a já budu – pro názornost – mluvit o kritériích třeba českolipských.“ To jsou moje tehdejší slova.

Nechci původní článek opakovat, ale naznačím mnou tehdy navrhovanou strukturu „českolipských kritérií“. Musíme se ptát

- zda se eurozóna stala oblastí rychlého a dynamického ekonomického růstu, zda je zárukou fiskální a měnové stability a zda členské země eurozóny dodržují svá vlastní pravidla. Souhrnně řečeno, zda společná měna uspěla. Ne ve smyslu toho, zda přetrvává, ale zda ekonomicky prospěla členským zemím.

- zda je konvergence české ekonomiky s ekonomikou eurozóny dostatečně vysoká, nikoli z hlediska vlastnické či odvětvové struktury nebo z hlediska typu ekonomického systému (poměr státu a trhu), ale z hlediska konvergence celé řady ekonomických parametrů, primárně parametrů cenových a mzdových?

- zda si přejeme, aby měnová unie před sebou tlačila (či dokonce urychlovala) další integrační procesy, či nikoli?

Tato moje kritéria byla formulována před osmnácti lety. Mohl bych je samozřejmě upřesňovat a rozvíjet, ale myslím, že v tomto náznaku stačí. Rozdíl je v tom, že ve chvíli, kdy jsem o tom psal, euro existovalo pouhých sedm let. Dnes je to už let dvacet pět. Zkušenost je daleko větší a pro euro nikoli příznivější. Tehdy to bylo před onou velkou krizí 2008-2009. Dnes ne my, ale přívrženci eura musí být daleko moudřejší. Resp. by být měli.

© Kulturní komise ČR 26.1.2024

Číst 316 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v EUROZÓNA A EKONOMIKA ČR

Právě přítomno: 32 hostů a žádný člen

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

   

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %