Rozhodnutí vlády nebylo překvapením. Již vládní prohlášení naznačovalo ztotožnění se vládní koalice s levicovým západoevropským ideovým mainstreamem a nekritickou konformitu ke všem snahám o utužení evropské integrace bez ohledu na naše zájmy (viz Politickým komentář IVK č. 18). Je to vítězství zcela chybné vyjednávací strategie postavené na tom, že poslušný a servilní partner bude odměněn, zatímco úporně vyjednávající bude potrestán. Jenže v životě i v historii to bylo vždy přesně obráceně: když jeden z partnerů zjistí, že souhlas druhé strany je zadarmo, nemá důvod za tento souhlas cokoli platit, zatímco tam, kde souhlas evidentně zadarmo není, je protistrana nucena licitovat. Naše vláda dala do Bruselu zprávu, že souhlas České republiky bude napříště automatický a nebude jej třeba nijak kompenzovat.
Vláda své rozhodnutí zdůvodnila tím, že „přistoupení k fiskálnímu paktu má v této chvíli pro Českou republiku výrazný přínos v podobě okamžité možnosti účastnit se vybraných jednání summitů eurozóny“ a že „česká vláda zároveň vysílá jasný signál o změně své evropské politiky“. Rezolutně tvrdíme, že zmíněný přínos účasti na summitech eurozóny je zcela marginální až směšný. Toto zdůvodnění nás jen utvrzuje v přesvědčení o absenci argumentů nejen vlády, ale i všech ostatních obhájců přijetí smlouvy, o přínosech z toho vyplývajících pro Českou republiku. Souhlasíme s tím, že je to jasný signál o změně naší evropské politiky. Jde však o signál poddajnosti a loajality propagátorům utužení evropské integrace a o signál nekritické snahy zalíbit se evropským elitám.
O nesmyslnosti využití konceptu tzv. strukturálního deficitu (deficit veřejných financí očištěný od vlivu cyklických výkyvů ekonomiky) jako nástroje pro fiskální pravidlo jsme se detailně věnovali již dříve (viz Sborník CEPu č. 97: „Strukturální schodek rozpočtu: měkký ukazatel k tvrdým trestům?“ Praha, 2012) a uvedli jsme, že ze své podstaty jde o absolutně nevhodný výraz racionality fiskální politiky a o zcela nefunkční instrument pro vymáhání jakýchkoli právních závazků. Použité pravidlo totiž nemá jasně definované subjekty, cíle, povinnosti, sankce a povede dle našeho přesvědčení jen k tomu, aby bylo možné se na něj vymlouvat.
Jak napovídá už sám název paktu, jeho cíle jsou ve skutečnosti mnohem širší a nebezpečnější. Vedle unionizace rozpočtových politik zemí, které neplní kritérium pro schodek či dluh, zavazuje členy k všeobecné koordinaci všech zásadních reforem hospodářských politik. Tedy i země, které všechna kritéria fiskální odpovědnosti plní, musí s ostatními zeměmi a Komisí podle paktu projednat každou svou zásadní reformu.
Ve smlouvě tedy vůbec nejde o zpřísnění fiskální disciplíny, ale jde o bezprecedentní přesun fiskálních pravomocí od národních vlád k úředníkům Evropské komise a k nejmocnějším zemím eurozóny. Prohloubení integrace a centralizace hospodářských politik nadále omezí svobodu států utvářet vlastní státní rozpočet a provádět autonomní hospodářskou politiku. Přijetím smlouvy vydáváme bianco šek na soubor pravidel, o jehož fungování v praxi budou rozhodovat jiní.
Jsme přesvědčeni, že přistoupení k paktu by mělo být spojeno s případným rozhodnutím o přijetí eura. Přehodnocení a opětovné rozhodnutí o přijetí/nepřijetí eura je oprávněné, neboť navzdory již existujícím závazkům se celková struktura hospodářské a měnové unie za posledních deset let radikálně změnila a koneckonců i tato smlouva ji nadále mění.
Zdůrazňujeme, že podporujeme řádné hospodaření a že problémy veřejných financí (u nás i v dalších zemích Unie) vnímáme jako závažné, systémové, jako projev krize evropského sociálního modelu. Řešení však musí spočívat na národní úrovni. Chce-li se vláda chovat fiskálně odpovědně, nikdo, ani EU, ji v tom nebrání. Může začít hned zítra. Nemusí ale kvůli tomu omezovat svoji fiskální suverenitu a přenášet ji na nadnárodní úroveň. To se nám v budoucnu může velmi vymstít.
© Kulturní komise ČR
