PF VŠEM NOVÝM LEDNŮM
Stříbrným jíním
ověšené stromy
a ticho v nich.
Kalendář znovu
letopočet lomí
a padá sníh.
Přání ?
Ať neztrácí se
srdcím láska
a trvá v nich,
ať zlátne listí,
kvete sedmikráska
či padá sníh...
LEDEN
Lednový večer. Velká fujavice.
Mračna jak obrovití netopýři.
Bělostná pláň, jen kříže tmavá špice
hlídá vchod k vesnici, ke které mířím.
Tak asi země vypadala,
tak bude vypadat, až slunce zhasne.
Průrvami mračen bliká hvězda malá.
Není to strašné, jenom teskně krásné.
Hřmí symfonie humpolecké zimy,
sehraná tak, jak partitura žádá.
Brodím se závějemi sněhovými
a celý vesmír na srdce mi padá.
PÍSEŇ LEDNOVÝCH NOCÍ
Když je noc modrá a skleněná,
v níž hvězda si se hvězdou hraje,
naslouchej: Možná, že uslyšíš,
jak zpívá duše kraje.
Pacov ti verše přinese
od Antonína Sovy,
Útěchovice zapláčí
baladou o Frejkovi,
baletem Saši Machova
zůstaneš zasažený,
Počátky pošlou ti Sládkův vzkaz,
co napsal na hrob své ženy,
velikostí pak zmrazí tě
i básně Březinovi
a budeš-li chtít, nalezneš
i stopy Havlíčkovy...
Z Kamenice tě pozdraví
sám Vacek - Kamenický,
jehož básničky - písničky
líbit se budou snad vždycky,
ze zámku Rilke ti vyjde vstříc
s listy o Kornetovi
a zahřmí i písně nocí všech,
patřících k Novákovi...
V Humpolci Mahler tě uvítá
v muzeu Hrdličkově
(věčná je věda i umění
i touha po domově...)
A tak by to šlo dál a dál,
nestačila by stránka.
Pelhřimov, Rubeš, Dobiáš,
Krásná samota Vaňka...
Když je noc modrá a skleněná,
v níž hvězda si se hvězdou hraje,
naslouchej: Možná, že uslyšíš,
jak zpívá duše kraje...
U KLAVÍRU
Zas je noc modrá a skleněná
a cizí jako tvé dlaně.
Nad klávesnicí skloněna
raději hrála bych na ně.
A ty? Co ruce tvé dělají ?
Hrají si s jinými vlasy
Muž tak rád miluje potají.
Jaká je ta druhá asi?
Za okny skleněná nirvána,
do kláves vidím jen stěží.
Chopine, tvá hra je dohrána.
Ne venku, na srdce sněží...