Oskar Kokoschka se vrací do Prahy - Národní galerie v Praze vystavuje jeho prvorepubliková díla
Veletržní palác hostí od 20. února výstavu Oskar Kokoschka a Praha, která představí díla Oskara Kokoschky z českých a zahraničních institucí i soukromých sbírek, vytvořená v letech 1934 – 1938 během jeho pobytu v Československu. Výstava vznikla ve spolupráci Kunstforum Ostdeutsche Galerie Regensburg a Národní galerie v Praze.
Oskar Kokoschka (1886 Pöchlarn – 1980 Montreux), jeden z nejvýznamnějších umělců 20. století, přijel 25. září 1934 v doprovodu vídeňské ilustrátorky módních časopisů Edith Sachsl do Prahy. Čtyřletý pobyt v meziválečném Československu znamenal v mnoha ohledech významný obrat v jeho životě. Na rozdíl od některých umělců z Německa a Rakouska Kokoschka nebyl uprchlíkem před nacismem a jeho životní i pracovní možnosti se v mnohém lišily. Původně plánoval krátkou zastávku před cestou do Ruska a východní Asie, aby namaloval portrét Tomáše Garriguea Masaryka. V důsledku prezidentova zdravotního stavu a vývoje světové politické situace však setrval v Československu značně déle, což mělo nesporný vliv na jeho soukromý život i dílo.
Výstava a doprovodná publikace, které vznikly ve spolupráci s Kunstforum Ostdeutsche Galerie Regensburg, upozorňují na kontakty s českými i německy hovořícími osobnostmi tehdejší kulturní scény v Československu a Kokoschkovu roli veřejně známého umělce, který v mnohém působil na místní autory. Jeho role pro antifašistickou emigraci v Československu nebyla v tomto rozsahu nikdy představena. Obdobně aktivity skupiny Oskar-Kokoschka-Bund a souvislosti s českou divadelní avantgardní scénou – Osvobozeným divadlem Jiřího Voskovce a Jana Wericha nebo divadlem D Emila Františka Buriana – budou na výstavě zmíněny zcela poprvé.
Reprezentativní část Kokoschkova „pražského“ díla je vystavena v kontextu českého výtvarného umění, včetně jeho spolupráce s galerií Dr. Huga Feigla nebo Spolkem výtvarných umělců Mánes. Mezi zastoupenými autory jsou dále Friedrich Feigl, Bohdan Heřmanský, Willi Nowak, Karel Vogel, Vincenc Makovský, Emil Filla, František Janoušek, Josef Čapek, ale i umělci v československé emigraci John Heartfield, Theo Balden, Kurt Lade nebo Johannes Wüsten.
Ateliér Sekal: Myšlenka rekonstrukce. Do Národní galerie v Praze se natrvalo přesouvá ateliér Zbyňka Sekala
Součástí stálé expozice Veletržního paláce se od 20. února stává unikátní projekt Ateliér Sekal – rekonstruovaný vídeňský ateliér jednoho z nejvýznamnějších českých umělců druhé poloviny 20. století.
Zbyněk Sekal (1923 – 1998) žil od roku 1970 v emigraci ve Vídni a zde také zemřel. Myšlenka přenesení posledního vídeňského ateliéru sochaře Zbyňka Sekala do Prahy vznikla bezprostředně po umělcově smrti. Motivovala ji skutečnost, že ho Sekal v posledních měsících života dovedl do záměrné podoby Gesamtkunstwerku, prostoru koncipovaného jako završené umělecké dílo. Plastika hlavy, kterou umístil do jeho jádra, je v zásadě autoportrétem autora, je ale také tváří smrti. Vznikla destrukcí a novou modelací jedné z Vratkých staveb z poloviny šedesátých let, se kterými se umělec vnitřně identifikoval. Potvrzuje, jak silně se cítil součástí svého ateliéru, dílny, do jejíhož organismu se prostřednictvím tohoto posledního díla zabudoval.
Dílna mu byla kafkovským doupětem, úkrytem, ale zároveň heideggerovským obydlím, místem, ve kterém formuloval svoje bytí a ve kterém vedl dialog se svými nálezy – fenomenologicky pojímanými jako drahocenné bytosti. Jako obydlí chápal i své objekty – schránky chránící střed, jehož skromnou povahu chápal jako vzácnost, skládané obrazy, jejichž základna mu byla podlahou.
Koncept představení Sekalova původního vídeňského ateliéru je založen na myšlence ideového „přenesení“ obrazu ateliéru do prostoru Národní galerie v Praze. Obraz místa není a nemůže být kopií ani replikou, je pokusem o rekonstrukci atmosféry skutečného ateliéru. Jde o prostorovou abstrakci, vycházející z reálných prostorových vlastností umělcova ateliéru a z principů samotné umělecké tvorby Zbyňka Sekala. Možnost znovuvybudovat ve Veletržním paláci toto obsahově mnohovrstevné dílo umožnil velkorysý dar paní Christine Sekalové, umělcovy manželky. Obsahuje takřka kompletní soubor Sekalových sáder z let 1955 až 1997, řadu schránek, pečlivě uspořádaný materiál a vybavení ateliéru, ve kterém Zbyněk Sekal tvořil v letech 1980 až 1997.
Jak je důležité býti v (pohyblivém) obraze. Národnígalerie v Praze otvíránovýprostor pro film a video art
Dlouho opomíjenéprostory přízemníhaly Veletržního paláce se od 20. února proměnív tzv. Prostor pro pohyblivýobraz. Národnígalerie v Praze v něm bude prezentovat projekty zaměřujícíse na film a video.
První výstavou v nově vzniklém prostoru je expozice „Jak je důležité býti v pohyblivém obraze”. Název odkazuje jak k názvu notoricky známé komedie Oscara Wilda tak k titulu přednášky dánské teoretičky umění, umělkyně a emeritní profesorky Amsterodamské univerzity Mieke Bal, reflektující sémiotiku a ontologii obrazu. Rozhodnutí otevřít nový prostor s programem zaměřeným primárně na video a film reaguje na dosavadní absenci těchto médií ve sbírkách moderního a současného umění Národní galerie v Praze.
První výstava představí práce portugalských umělců Mariany Calo a Francisca Queimadela, americké umělkyně Rachel Rose, francouzského umělce Aureliena Fromenta a samotné Mieke Bal, která svojí přednáškou cyklus zahájí. Z české scény se v úvodní výstavě objeví díla Daniela Pitína a Romana Štětiny.
Prostor pro pohyblivý obraz využije mimořádné a dlouhodobě opomíjené prostory přízemní haly Veletržního paláce, a to v architektonické úpravě rakouského umělce Josefa Daberniga. Vizuální identita je prací věhlasného britského umělce Liama Gillicka, jehož tvorba bude zastoupena také médiem videa a nástěnné instalace. Projekt je výsledkem kurátorské spolupráce šéfkurátora Národní galerie v Praze Adama Budaka a Jana Kratochvila, s asistencí Piotra Sikory.
Kresba za kresbou. Národní galerie v Praze představuje Kolíbalovy kresebné cykly
K příležitosti významného životního jubilea Stanislava Kolíbala hostí Veletržní palác výstavu prezentující autorovu kresebnou tvorbu.
Stanislav Kolíbal (1925) patří ke klíčovým osobnostem českého a evropského umění posledních více než padesáti let. Rozsáhlá autorova výstava v mezaninu Veletržního paláce, nazvaná „Kresba za kresbou“, se zaměřuje na Kolíbalovy kresebné cykly, které vznikaly
(a stále vznikají) od roku 1968 až do současnosti.
Kolíbal chápe kresbu jako definitivní dílo. Současně ale kresby generují významový posun či zásadní změnu v umělcově práci, koncentrovaně ukazují způsob autorova myšlení a rozvíjení daného tématu. Tím je v Bílých kresbách z let 1968 – 1976, kterými výstava začíná, čas a procesuálnost, prostorovou iluzivnost zase tematizuje cyklus Iluze a fikce z let 1977 – 1979. Různé podoby práce s geometrií, jejímž smyslem je hledání řádu, shod a souvislostí, započaly Berlínské kresby z roku 1988. Ty otevřely autorovi prostor pro další kresebné cykly, stejně jako pro akvarely či reliéfy, a také, jako v případě předchozích kresebných cyklů, se staly východiskem pro objekty či instalace. Rovněž tento kontext rozvíjení kresby do třetího rozměru výstava připomene na důležitých či v Čechách málo nebo dosud vůbec nevystavených pracích.
Výstava by měla otevřít také teoretickou diskusi o povaze Kolíbalova umění v kontextu světového vývoje, najít shody i autorovy odlišnosti od zavedených uměleckohistorických souvislostí. K tomu jistě dopomůže i poprvé zveřejněný soubor drobných skic, základních studií, kresebných myšlenek, prvotních nápadů, které téměř intimně ozřejmují způsob Kolíbalovy práce. Autorem nezvykle koncipovanou retrospektivu z pozice kresby jako výsostného uměleckého díla doprovází katalog s rozsáhlým autobiografickým esejem, ve kterém Stanislav Kolíbal zdůrazňuje společenské i osobní danosti své práce a své umělecké orientace.
Z Benátek do Prahy: Martin Hejl & Coll. 2x100 mil. m² Národní galerie v Praze vystavuje českou expozici ze 14. bienále architektury v Benátkách
Česká expozice ze 14. bienále architektury nazvaná 2 x 100 mil. m2, byla představena světové veřejnosti v červnu loňského roku v Benátkách. Tým pod vedením Martina Hejla z ateliéru Kolmo.eu připravil na bienále projekt prezentující československou
a českou obytnou architekturu let 1914 – 2014. Expozice se 20. února dočasně přesouvá do Veletržního paláce Národní galerie v Praze.
Snad na žádném jiném bienále architektury, nežli na tom posledním, nedeterminovalo tolik výslednou podobu národních expozic rozsáhlé bádání a teorie. Autoři, kteří přistoupili na koncepci hlavního kurátora architekta Rema Koolhaase, tak mnohdy dospěli k překvapivým závěrům, které by neměly upadnout v zapomnění. Proto se Národní galerie rozhodla ve Veletržním paláci znovu vystavit československou expozici z tohoto bienále, kterou připravil pětaosmdesáti členný tým studentů, architektů, filozofů a sociologů pod vedením Martina Hejla z ateliéru Kolmo.eu. Projekt mapuje vývoj architektury velkých obytných celků realizovaných v letech 1914 – 2014 na území celého někdejšího Československa. Expozice je výsledkem rozsáhlého výzkumu, kterému autorský tým podrobil prostor více než dvou set milionů metrů čtverečných obytné plochy, realizované u nás za uplynulé století
Prostřednictvím šesti velkoformátových bannerů a mapy Československa, po které je možno se procházet, umístěné na mírně vyvýšeném pódiu, autoři rozvíjejí několik paralelních příběhů, které se proplétají a doplňují. Tyto příběhy jsou dokumentovány ve třech rovinách – objevení, evoluce a zánik panelové prefabrikace jako konstrukční metody v Československu. Historie dvanáctitisícového projekčního ústavu. A individuální versus kolektivní – cesta od baťovského rodinného domku přes kolektivní výstavbu v průběhu komunismu a následný návrat k rodinnému domu. Konkrétně prostřednictvím axonometrických pohledů na tovární město Zlín, socialistickou Ostravu – Porubu, nový Most, bratislavské sídliště Petržalka, sídliště Velká Ohrada v Praze a typické polistopadové satelitní městečko Jesenice, které je nejrychleji rostoucí suburbií Prahy. Bytovou výstavbu dokumentují plány 56 největších českých, moravských a slovenských měst, tvořících mapu Československa na pódiu. Bytové celky z let 1914 – 2014 jsou vytištěny v kontrastní bílé barvě oproti šedivému tónu ilustrujícímu starší nebo funkčně odlišné stavební vrstvy, takže si každý může udělat velmi dobrou představu o tom, jak masivní výstavba byla za posledních sto let v našich zemích, alespoň co se bytů týče, realizována.
Na nejrozšířenější typy bytových, vesměs panelových domů pak poukazuje tzv. Diagram evoluce univerzální architektury v letech 1914 – 2014. Jedná se o prostorový objekt složený z modelů stavebně technicky přelomových obytných domů. Tvoří jej jak typický baťovský dvojdomek, stavebnicové prefabrikované systémy T11, G40, G57, T06B, T08B a VVÚ – ETA, které umožnily rekordní výstavbu v 70. letech, tak i katalogový rodinný dům Alfa, který je zástupcem porevolučního trendu navracejícího se k rodinným domům. Stejnojmenná publikace čtenáři poskytne rozsáhlejší informace o tématu nejen doprovodnými texty, ale zejména rozhovory s architekty, urbanisty a techniky, kteří se bezprostředně podíleli na realizaci šesti největších obytných celků v Československu. Texty doprovázejí původní historické výkresy, fotografie Dušana Tománka, diagramy a kresby Jana Šrámka a Alexeye Klyuykova. Součástí výstavy je i dvojice „zeměkoulí“ z typického sídlištního dětského hřiště – z trubek svařeného kolotoče a prolézačky.
Jako když dýchají zdi. Národní galerie v Praze zahajuje nový projekt INTRODUCING prezentací Maxe Dvořáka
Prezidentský salonek Veletržního paláce se od 20. února stává prostorem pro prezentaci nejmladší umělecké generace. Každé dva měsíce se v něm budou střídat kurátoři a umělci v rámci projektu INTRODUCING šéfkurátora Národní galerie v Praze Adama Budaka. Prvním představeným autorem je Max Dvořák a jeho film Jako když dýchají zdi.
Max Dvořák (1990) v současnosti dokončuje svá studia na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jeho film Jako když dýchají zdi je fikční extenzí reálného vědeckého výzkumu, který probíhal v 60. letech 20. století ve věznici Holmesburg ve Filadelfii. Řetězec příběhů podává zprávu o deliriu, neviditelném násilí, lucidním snění a tělesných halucinacích.
Film Maxe Dvořáka přináší sérií příběhů, které v základu odkazují k reálnému lékařskému výzkumu, jež probíhal mezi 60. a 80. lety v pensylvánské věznici Holmesburg. Prvotní dermatologické experimenty byly financovány soukromým sektorem, postupem času se pokusný rámec rozšířil o psychologické experimenty financované vládou USA skrze agenturu CIA. Od politických rámců, jež jsou tématu vlastní - model korporátního útlaku, vztah autority a podřízenosti, principy aplikovaného násilí, zla a zneužití moci - se autor odpoutává a staví na surreálních motivech neviditelného násilí, stírání hranic mezi snem a bděním a delirických stavech. Zřetelné vzpomínky stojí v protikladu k nejasné situaci, kterou nám předává obraz. Statické záběry místnosti v anonymním bezčasí protíná řada téměř nepostřehnutelných černobílých obrazů, které snad mohou být jedním z řady dávno ztracených důkazních materiálů.
© Kulturní komise ČR