A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování……

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování……

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282

A to je též přesná charakteristika televizního seriálu Bohéma, který právě skončil a jeho tvůrci si lžou do vlastní kapsy, jak vytvořili pravdivý obraz o střídání totalit; o stokrát omleté Bárrové ani ťuk, jelikož by museli asi hajlovat... Václav Havel – humanitární bombardování……

„Odhadem tři čtvrtiny až devadesát procent jsou podložená fakta. Je úžasné hledat souvislosti za věcmi, které zdánlivě dobře známe,“ řekl ale hrdě o seriálu režisér Robert Sedláček (43). Sám už na začátku natáčení naznačil, že očekává vlnu kritiky a možná i to, že se ozvou žijící příbuzní hvězd. A to se také stalo. Tvůrci seriálu se odkazují na uměleckou licenci, která jim prý umožňuje nakládat s postavami dle uvážení. Kromě Vlasty Buriana, Zdeňka Štěpánka nebo Jaroslava Marvana je jednou z protagonistek série také smyšlená postava Lili Krallové a další hrdinové volně inspirovaní skutečnými osobnostmi.

Než se však „tvůrci“ rozkoukali, mají na krku patrně žalobu pro urážku na cti. „Když tam přijde moje máma a řekne, že odmítá hrát Partu brusiče Karhana v Narodním divadle a že odchází, to je velký omyl. Tak to nebylo. Mámu vyhodili, protože řekla, že Vítězný únor byl puč. Ona letěla,“ zavzpomínala dcera Zdeňka Štěpánka, herečka Jana Štěpánková. „Představa, že by moje matka s otcem měli takový dialog, je pro mě něco absurdního. Nevím, kdo si to vymyslel, a není to pravda,“ řekla, byť v rozčílení zaměnila "Velkou tavbu" za "Partu brusiče Karhana"; pěšky jak za vozem.

„Když už je to o konkrétních lidech a událostech, proč se nedržet aspoň těch velkých faktů? Ústředním tématem bylo, že Zdeněk Štěpánek měl oznamovat v rozhlase Mnichovskou dohodu. Jenže tu ohlásil Jan Syrový. Štěpánek četl informaci o ultimátu Anglie a Francie z 21. 9. 1938. Oba projevy jsou na internetu. Není to tlačení na pilu zbytečné? Chápu, že pak by nešla rozvíjet linka, že to oznámení někdo Štěpánkovi vyčítal, ale podle mě je to dramatické samo o sobě a není třeba nic přibarvovat,“ postěžoval si Štěpánkův vnuk Erik Tabery (39) na sociální síti; projev v rádiu prostě neodpovídá historickým faktům, což je kardinální faux pas, licence nelicence.

Své si řekla i Vávrova manželka, režisérka Jitka Němcová mj. o tom, že Goebbels nikdy nemluvil o Otakaru Vávrovi jako o talentovaném režisérovi, přitom naopak Vávra nenatočil ani jeden německý film, což v seriálu vůbec nezaznělo; další z odpudivých manipulací. Nejde prostě jen o záměrné historické nepřesnosti, ale nejhorší jsou smyšlené detaily ze soukromého života hlavních postav, což si diváci nemají jak ověřit. To vše zcela odporuje rádoby skvělé morálce tvůrců… Příbuzní Zdeňka Štěpánka jsou navíc zděšeni nad jeho vulgarizací jako alkoholika a zvrhlého manžela Eleny Hálkové, s níž však i po rozchodu udržoval přátelské doživotní vztahy…

Výše zmíněný Sedláček má v sobě defekt vůči lidské důstojnosti, s nímž přistupoval rovněž k Bohémě, stejně jako když se svým patologickým exhibicionismem si na sebe vzal mikinu k převzetí státního vyznamenání na Pražském hradu....

Ke kritice se vyjádřila scenáristka Bohémy Tereza Brdečková a hloupě se diví. „Naprosto chápu, že to vadí rodinným příslušníkům. Je to hrozně silné,“ vysvětlila. Avšak zkraťme tuto trapnou obranu; dílo režiséra Roberta Sedláčka a scenáristky Terezy Brdečkové, dá-li se tento televizní zmatek plný překrucování skutečností vůbec dílem nazvat, kritizoval také barrandovský filmový historik Pavel Jiras:

„Nikdo si nemůže dovolit napodobit Zdeňka Štěpánka. To samé platí i u Vlasty Buriana. Když dělá Vladimír Javorský Buriana, tak je to trochu trapné. Imituje ho,“ dodal. Jiras také kritizoval způsob pojetí postavy Miloše Havla, který je prý daleko od reality…

A jaká byla realita? Lidové noviny v článku „Pravdivý obraz střídaní totalit“ je větička, že „vnitřní křehkost Miloše Havla vystihl Jaroslav Plesl“… Co bylo pravda? Homosexuál Miloš o ženy moc nestál. (Šlo o toho samého Miloše, o němž v LN napsali, že šlo o "člověka velkého formátu, který patří po právu do panteonu velkých českých osobností...") Oženil se až v roce 1934 s Marií Weyrovou, ale „spíše ze starého přátelství než z touhy po ženě“. Na počátku války se po vzájemné dohodě rozvedli. Nacisté se na homosexualitu dívali prizmatem ideologie, která jakékoli odchylky velela brutálně potlačit.

V Havlově případě to mohlo znamenat hrozbu zatčení či koncentrační tábor. Měl štěstí, že byl pro německé úřady důležitou osobou ve vysoce ceněném oboru. Otakar Vávra tvrdí, že Havlova orientace ovlivňovala i chod firmy včetně natáčení filmů, protože na něj měli největší vliv intimní přátelé, jako např. režisér František Čáp.

Havel musel jednat s Němci, pokud si chtěl svou pozici udržet, ač si byl jako Čech vědom svého rizika. Jak v Reflexu napsal Lukáš Kašpar, na jedné straně pomohl desítkám lidí svými intervencemi a osobní aktivitou, na straně druhé se přátelil s exponenty okupační moci. To mu dával pocítit i domácí odboj, který neúnavně informoval londýnský exil o Havlově kolaboraci a přirovnával ho k ministru Emanuelu Moravcovi. Pro Havla to bylo tím tíživější, že sám tak o sob slyšel přímo z londýnskéhpö vysílání...

Nejproblematičtější byly večírky, které pravidelně pořádal a jichž se účastnili kromě českých filmařů, především hereček Gollové, Mandlové či Kabátové, i zaměstnanci Úřadu říšského protektora a významní členové SD a gestapa, jako Horst Böhme či Werner Dress. V prostředí, kde se seznamovali Češi s významnými okupanty, podle Nataši Gollové Havel vše aranžoval tak, aby byli „rafinovaně ostatní do německé společnosti vtahováni“. Němci si přítomnost českých hereček přáli a ty se podle všeho nijak nevzpouzely.

Že se stane neznámý kopec Barrandov, jak napsal iDnes, kterému místní sedláci říkali Na Kloboučku, synonymem největšího moderního studiového komplexu v Evropě, tušil málokdo. Možná to překvapilo i majitele Miloše Havla. S příchodem Němců v roce 1939 se život Pražanů hodně změnil. A změnil se i osud Barrandovských ateliérů. Okupanti sesadili Miloše Havla z pozice majoritního akcionáře a přemístili do Prahy štáby z vlastních studií, která mohla být v Německu terčem spojeneckých náletů. V Praze byl klid, proto se tam mohly natáčet třeba zfalšované záběry vítězících německých armád. Fiktivní bojiště vzniklo na polích za areálem…

V této souvislosti jsou zajímavé i poválečné výpovědi Jana Drdy, jenž prohlásil, že mu bylo „vždy jasno, že Havel je typický kapitalista, který pro své hospodářské zájmy korumpuje všechny strany, jak Němce, tak Čechy, a také jsem se nikdy před nikým s tímto svým stanoviskem netajil“. Po válce Havel vypovídal osmkrát před disciplinární radou Svazu českých filmových pracovníků. Byl obviněn z nepřístojného chování v době okupace, jehož se měl dopustit tím, že udržoval styk s Němci v míře přesahující nezbytnou nutnost a že jim poskytoval dary, uplácel je, pomohl k útěku příslušníku gestapa, byl příčinou mravního úpadku řady lidí a vyrobil film Jan Cimbura s antisemitskou scénou v podání Vlasty Buriana.

V Reflexu se mj. na toto témě píše: …“V prosinci 1947 bylo ale řízení pro nedostatek důkazů zastaveno. Miloš Havel přišel o Lucernafilm, který existoval od roku 1912 do roku 1949. V červenci 1949 byl zadržen při pokusu o útěk do Rakouska v sovětské zóně rakouskými četníky a v Československu odsouzen k dvěma letům vězení. Byl dokonce získán jako spolupracovník StB, „úkoly však řádně neplnil“. V roce 1952 se mu podařilo uprchnout do Mnichova, kde založil restauraci. V šedesátých letech se hojně stýkal s Čechy, kteří vyjeli na Západ. Pražského jara se nedočkal. Zemřel v únoru 1968 jako majitel obchodu s květinami…“ http://pravyprostor.cz/moralka-vaclava-havla-a-jeho-rodiny-dolozena-fakta-o-jejich-zivote-jsou-malo-lichotiva/

Tvůrcům Bohémy se chlubí, že se také údajně „podařilo obratně provázat přechod z jedné totality do druhé, vynechali pro téma nedůležitá fakta konce války a prvních poválečných let a přešli rovnou do období těsně před únorem 1948, kdy komunisté získávali stále větší vliv na chod věcí. Právě tato plíživá infiltrace sovětských metod a omezování demokracie jsou zde vystiženy velmi přesně. Rychlý střih také zřetelně ukazuje, že mezi oběma totalitami není rozdíl, dokonce první roky rudého teroru vycházejí drastičtěji než protektorát, jistě i proto, že strůjci nové diktatury byli sami Češi (i když se sovětskými poradci)..,"

Tak to už je v Bohémě výsměch všem obětem války, tisícům zavražděných mužů, žen a dětí, stovkám z nich v obcích Lidice či Ležáky. Srovnání nacistických zvěrstev s okupací Československa pěti armádami Varšavské smlouvy, je další nesmírná nestydatost, která dále uráží i oběti nacismus. Kolik vytvořili Sověti vyhlazovacích koncentráků s miliony umučených lidí. Ať si kompilátorka Brdečková píše, co chce a submisivní Sedláček režíruje, jak se mu zlíbí, ale faktem je, že ani náznakem ani jeden těchto tvůrců ani nezavadal na otázku, proč nešli poplatní umělci do odboje proti fašistům, jako tisíce jiných Čechů, čímž se barrandovská elita rázem podobala těm srabům pozdější doby, kdy zbabělci vstupovali do KSČ s odůvodněním, že si chtěli udržet svoji práci… A proč nebyli herci z Barrandova nasazeni na práci v Reichu… A že to byla zásadní problematika Protektorátu Böhmen und Mähren...

Bylo totiž zřízeno ministerstvo hospodářství a práce, v jehož čele stanul jediný Němec v protektorátní vládě, Walter Bertsch. Byly zavedeny pracovní mobilizace celých ročníků pro potřeby válečné ekonomiky Německa. Byly vybrány ročníky 1918-22 k úplné pracovní mobilizaci – tzv. totálnímu nasazení pro práci v říši. Tyto ročníky současně tvořili jisté nebezpečí pro klid v protektorátu a proto říšské vedení společně se zastupujícím říšským protektorem K. Daluegem a státním tajemníkem, „sudetským“ Němcem, K. H. Frankem rozhodli o totální mobilizaci právě těchto mladých ročníků českého národa a to včetně mužů i žen.

Nucená práce, tedy novodobé otroctví, ze kterého měli prospěch němečtí velkopodnikatelé často přímo napojení na struktury SS a státního aparátu, tak využívali této otrocké práce méněcenných Slované včetně Čechů. Bylo jich na 640 000. Z těchto novodobých otroků německé říše se jich asi 6000 nikdy zpět do Čech nevrátilo. Zemřeli vyčerpáním, po pracovních úrazech, nebo během bombardování. Tisíce dalších jich zemřelo krátce po válce nebo si odnesli trvalé následky.

V Protektorátu tak vydatně pomohla česká kinematografie s hejnem poplatných herců naplnit německou ideu, že v Böhmen und Mähren je všechno v nejlepším pořádku, i když umíraly miliony lidí; na světových bojištích i v koncentračních táborech. Proč o tom nebylo v seriálu Bohéma vůbec nic? Děsivé kontrasty a paradoxy. Přesto nikdy nebylo v Praze tolik zábavních podniků a divadel jako za protektorátu. Něco za něco… Česká “pohoda” za výrobu zbraní pro Hitlera? Němci říkali, ať se lidé chodí pobavit do kin, třeba i dojmout a zaplakat nad osudem vesničanů, kteří pak vždycky ráno vstanou a v pokoře k Pánubohu a vrchnosti pracují znovu do úmoru. Potěmkinova vesnice na pozadí kruté Druhé světové války...

Ve vraždícím červnu 1942 se rovněž dotočila rozverná komedie “Valentin Dobrotivý”. Obě události jen pár kilometrů od sebe. Kobylisy a Barrandov. Peklo a ráj. Do roku 1942 se na Barrandově produkovaly české filmy, ale postupně hlavně německé. Česká tvorba měla jít do ztracena. Za Protektorátu se zde natočilo asi 80 německých filmů a 20 českých. A když se podíváme na statistický vývoj, tak od 40 českých filmů v roce 1939, klesla jejich produkce na osm v roce 1944.

Během okupace se barrandovská studia ocitla v područí nacistického Německa. V letech 1941 – 1945 zde byly postaveny velké ateliéry s pomocí židovských “podlidí. Nacisté navezli na Barrandov zajatce, kteří pracovali na stavbě a navíc byli využíváni k natáčení masových scén o válečných vítězstvích wehrmachtu. Němci vnímali film jako mocný nástroj propagandy. Pro barrandovské ateliéry znamenalo období okupace příliv velkých investic do modernizace a rozšíření kapacit. Z AB Barrandov se stala říšskoněmecká společnost Prag-Film Aktiengesellschaft, jejímž úkolem v rámci Třetí říše byla výroba vlastních filmů...

Na Barrandově však v tomto období natáčel filmy také Vlasta Burian: Ducháček to zařídí (1938), U pokladny stál (1939), Ulice zpívá (1939), Katakomby (1940), Když Burian prášil / Baron Prášil (1940), Přednosta stanice (1941), Provdám svou ženu (1941), Ryba na suchu (1942, Zlaté dno (1942) Vlasta Burian…

Filmy byly vyrobeny v německém jazyce, primárně byly určeny pro říšský trh. V době svého největšího rozmachu Prag-Film disponoval celkem třinácti ateliérovými halami o celkové rozloze přes 10 tisíc m2. Pracovala pro něj řada českých režisérských hvězd, mj. i slavný Martin Frič a prakticky všichni, kteří zvládali dostatečně němčinu – Lída Baarová, Zita Kabátová, Nataša Gollová, Hana Vítová, Oldřich Nový, Vlasta Burian, Raoul Schránil a další…

Bylo to době, kdy v Evropě trýznivou smrtí umíraly miliony nevinných lidí též z rukou těch, kdož vládli českými ateliéry a všichni, kdo v nich pracovali, měli výhody a ochranu nejvyššího řadu. Bylo přece nutné, aby nacisté dokázali světu, jak se lidé baví a veselí i během “údajné” Hitlerovy krutovlády. Navzdory tomu, že bezprostředně během natáčení rozverných komedií umíraly ve stejném městě Praha popravami stovky nevinných lidí.

Osazenstvo Barrandova por taktovkou nacistů, jen dělalo, že nic nevidí, neslyší... Ani když byly navečer  9. června 1942  obklíčeny jednotkami SS a německé policie Lidice; nikdo nesměl obec opustit.  Celkem přišlo o život 340 lidických obyvatel. Všech 33 obyvatel Ležáků starších 15 let bylo 25. června 1942 po deváté hodině večer zastřeleno. Vraždilo se rovněž na Kobyliské střelnici. Mezi obětmi byl také spisovatel Vladislav Vančura, první česká feministka Františka Plamínková. Evžen Rošický a dalších asi dvě stě lidí… Herci možná “nevěděli”, že existují koncentráky, Protektorát, bitva u Stalingradu či vylodění spojenců v Normandii.

Možná, že si ani Oldřich Nový jaksi nevšiml, že jeho herecký kolega Eduard Bass, který o jeho Novém divadle prohlásil, že jde o operetu pro kulturní lidi, byl tvrdě pronásledovaný Žid. Milovat svoji práci je správné, ale neumět říct ne, je moc zlé. Zvláště, když kousek dál od nás jsou týráni nevinní lidé. Zrůdným režimem nacistů…Oldřich Nový

Třeba si to uvědomil, až když byl on sám se svojí ženou Židovkou transportován do koncentráku Terezín, čímž ji zřejmě jako Nežid zachránil život. Ale možná také tím, že byl aktivním propagátorem bezchybné německé kulturní linie během válečného běsnění. Jak řekla jeho herecká kolegyně Zita Kabátová, doba okupace a Protektorátu byla pro Oldřicha Nového nejúspěšnějším životním obdobím. S filmem začal už v roce 1922, kdy hrál v němém filmu Přemysla Pražského “Neznámá kráska”.

V roce 1939, kdy Československo potupně obsadily nacistické hordy a na uvítacím pražském setkání s českou elitou dokonce poslušně hajloval i Karel Höger a další, přišel režisér Mac Frič s komedií “Kristián” s kouzelnou větou: “Zavřete oči, odcházím…” Co byla další ze lží seriálu Bohéma? Třeba údajně tajné narození dítěte Oldřicha Nového a jeho židovské manželky, které vzápětí zemře, což je nedoložený fakt, ale zde měl svou dramatickou hodnotu a dotvořil, byť vylhanou vypjatou atmosféru... http://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/65715/60-let-od-umrti-jindricha-plachty-proc-ho-vlasta-burian-nesnasel.html

V Torontu při oslavě svých 73. narozenin mně Josef Škvorecký vyprávěl též o svém setkání v Lídou Baarovou, alias Ludmilou Babkovou. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.“

Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval. Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem „Útěky – život české herečky“. Po sametové revoluci však Baarová. tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského“.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.

Ukázka z kapitoly Milenka pana ministra

Seděli jsme na terase a pili aperitiv. Pojednou za zvonil telefon. V otevřených dveřích stojí mamsell: "Pan Müller je na telefonu. Musí prý s vámi nutně mluvit." Cítím, že se něco stalo. Zlá, vražedná předtucha. Jdu k aparátu jako svázaná.

"Liduško, pověděl jsem všechno své paní." Vykřikla jsem: "Cos jí pověděl?" "Že tě miluji. Ji že nechci opustit, ale bez tebe že nemohu žít!" Panebože! Říká to skoro pyšně. Šťastně. Jako kdyby udělal něco úžasného. Proč jí to, proboha říkal? Hlavou mi prolétla vzpomínka na hotelový pokoj v Salcburku. Ach, on se vyzná v lidech! Je ďábelsky chytrý. Vycítil, že mě ztrácí.

"Liduško, proč mlčíš?" "To je přece hrozné!" vypravím ze sebe. "Hrozné? Měla bys mi být vděčná, že se s tebou neta jím. Víš, že to pro mě není lehké." "A co já? Za tohle ti mám být vděčná? Vůbec nejsem! Protože nakonec se všechno obrátí proti mně! Celá vina se svalí na mě! Jaks to proboha mohl udělat!" Přemohl mě pláč, zoufalství, vztek, bolest. Zavěsím. Ale neodcházím od telefonu. Za chvíli zvoní zas. Chvíli držím ruku nad sluchátkem, nějaká síla ji tlačí dolů, zvednu je.

"Liduško. Moje paní chce s tebou mluvit. Mezi čtyřma očima." Dusí mě pláč. Nejsem schopna něco říct. "Proč mlčíš, Liduško? Neměj strach. Moje paní to při jala rozumně, klidně. Neboj se. A přijď."

Jenom pláču. Bůhví, snad si myslí, že úlevou? Zná že ny tak špatně, že si myslí, že se jeho žena bude ochotna vzdát jen tak? Bez boje?

Síla, která mi přitiskla ruku k telefonu, mě druhý den přinutila jet do domu na Wannsee. Byla to snad přece jen pořád ještě láska? Či jak se to líčí ve všemožných knihách o ministrovi: že jsem ho chtěla získat jen a jen pro sebe. Autoři, kteří mi nejsou přátelsky nakloněni, tvrdí, že jsem se chtěla stát paní ministrovou.

Jiní, kteří toho o mně vědí trochu víc, říkají, že jsem si přála, aby Goebbels nechal politiky, vzal si mě a žil se mnou jako soukromník, protože jsem byla romantická mladá žena, šťastnější mimo společnost než na velkolepých recepcích a bálech. V tom mají asi pravdu, ale skutečnost je taková, že toho dne jsem jela na Wannsee plná zoufalství.

A nevěděla jsem, co udělám, co vlastně přesně chci. Připadala jsem si jako nezkušený mladík, kterého do nutili k souboji se starým duelantem. Svazoval mě strach. Já, cizinka, Češka, která má v Berlíně jenom dva tři skutečné přátele a žádný z nich nepatří mezi mocné – a ona, bývalá manželka největšího německého milionáře, s nímž je pořád zadobře a o jehož syna se vzorně stará je ho nevlastní otec, ministr říše. Žena, za níž stojí všichni mocní. Věděla jsem, že dříve nebo později musím v souboji s touhle ženou prohrát.

Otevřel mi sluha, vedl mě halou, a tou právě procházely její, tenkrát teprve čtyři hezké děti, na něž čekal tak smutný osud, a vesele mě zdravily. A v saloně čekala ona. Sama. Na stole prostřeno k čaji. Vedle konvice karafa s koňakem.

Vstala a uvítala mě přátelsky. Až příliš přátelsky. Její šedomodré oči pod krásně upraveným účesem se divně leskly. Pohlédla jsem na karafu. Nebyla už úplně plná. Dodávala si snad Magda odvahy? Ale ona bez dlouhého úvodu přešla k věci: "Vy milujete mého muže, a můj muž miluje vás." Proč ne naopak?

"Anděl", Engel, říkala ministrovi anděl, "bez vás ne může žít, ale beze mne také ne. Ani vy, ani já ho nesmíme opustit." Proti vůli mi uniklo hysterické zasmání. Pohlédla na mě překvapeně. "Potřebuje nás obě. Musíme stát při něm. On je veliký muž. Je to naše povinnost!" Chtěla jsem jí skočit do řeči, ale nepustila mě ke slovu: "Co se děje mimo můj dům, to mě nezajímá." Nalila si třesoucí se rukou kalíšek, a mně jí najednou bylo líto. Napila se.

Náhle jsem viděla, jak je ta impozantní krásná žena nejistá. Jako slepice přivádí na svět každý rok jedno dítě – a jediné zadostiučinění, které má, je škodolibá radost, že Emmy Göringová ne a ne otěhotnět. A několik pochvalných slov, která utrousí veliký vůdce. Nalila do druhého kelímku a podala mi ho: "Napijeme se na bratrství. Andělovi to udělá radost!"... Konec citce ze Škvoreeckého knížky..

Inu, co si nastane, když bude natočen životopisný televizní seriál též o Václavu Havlovi třeba pod názvem: "Pravda, láska, lži a nenávist..." Kdo bude obsazen do rolí jeho manželek a milenek, kdo bude hrát uhlobarona Bakalu a komu bude svěřena role šéfa Chemapolu Junka...? Bude scénáristou americký spisovatel Paul Berman, který před čtvrt stoletím napsal esej o Havlovi „Král filozof je smrtelný"...? Jistě neopomene uvést ve scénáři i věčná slova mého spolužáka Cibuluky: "Vášku, ty jsi prase, ty jsi hovado..." http://www.rukojmi.cz/clanky/1754-je-to-dvacet-let-kdy-americky-spisovatel-paul-berman-odhalil-pravdu-lasku-a-lzi-s-nenavisti-v-zivote-vaclava-havla

Foto: ČTK, Reuters...

Mel Gibson … Ukřížování Krista…

http://www.rukojmi.cz/clanky/3155-je-to-40-roku-od-vzniku-zednarske-loze-charty-77-o-jejichz-seznamy-stb-se-po-nastupu-vaclava-havla-na-prazsky-hrad-musel-postarat-jeho-ministr-vnitra-dr-richard-sacher

Na Barrandově natáčeli komedii “Valentin Dobrotivý” a v Kobylisích popravili Vladislava Vančuru…

http://kultura.zpravy.idnes.cz/ukazka-rozhovor-baarove-s-goebbelsem-z-knihy-uteky-f89-/literatura.aspx?c=A091208_191037_literatura_jaz

Vídeňští filharmonici v NSDAP a SS; Václav Talich děkoval Hitlerovi

http://www.columbia.edu/~js322/nyl/1997/n5/havel-old.html

http://slidil.cz/super/clanek.php?id=2282