Včera 16. ledna studenti v Praze uctili památku Jana Palacha; jednadvacetiletý student filosofie Karlovy univerzity si 16. ledna 1969 před Muzeem odložil sako, pak se polil benzínem a zapálil. Hořící běžel přes křižovatku od kašny pod muzeem k Washingtonově ulici, kde se jej pokusil uhasit výhybkář Dopravního podniku svým vlastním kabátem; tři dny poté Palach zemřel v Borůvkově sanatoriu v Legerově ulici. Popáleniny byly neslučitelné se životem. Jeho živá pochodeň šokovala nejen celé Československo. Svým činem chtěl upozornit na nesvobodu nastolenou po okupaci v srpnu 1968 a především na lhostejnost lidí k normalizačním poměrům v zemi. Jako čistokrevnému zbabělci mi jen při představě tohoto děsivého činu jde mráz po celém těle. Snažím si vtěsnat do Palachovy mysli, co všechno se v ní v tu tragickou chvíli odehrávalo, a co se odehrávalo v myslích jeho rodičů, nejbližších přátel, spolužáků, kteří v sobě už navždy ponesou bolest z Janovy tragické smrti. Kdo za ni mohl…? A jak se k ní vyjadřovali někteří umělci:
„Ležel v chodbě přikrytý státní vlajkou a obklopen květinami. Měl klidný výraz, ale jeho tvář byla jedna velká podlitina. Proto v jeho posmrtné masce nelze hledat podobu, jde vlastně o dokument,“ vzpomíná akademický sochař Olbram Zoubek na pozdní nedělní večer 19. ledna 1969, kdy vytvořil Palachovu posmrtnou masku. K Ústavu soudního lékařství na Albertově přišla tehdy trojice – sochař, lékař z kliniky popálenin Vladimír Matějíček a jeho paní.
„Zavolal jsem Vladimírovi, spolužáku z gymnázia, že chci udělat posmrtnou masku Jana Palacha. Do ústavu byl zákaz vstupu, ale Vladimír tam často docházel pracovně, takže službu konající pracovník nás i přes zákaz pustil dovnitř, do ztichlé a ve tmě tonoucí budovy. Paní Matějíčková šla s námi, aby případně předstírala před esenbáky, že je Palachova příbuzná.“ Oba muži odhrnuli z Palachova těla vlajku a sochař se pustil do práce. Posmrtnou masku nikdy předtím nesnímal, ale věděl, jak na to. „V pětačtyřicátém roce jsem dělal maturitní tablo naší třídy právě z obličejových masek, samozřejmě živých lidí. Jak zvláštní to byla vzpomínka… http://iforum.cuni.cz/IFORUM-6502.html
Sebeupálení Jana Palacha spustilo v tehdejším Československu úplnou vlnu podobných sebevražd. Od jeho smrti v lednu 1969 do dubna téhož roku se u nás upálilo dalších dvacet devět lidí, kteří se k Palachovi hlásili. Politické důvody však měl jenom Jan Zajíc. Lékaři tehdy mluvili o “epidemii”.
Jsem soudný člověk, proto nebudu vyslovovat svůj názor na Palachův čin, ať se k němu vyjádří povolanější, jak jsem jejich slova zaznamenal: Josef Škvorecký, García Lorca, Mik Herman, Josef Mašín,či americký spisovatel Salinger....:
„Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je to, že chce kvůli něčemu v příkoří žít,“ přidal americký povídkař Jerome David Salinger (na snímku). "Hrdinstvím není hrdinská smrt, protože smrt je rychlá, hrdinstvím je hrdinský život…" dodal k tomu Federico García Lorca.
Spisovatel Josef Škvorecký ve své knize Mirákl napsal, že Palach patří k lidem psychicky vyčerpaným. Život si podle Škvoreckého bere jen člověk bezprostředně ohrožený na životě, což však nebyl případ invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa… Ve svém rozhovoru jsem se proto v Torontu Josefa Škvoreckého zeptal:
„Ve svém románu Mirákl píšete také o upálení Jana Palacha a zmiňujete se, že to byl čin šílence. U nás je dnes tento nešťastný sebevrah ctěn jako národní hrdina. Trváte i přesto na těchto svých slovech o něm?”
„Dívejte, nechci se dotknout citů nikoho, ale to, co on udělal, toho by normální člověk nebyl schopen. Když se na to díváte z hlediska psychiatrie, je něco takového nenormální a sebevrazi bývají psychopaty. Normální člověk je schopen sebevraždy jedině v extrémní situaci, kdy má volbu mezi tím, že buď prožije něco strašného, nebo místo toho zemře. Klobouk dolů před tímto jeho činem, obětoval přece svůj život a nebyl to čin, kterého by byl schopný kdokoli…”
A dodal, že navíc vše, co bylo o Janu Palachovi v Miráklu napsáno, vyslovila hlavní postava Danny Smiřický. A literární licence přece nezakazuje patřičnou fabulaci. Samozřejmě, v případě svobody slova…
Mirákl, který byl napsán v emigraci v letech 1969 -1972, má svého hlavního hrdinu. Danny Smiřický působí v románu Mirákl jako cynik, který si dovolil lakonicky říct: … „Jednoho dne se na Václavském náměstí podpálil jakýsi student…“ Nyní budu citovat z českého vydání Miráklu, Atlantis 1991, str.325:
…“K večeru jsem seděl v Očenášově mládeneckém bytě ve vile na Babě. „Člověče, víš co mi řekla Vrchcolábova Renátka?“ povídal. „Víš, co mi řekla? Že držej na koleji vigilie a střídavě si čtou jeho závěť a zpívaj národní hymny. Šárka je tam, že je bude držet s nima, člověče! Inteligentní lidi, a jeden hysterickej psychopat je takhle zpitomí. Nakonec Rusáky donutěj k tomu, co říkal Hejl. To už jsme teda s rozumem úplně v prdeli.“
Koukal jsem francouzským oknem na zimní noc. Na vedlejší parcele stála rozestavěná budova z bílého a strakatého mramoru….
„Hejl!“ vzdychl Očenáš. „Má dojem, že hraje důležitou politickou roli v důležitým historickým období. Z klinickýho hlediska je to psychopat s mučednickým komplexem.“
„Brzy si ho vykompenzuje, když bude takhle vyvádět,“ řekl jsem…
Onen Hejl představoval v Miráklu Václava Havla, který už v šedesátých letech věděl, kam jeho ambice směřují.
Mirákl, str. 412: …“Byl jsem už docela při vědomí, opět já. Daniel Smiřický, pomýlený kontrarevolucionář menšího významu, převychovatelný, autor libret k muzikálům, detektivních románů a filmových veseloher, bojící se ne tak Boha, jako světa, skeptický…“
Josef Mašín tvrdí, že Jan Palach byl „popsán ve dnech předcházejících jeho činu jako člověk trpící depresí. Deprese není normální stav. Byl to čin psychicky nemocného člověka…“
Spolupracovník a agent CIA Mašín: Daj-li mi tu medaili, čí nedaj-li…? Nemýlíte se, je to ten samý Topolánek, který dnes kritizuje CIA, že ovlivňuje českou justici. Časy se mění a Topolánci s nimi… Jen brutální vrazi zůstávají nepotrestáni…
http://www.svetkolemnas.info/novinky/domaci/4417-cesky-rozhlas-cia-ovlivnuje-soudy-toplanek
Novinář Mik Herman napsal: „Co na tu Palachovu společenskou paranoiu říct? Jen to, že způsob, jak většina lidí samozřejmě přejímá oficiální názor Palach-hrdina, mi silně připomíná dobu socialismu. Paradoxně … A tak mě napadá, co se vlastně změnilo…? Ještě, že jeho tvář není na lízátkách…“ http://www.novarepublika.cz/2015/01/jeste-k-janu-palachovi-polemika-v.html
Inu, vyluštili jste už ten rébus? Kdo tedy vyslovil pravdu o smrti Jana Palacha; Mašín, Škvorecký, Lorca, nebo Salinger, americký spisovatel, autor mj. románu "Kdo chytá v žitě" či souboru povídek "Franny a Zooey"...?
Psychiatři se snaží studovali osoby, které se upálily.
Sebeupálení je nejbolestivější sebevražda; nepředstavitelné utrpení a velmi těžký konec. Jako by lidé, kteří se pro tento druh smrti rozhodli, dávali najevo, že chtějí v děsivém afektu všem lidem vzkázat, jak je jim náprava věcí veřejných nadevše a stojí i za kruté utrpení. Nelze srovnávat s tím co dělají zbabělí sebevražední muslimští atentátníci, kteří chtějí na své cestě za mučednictvím do čtvrtého ráje zabít třeba židovské dětí ve školním autobuse a mít do jediné vteřiny vše pozemské za sebou, aby mohli obcovat s nebeskými černokými pannami a užívat si med, víno a mléko z rajských řek...
Jedním z upálených byl Swaran Singh z univerzitní nemocnice v Nottinghamu. Ten studoval „altruistické sebevraždy“ 12 mužů a 10 žen, k nimž došlo v Indii v roce 1990. Devět těchto osob se upálilo a ostatní dobrovolně požili jed jako protest proti vládnímu rozhodnutí rozšířit kvóty na univerzitní studium pro lidi z nižších kast... V Británii se v roce 1993 upálil před britským parlamentem Graham Bamford, osmačtyřicetiletý bývalý dopravce – podnikatel, na protest proti hrůzám v Bosně... O tři roky později se upálil na schodech baziliky svatého Petra v Římě jeden italský homosexuál na protest proti diskriminaci gayů...
Je tu rovněž jiná paralela se smrtí Jana Placha jak to bylo se smrtí protestujícího Buddhisty v Saigonu? V předvečer 11. června 1963 usedl šestašedesátiletý buddhistický mnich Thích Quang Duc do pozice lotosového květu k pravidelné modlitbě. Tehdy už dobře věděl, že ten den je jeho poslední. Poté se náhle pohnul, ze záhybu roucha vytáhl sirky a jednou škrtl. Ruku pak volně spustil do klína a během několika vteřin vzplanul. Lidé, kteří jeho počínání viděli, později uvedli, že se ani nepohnul, a dokud mu kouř nevnikl do plic, stále se modlil.
Přihlížel i americký fotograf Malcolm Browne. Šokovaný okamžitě několikrát stiskl spoušť a fotografie klidně sedícího muže, živé pochodně, záhy obletěly celý svět. Všude vyvolaly rozhořčení, především v Americe, která do té doby režim autoritářského a silně pro katolického prezidenta Diema podporovala. Obrázek se stal symbolem utrpení buddhistů v Jižním Vietnamu a Ducovo počínání v následujících týdnech inspirovalo mnoho dalších mnichů. Cítili, že je třeba, aby svým mučednictvím upozornili na bezpráví, kterým trpěli vyznavači buddhistické víry v nedávno zřízeném Jižním Vietnamu. Zemi už takřka osm let ovládal člen vietnamské katolické menšiny a korupčník Ngo Dinh Diem. Po odchodu francouzských kolonizátorů a rozdělení Vietnamu na sever a jih se v roce 1955 stal prvním prezidentem Jižního Vietnamu, jejž podporovaly USA, které později vedly deset let děsivou a nakonec stejně prohranou válku se Severním Vietnamem.
V dnešním Ho Či Minově Městě každý zná místo, kde se Thích Quang Duc se stoickým klidem v sedě upálil. Stál jsem na něm a bylo mi zvláštně… Podle odhadů ve státě tenkrát vyznávalo buddhismus až 90 procent Vietnamců, to ale neměnilo nic na tom, že aktivní buddhisté byli perzekvováni. Jihovietnamský režim pod taktovkou US Army je většinou označil nálepkou komunistických štváčů, takže často skončili v žaláři. Tvrdé postupy proti buddhistům vyvrcholily, když někteří chtěli oslavit jeden z nejvýznamnějších buddhistických svátků Vesak - oslavu zrození Gautamy Buddhy. Devět mnichů tuto provokaci proti režimu zaplatilo svým životem. Prosím, uvědomte si, že nešlo o perzekuci Čínou pro vyvěšování tibetských vlajek, ale nekomunistickým Jižním Vietnamem za vyvěšování náboženských vlajek na pagody... Škoda, že mezi nimi nebyl Miroslav Kalousek...
Pozn. redakce: Za Janovu smrt mohl jednoznačně zločinný komunistický režim a bezmoc jeho odpůrců. To je odpověď na úvodní otázku, kdo na ni mohl. Jak ji urážlivě zesměšňují Ti, kteří v této době v naší zemi nežili, to ať si srovnají se svým svědomím, mají-li nějaké. Je ale dobré to o nich vědět a proto stojí jejich názor za přečtení. Snad čtenáři přehodnotí názor ne na hrdinného Palacha, ale na ně.