Zapomínáme na skutečný odkaz Jana Palacha a přitom jeho výzva je stále víc aktuální. Jak napsal v té těžké době neznámý autor: „I oheň, který ukončil život mladého českého studenta v těchto těžkých dnech, vzešel z kostnické jiskry.“ Nedávno jsem si vyzvedl v žebrácké knihobudce knihu Jiřího Lederera „Jan Palach – zpráva o životě, činu a smrti českého studenta“ z roku 1982. Jako by na mne čekala. Měla by být povinnou četbou na školách a každého občana. Je o nás více než tušíme. Uvádím několik myšlenek v ní uvedených: Jan Palach: „Proti zlu se musí něco dělat, bojovat takovými prostředky, jaké jsou možné. V dějinách přichází okamžik, kdy se musí něco stát. Ale já věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou. „Maminko, kdybys četla Čapkovu Matku, věděla bys, že vždycky musejí být oběti“ (str. 43). „Co je zpečetěno krví, je svaté“ (str. 45). „Velké myšlenky je třeba nejen mít, ale je třeba je umět vyslovit a prosadit“ (str. 55).
Když se maminka a bratr Jiří před Janem zastavili, mírně se na ně usmál. Maminka měla slzy v očích, v hrdle, všude. Jiří nebyl schopen slova. Maminka polykala slzy, aby mohla říci – Jeníčku, to bude zas dobrý. Usmál se na ni. A potom zvolna říkal: „K životu potřebujeme prostor.“ (str. 87).
Svaz vysokoškolského studentstva Čech a Moravy vydal tehdy poselství: "Jan Palach nevyřkl jediné slovo, a přesto oslovil snad 14 milionů této republiky, každého jednotlivce zvlášť. A každý mu musí odpovědět. Na činy lze odpovědět jen činy.