A co je tedy úkolem dětí v dnešním světě? Dávno už není pravidlem, že mají dělat svým rodičům radost. Kdepak! Potomci už tu dávno nejsou pro rodiče a aby se o ně postarali, ale sami pro sebe, hlavně aby se dobře dařilo jen jim. Na svou svobodu a individualitu totiž mají zaručené a nezadatelné právo. Doufám, že laskavý čtenář pochopí ironii. Někdy je mi totiž smutno z nepochopení role obou stran. Čtu skoro denně jako advokátka stížnosti rodičů na své děti a stesky dětí na své rodiče. A taky vzájemné obviňování partnerů a bývalých manželů, co se kdysi milovali až za hrob, povili dítě - a pak se začali nenávidět a opustili se. Jenomže když se z jejich vztahu narodilo dítě, nebude už nikdy žádný z nich naprosto svobodný a bez závazků. Jaká škoda, že se ta krutá pravda na školách nevyučuje podobně jako vyjmenovaná slova. Kdybych mohla, napsala bych na všechny školní tabule tohoto světa: Koho nechceš za rodiče pro své dítě, s tím ho nikdy nepočínej.
Co je a co není v zájmu dítěte
Co je pro každé dítě tím nejlepším? Když se oba jeho rodiče mají rádi a vychovávají ho společně. Jako obvykle není ideál dosažitelný pro každého, ale i když se rodiče rozejdou jako manželé či partneři, navzdory obecnému přesvědčení se obvykle na péči o dítě dohodnou. Do našich advokátních kanceláří a k soudu chodí jen malá část rodičů, která se dohodnout nedokáže nebo nechce. Emocemi zaslepené rozhádané páry pak přesvědčují soud, že o dítě má pečovat jen jeden, protože druhý rodič je šílený, násilný, pomýlený nebo prostě zlý. U soudu se vedou nekonečné líté boje o hodiny a dny styku anebo o zákaz styku vůbec.
Čímž se dostáváme ke střídavé péči, což je pro jedny svatý grál a pro druhé katastrofa. Jenomže to je nepochopení. Střídavá péče neznamená vždy rozdělení času půl napůl mezi otce a matku. Dnes je obvyklým standardem tzv. rozšířená péče, kdy otec pečuje o dítě v jednom týdnu třeba od čtvrtka do pondělí a ve druhém od středy do čtvrtka a k tomu měsíc o prázdninách, ob rok na Vánoce, Nový rok, jarní a podzimní prázdniny a na střídačku všechny svátky. Většina dětí rozvedených rodičů dnes žije ve střídavé péči dohodnuté neformálně mezi rodiči. Justiční statistiky zohledňují pouze natvrdo přijatá soudní rozhodnutí, a reálnému stavu neodpovídají.
Nejvyšší čas přestat se zaklínat střídavou péčí anebo se jí naopak zbytečně děsit. I bez formální střídavé péče mohou rodiče na výchově spolupracovat a nedělat si naschvály, i s přikázanou střídavou péčí může dítě žít v atmosféře rodičovské války. Se střídavou péčí i bez ní je hlavním momentem dobrá vůle rodičů spolupracovat. Co naopak dítěti prokazatelně ničí duši i život, je konflikt mezi otcem a matkou. Čím více nenávisti, čím vypjatější rodičovský spor, tím větší šrámy v dětské duši. Pamatujte tedy na to, milí rodiče, až se budete zamilovávat, rozcházet, rozvádět a poté nenávidět. A myslete přitom na své děti. Ne proto, abyste o ně bojovali u soudu, ale abyste se na jejich výchově domluvili s druhým rodičem, kterého jste přece kdysi milovali.
Pokání a odpuštění
A teď zpět k tomu pokání a odpuštění. V minulých dnech jsem byla na zádušní mši sloužené po odchodu svého kolegy. V kostele v lavicích seděly desítky příbuzných, kolegů a kamarádů a poslouchaly vlídná slova o zemřelém i kázání o nutnosti odpustit hříchy duši, co odchází, aby našla klid. A opodál rakve stála a plakala přítelkyně zemřelého a matka jeho nemanželského dítěte, které rodina nedovolila usednout mezi nejbližší pozůstalé.
Nejvíc nám ubližují ti nejbližší. Patrně jsme i my těmi ubližujícími. Možná že právě advent je vhodnou dobou k omluvě, k pokání a časem vhodným k odpuštění a přijetí reality. Tím spíš, je-li tím, kdo ten konflikt bezpečně odskáče, nedospělé dítě. Ne nějaké fiktivní, filmové robátko, ale naprosto konkrétní, živé a skutečné dítě. To nejbližší. Právě to vaše.