Revui Fragmenty naleznete rovněž  na    Twitteru  a    Facebooku

  Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU  

  Institut Václava Klause

Největší obětí ruské agrese je Ukrajina, nebude sama, my na to zvlášť hodně zaplatíme Doporučený

Prezident Václav Klaus na  křtu knihy vydané jeho institutem Německo - mýtus nebo realita v Obecním domě v Praze Prezident Václav Klaus na křtu knihy vydané jeho institutem Německo - mýtus nebo realita v Obecním domě v Praze snímek Ivana Haslingerová revue Fragmenty
V těchto dnech nemá smysl a není správné dělat nic jiného než rezolutně odsuzovat ruský útok na Ukrajinu. Válka je pro mne absolutně nepřijatelnou metodou řešení jakýchkoli, jakkoli formulovaných nebo jakýmkoli ideologem vysvětlovaných a obhajovaných sporů mezi zeměmi. To říkám zcela jednoznačně a jsem si jist, že to není v rozporu s žádným mým dřívějším výrokem. Občané žádné země se nesmí dostat do pozice rukojmích těch či oněch politických či ideologických ambicí. A tyto ambice zejména nesmějí přejít v ambice válečné.

Patřím mezi ty, kteří o Ukrajině do poslední chvíle před 24. únorem 2022 jednali (v posledních letech spíše jen mluvili a psali) na základě předpokladu, že přes všechny silácké výroky z té či oné strany k přechodu od těchto výroků k bombardování raketami nedojde. Ukázalo se, že to byl z mé strany omyl, ale nejen z mé strany. Od těch, kteří se také mýlili (a také vycházeli z tohoto předpokladu), ale poté rychle naskočili na vlnu dnes vyžadovaných výroků, se liším v tom, že na veškerou diskusi o Ukrajině, která probíhala v posledním desetiletí, a na to, co se na tomto území vysoce problematického odehrávalo, nezapomínám.

Souhlasím s připomenutím dvou – na celém světě existujících – odlišných postojů k předinvaznímu Putinovi v článku Pavla Barši v Salonu Práva (3. 3. 2022). Vedle chápání Putina „jako nového převtělení Stalina a Hitlera“ byl velmi silný proud těch, kteří považovali Putina za racionálního hráče a zdůrazňovali převážně „reaktivní povahu Putinova chování“. Patřil jsem do druhé skupiny. Stalina a Hitlera jsem v Putinovi neviděl. A tyto zavádějící příměry nedělám.

Musím se přiznat, že si ani dnes, v devátý den války, radikální změnu jednání ruského prezidenta a lidí kolem něho neumím vysvětlit. Že by tento obrat plánoval už dávno a jenom si své plány nechával pro sebe, se mi nezdá logické. I teď si myslím, že předpokládal, že jeho „harašení zbraněmi“ zapůsobí a že se začne vážně jednat. To se nestalo. Ukrajina i Západ se do poslední chvíle tvářily, že ruské obavy z přibližování NATO do své bezprostřední blízkosti neslyší. Resp., že je možná slyšely, ale myslely si, že je to z ruské strany jeden z dalších pokusů o zastrašování a o zlepšování vyjednávací pozice pro další kolo nějakých jednání.

Znovu opakuji, že je přechod od slov k raketám neobhajitelný, ale neměl by být zábranou o těchto věcech přemýšlet. Hlavně proto, že dosud nemám (a nemáme) žádný přesvědčivý výklad toho, co dramatický zvrat v postojích Putina a Ruska způsobilo. Je třeba ho hledat.

Předchozí problémy s Ukrajinou jsou jen zdánlivě pasé

Teď se střílí a umírají lidé, a proto se – zcela oprávněně – mluví jen a jedině o Putinovi a ne o předcházejících problémech spojených s Ukrajinou. Ty jsou jen zdánlivě passé. Na leccos se zapomíná. Zapomíná se na širší okolnosti vzniku samostatné Ukrajiny po rozpadu Sovětského svazu. Zapomíná se na nesourodost – v minulých staletích opakovaně děleného a k sousedním zemím připojovaného – území dnešní Ukrajiny. Zapomíná se na nepopíratelnou rozdělenost země na ukrajinské a ruské obyvatelstvo.

Zapomíná se, že na rozdíl od Československa, kde byla evidentní dualita našeho státního celku vyřešena rozdělením na dva státy mírovou cestou, neboli jednáním, dlouhými a nelehkými negociacemi, na Ukrajině žádná jednání o vyřešení vnitřní rozpolcenosti – pokud vím – nikdy neproběhla.

Oranžovou revolucí a Majdanem nebyla stávající dualita Ukrajiny překonána, rozpolcenost země se naopak ještě zesílila. Důsledkem toho byla v polovině minulého desetiletí válka na východě Ukrajiny, která stála nemálo lidských životů a která vedla k velmi nestandardnímu vytvoření kvazi-samostatných Doněcké a Luhanské republiky. Tento nestabilní stav byl dlouhodobě neudržitelný. Někteří optimisticky sázeli na to, že bude realita ukrajinského dualismu přijata jako fakt a že dojde k vážným jednáním. Nestalo se tak.

Kompromis hledán nebyl. Považoval jsem to, a ukrajinským politikům jsem to opakovaně říkal, za strašlivou chybu. Vycházel jsem ze zkušenosti s tím, kdy kompromis nebyl hledán v devadesátých letech v Jugoslávii (a kdy nebyl hledán ve stejné době ani v různých post-sovětských republikách). U nás na počátku 90. let kompromis hledán byl, a proto rozdělení Československa dopadlo tak přátelsky, jak dopadlo. Jednání v roce 1992 bylo plné kompromisů, na tom jako jejich přímý účastník trvám. Bez těchto kompromisů se mohlo stát ledacos.

4. Prognózovat, jak to všechno dopadne, by bylo věštěním z křišťálové koule, kterou nevlastním. Jednou šancí jsou negociace typu těch, které byly zahájeny v Bělorusku. Ty ale stačit nebudou. Musely by být na vyšší úrovni. K něčemu bude spíše muset dojít buď uvnitř Ukrajiny, nebo uvnitř Ruska. Nebo obojí. Ukrajina je – zdá se – sjednocena a vpádem ruských armád na své území dodatečně a asi definitivně právě touto ruskou agresí dotvořena. Změnu uvažování na Ukrajině proto neočekávám.

Co by se muselo stát, aby došlo ke zvratu situace v Rusku?

 Nedovedu si ji představit bez personální změny ruského politického vedení. Je to vůbec představitelné? „Klidnou“ (tedy bez občanské války) změnu blokuje historický deficit ruského státu – absence skutečných politických stran a s tím spojená absence parlamentní demokracie. Vyjádřeno naší terminologií, v Rusku nebyla provedena postkomunistická politická transformace. Bylo to dlouho vysvětlováno carskou minulostí způsobenou nepřipraveností Ruska (ale i Ukrajiny) na skutečnou demokracii, o komunistické éře ani nemluvě, i když i to určitě není jedinou příčinou dnešního stavu.

Vždy jsem zastával názor, že u nás lidé po komunismu na parlamentní demokracii (stejně jako na tržní ekonomiku) připraveni byli. Domnívám se, že to nikoli identicky, ale obdobně platí i pro Rusko. Lidé kdekoli na světě jsou v principu exempláři modelových typů homo oeconomicus i homo politicus.

Kde hledat příčiny nevzniku demokracie v Rusku?

Příčiny nevzniku demokracie našeho typu v dnešním Rusku bych hledal jinde. Klíčoví ruští lídři – Gorbačov, Jelcin, a stejně tak Putin – nebyli radikálními politickými reformátory, nebyli bojovníky za standardní demokracii, nepřáli si parlamentní pluralismus. Chtěli „po rusku“, v ruském stylu, řídit Rusko. Proto akceptovali v Rusku dlouhodobě existující autokratický režim a pouze odmítali jeho komunistickou verzi.

Přesto posun v nežádoucím směru nastal. V poslední době ve své odtrženosti od reality a ve své nekontrolovatelnosti veřejným míněním tento režim byl  nesmírně posílen dvouletým covidovým potlačením demokracie na celém světě. Opět souhlasím s Pavlem Baršou, že „s nástupem covidové krize dovedl Putin „sociální distanci“ do extrému, když se poslední dva roky zcela izoloval od okolí, možná i v důsledku vážné nemoci, která ho také mohla přimět k přemítání, co zanechá následujícím generacím a jaký bude jeho obraz v dějinách Ruska.“ V minulosti neznámá fyzická vzdálenost Putina od vrcholných ruských představitelů, když jim na počátku minulého týdne oznamoval své plány, mluví za všechno a stane se „obrázkem dějin“. Vedlo toto zesílené odtržení politiků od reality k dnešním ruským krokům na Ukrajině? Je to možný výklad toho, co se stalo 24. února?

Změnil se Putin v ideologa Euroasiatstvií?

Nebo došlo u Putina bez našeho povšimnutí si k radikálnímu myšlenkovému posunu z jiných důvodů? Změnil se Putin – v průběhu posledního období – vždy antiideologický, chladný pragmatik, v ideologa euroasiatství? Podlehl Putin lidem typu Aleksandra Dugina (viz „Eurasianism: Putin’s New World Order“, Quadrant online, 24. 2. 2022 nebo Duginův český rozhovor „Modernita osvobozuje člověka od samotného lidství“, Rádio Wave, 15. 6. 2020), kteří z ultrakonzervativních pozic ideologicky napadají „atlantistický světový řád“, který pro ně představují NATO, EU a USA?

A kteří opravdu věří v „nový světový řád“, který přijde z Euroasie, hlavně z Ruska a Číny a který – podle slov Dugina – nutně potřebuje Ukrajinu na své straně barikády? Mám trochu obavu, že u Putina mohlo dojít ke kvazi-náboženskému splynutí s těmito myšlenkami. Covidové „distanční“ nesetkávání se lidí s lidmi k tomu mohlo přispět. V každém případě Putin prohrává. A prohraje. Znovu připomínám Pavla Baršu: „ať již dopadne vojenská část operace jakkoli, z politického hlediska Putin poprvé prohraje“.

Největší obětí ruské agrese je teď nesporně Ukrajina. Nebude sama. Obětí je a bude víc – nás nevyjímaje. Souhlasím s Karlem Křížem v jeho rozhovoru v Reflexu 27. února 2022, že „my za to zvlášť hodně zaplatíme“. Asi nejbeznadějněji však vypadá situace pro Rusko samotné. (Ale o těchto dalších souvislostech až příště.)

Václav Klaus, IVK, 5. března 2022

© Kulturní komise ČR, z.s., 11.3.2022

článek vyšel též v Neviditelném psu

Číst 434 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v SVĚT

Související položky (podle značky)

Právě přítomno: 51 hostů a žádný člen

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

   

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %