Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU.  

Institut Václava Klause

Čtenářský zážitek Petra Žantovského z povídky Woodyho Allena Doporučený

  • pondělí, kvě 06 2024
  • Napsal(a)  PETR ŽANTOVSKÝ, mediální analytik
Ani knírek nepomohl Hitlerovi vyhrát válku Ani knírek nepomohl Hitlerovi vyhrát válku

Woody Allen, vlastním jménem Allen Stewart Konigsberg (* 30. listopadu 1935), je americký filmový režisér, scenárista, spisovatel, dramatik, amatérský klarinetista, herec a komik, čtyřnásobný držitel Oscara, který v uměleckém světě působí více než 50 let. Narodil se a vyrostl v New Yorku. Matka Nettie Cherrie pracovala jako účetní v rodinném lahůdkářství a otec Martin Konigsberg pracoval jako rytec drahokamů a číšník. Jeho dětství nebylo nikterak šťastné. Rodiče spolu nevycházeli dobře a obzvláště s přísnou temperamentní matkou měl vyhrocený vztah. V dětství mluvil jazykem jidiš. Poté, co navštěvoval osm let židovskou školu, odešel na Public School 99 a na Midwood High School. Po dokončení střední školy šel studovat na Newyorskou univerzitu (NYU) komunikaci a film. Nikdy nebyl moc snaživým studentem, takže ve filmovém kurzu neuspěl a ze školy byl vyloučen.

V roce 1961 začal novou kariéru jako stand-up komik. Poprvé vystoupil v Greenwich Village v klubu Duplex. Věnoval se také psaní krátkých povídek pro časopisy (nejvýznamnější The New Yorker). Stal se úspěšným broadwayským dramatikem. Napsal hru Nepijte vodu, která byla uvedena 17. listopadu 1966 a posléze zaznamenala 598 repríz. Filmová adaptace této hry (ještě v režii jiného režiséra) de facto odstartovala závratnou a překvapivě kvalitativně vyrovnanou filmařskou kariéru Woodyho Allena.

Paralelně ovšem působil literárně. Vydal řadu povídkových knih, pro něž je symptomatické jedno konstatování: nic mu není svaté. A jeho prostořeký humor by dnes nejspíš mnozí mravokárci hodili do koše s názvem woke kultura či cancelled culture.

Dnes jsem sáhl po knížce Vyřídit si účty, což byl jeho knižní debut vydaný v roce 1971. Nezřízeně si v ní utahuje z americké mafie, akademických pseudointelektuálů, židovských rituálů, a také nacismu. Trochu to připomíná mantru o tom, že zlu je, dokud to jde, nejlépe se dosyta vysmát. Ztratí svou mystiku. Což platí i pro následující vybranou kapitolu.

Schmeedovy paměti

Patrně nevyčerpatelná škála knih o Třetí říši se nezadržitelně rozrůstá. V dohledné době k ní přibudou paměti Friedricha Schmeeda. Tento nejproslulejší německý holič poskytoval za druhé světové války lazebnické služby Hitlerovi i mnohým vysokým vládním a vojenským činitelům. Jak bylo zaznamenáno při norimberském procesu, nejenže byl Schmeed zřejmě vždy na pravém místě v pravý čas, ale navíc byl obdařen více než dokonalou pamětí, což jej předurčilo k sepsání tohoto pronikavého průvodce nacistickým Německem. Z díla uvádíme několik stručných výňatků.

Na jaře roku 1940 zastavil před mým holičstvím v Königstrasse číslo 127 velký mercedes, z něhož vystoupil Hitler. Vešel dovnitř a řekl: "Jen trochu přistřihnout, ale nahoře moc ne." Vysvětlil jsem mu, že bude muset chvilku počkat, protože je před ním na řadě voň Ribbentrop. Hitler namítl, že spěchá, a zeptal se Ribbentropa, zda ho pustí, ale ten prohlásil, že by to ministerstvo zahraničí přivedlo do řečí, kdyby ho Hitler předběhl. Načež si Hitler krátce zatelefonoval, Ribbentropa okamžitě převeleli k africkému sboru a Hitler se mohl dát ostříhat. Takhle se hecovali furt. Jednou zas dal Göring vzít Heydricha do vazby pod falešnou záminkou, aby v holičství obsadil křeslo u okna. Göring byl zvrhlík a často chtěl při stříhání sedět na dětském houpacím koni. Nacistické pohlaváry to uvádělo do rozpaků, ale nemohli tomu zabránit. Jednou jej Hess vyzývavě oslovil: "Dnes chci koníka já, pane polní maršále."

"Kdepak. Mám ho rezervovaného," opáčil Göring.

"Mám příkaz přímo od Führera. Stojí v něm, že při stříhání mi má být umožněno sedět na houpacím koni." A Hess se oháněl dotyčným dopisem. Göring běsnil. Nikdy to Hessovi neodpustil a řekl, že v budoucnu ho bude doma stříhat manželka podle hrnce. Hitler se tomu smál, ale Góring to myslel vážně a byl by svůj záměr uskutečnil, nebýt toho, že mu ministr obrany zamítl žádost o zahradnické nůžky.

Lidé se mě ptají, zda jsem si byl vědom mravních důsledků svého jednání. Jak jsem řekl při přelíčení v Norimberku, netušil jsem, že Hitler je nacista. Já se popravdě léta domníval, že pracuje pro telefonní společnost. Když jsem konečně zjistil, jaký je netvor, už bylo pozdě cokoli podniknout, protože jsem si mezitím koupil nábytek na splátky. Jednou koncem války jsem se chystal vůdci při stříhání uvolnit lajntuch, aby mu za krk napadaly vlasy, ale v poslední chvíli mi ruply nervy.

V Berchtesgadenu se na mě jednou Hitler obrátil: "Jak bych vypadal s kotletami?" Speer se zachechtal a Hitler se nasupil. "Myslím to naprosto vážně, Herr Speer," pravil. "Myslím, že kotlety by mi slušely." Ten podlézavý šašek Göring okamžitě souhlasil a povídá: "Führer s kotletami - no to je znamenitý nápad!" Speer byl pořád proti. Ten jediný byl totiž natolik charakterní, že vůdci dokázal otevřeně říct, když potřeboval ostříhat. "Moc okázalé," řekl tehdy Speer. "Kotlety, ty bych spíš spojoval s Churchillem." Hitler se rozlítil. Hodlá si Churchill pořídit kotlety, chtěl hned vědět, a pokud ano, kolik a kdy? Okamžitě dal zavolat Himmlera, který údajně vedl zpravodajskou službu. Göringa Speer svým postojem nahněval, a tak mu zašeptal: "Co se to tady pokoušíš rozvířit? Chce kotlety, tak ať je má." Obvykle vzorně taktní Speer nazval Goringa pokrytcem a "syrečkem v německé uniformě". Góring se zapřísáhl, že si to s ním vyřídí, a později se roznesla fáma, že poslal jednotky SS, aby Speerovi pofrancouzštili postel.
Himmler dorazil celý bez sebe. Uprostřed hodiny stepu zazvonil telefon, že se má dostavit do Berchtesgadenu. Strachoval se, že jde o ztracený vagón špičatých maškarních kloboučků, které slíbil Rommelovi na zimní ofenzívu. (Himmler nebyl zvyklý, aby ho zvali na večeře do Berchtesgadenu, neboť měl chabý zrak a Hitler se nemohl dívat, jak vždycky když zvedne vidličku k obličeji, plácne si jídlo na tvář.) Himmler tušil, že něco neklape, protože ho Hitler oslovil "prťousi", což dělal jen v rozladění. Náhle se k němu Führer obrátil a zakřičel: "Nechává si Churchill růst kotlety?"

Himmler zrudl.

"No tak?"

Himmler odpověděl, že podle jistých zdrojů Churchill o kotletách uvažuje, ale je to neoficiální zpráva. Pokud jde o velikost a počet, vysvětlil, budou patrně dvě, středně dlouhé, ale nikdo se k tomu nechce vyjádřit, dokud to nebude jisté. Hitler zaječel a bouchl pěstí do stolu. (To pro Göringa znamenalo vítězství nad Speerem.) Hitler vytáhl mapu a ukázal nám, jak hodlá Angličanům odříznout přísun nahřatých holičských ručníků. Blokádou Dardanel zabrání Döenitz vyložení ručníčků na souš a jejich položení na britské tváře zklidněné čekáním. Klíčová otázka však zůstala nezodpovězena: Předstihne Hitler v kotletách Churchilla? Himmler tvrdil, že Churchill má náskok a že dohnat jej bude asi nemožné. Plytký optimista Göring namítl, že Führerovi asi narostou kotlety rychleji, obzvlášť zmobilizujeme-li veškeré síly země v soustředěném úsilí. Na poradě hlavního štábu prohlásil von Rundstedt, že je chyba nechat růst kotlety na dvou frontách zároveň, a radil zaměřit veškerou snahu na jednu pořádnou kotletu. Hitler řekl, že zvládne růst na obou stranách najednou. Rommel souhlasil s voň Rundstedtem. "Nenarostou stejnoměrně, mein Führer," domníval se. "Když na ně budete kvaltovat, tak ne." Hitler se rozvzteklil a oznámil, že to rozhodne on se svým holičem. Speer slíbil, že do podzimu ztrojnásobí výrobu pěny na holení, což Hitlera rozjařilo. V zimě roku 1942 však Rusové vyrukovali s protiofenzivou a růst kotlet se zastavil. Hitlera to sklíčilo. Obával se, že Churchill bude brzy vypadat nádherně, zatímco on zůstane "obyčejný", ale brzy poté jsme dostali zprávu, že Churchill myšlenku kotlet opustil jako příliš nákladnou. Vůdce měl opět pravdu.

Po spojenecké invazi začal mít Hitler suché, zcuchané vlasy. Zčásti to způsobil úspěch spojenců a zčásti Goebbelsova rada, aby si vlasy myl denně. Když se to doslechl generál Guderian, okamžitě se vrátil z ruské fronty a nabádal vůdce, ať si vlasy nemyje častěji než třikrát týdně. Tento postup vrchní velení s úspěchem dodržovalo při předchozích dvou válkách. Hitler však opět generálů nedbal a nadále si vlasy myl denně. S oplachováním mu pomáhal Bormann a vždy byl po ruce i s hřebenem. Hitler si na něm vypěstoval závislost. Než se podíval do zrcadla, nechal do něj pohlédnout Bormanna. Jak spojenecké armády postupovaly na východ, stav Hitlerových vlasů se zhoršoval. Vlasy měl přeschlé, neupravené, a často celé hodiny zuřivě provolával, jak se nechá pěkně ostříhat a oholit, až Německo vyhraje válku, a možná si dá i vyčistit boty. Teprve dnes si uvědomuji, že nic z toho neměl v úmyslu.

Jednoho dne vzal Hess vůdci tužidlo a odletěl s ním do Anglie. Němečtí generálové soptili. Věřili, že Hess chce lahvičku dát spojencům, aby pro sebe na oplátku získal amnestii. Hitlera ta zpráva obzvlášť rozčílila, neboť právě vylezl ze sprchy a chtěl si upravit účes. (Hess později v Norimberku vysvětloval, že chtěl Churchillovi umýt hlavu ve snaze ukončit válku. Přistihli jej ve chvíli, kdy Churchilla nahýbal nad umyvadélko.)

Koncem roku 1944 si Göring nechal narůst knír. Hitler se rozlítil a vyčetl mu neloajálnost. "Mezi vůdci naší říše smí být jen jeden knír, a to ten můj!" křičel. Göring namítal, že dva kníry vnuknou německému lidu větší naději na příznivé ukončení války, s kterou to šlo cugrunt, ale Hitler si to nemyslel. V lednu roku 1945 se zvrtlo spiknutí několika generálů, kteří chtěli Hitlerovi ve spánku oholit knír a za nového vůdce prohlásit Döenitze. Von Stauffenberg totiž v temnotě Hitlerovy ložnice oholil Führerovi místo kníru jedno obočí. Byl vyhlášen výjimečný stav a náhle se v mém holičství zjevil Goebbels. "Právě došlo k pokusu o atentát na vůdcův knír, ale nezdařil se," pravil rozechvěle. Goebbels zařídil, abych vystoupil v rozhlase a pronesl projev k německému lidu, což jsem učinil s minimem psaných poznámek. "Führer je v rychtyku," ujistil jsem lid. "Pořád má knír. Opakuju. Je to sichr. Führera neoholili. Spiklenci to zrušovali."

V závěru války jsem přišel do Hitlerova bunkru. Spojenecké armády se blížily k Berlínu a Hitler měl pocit, že když tam dorazí dřív Rusové, bude potřebovat důkladně ostříhat, zatímco když budou první Američané, vyvázne s přistřihnutím. Všichni se hádali a k tomu všemu chtěl Bormann oholit. Slíbil jsem mu, že začnu pracovat na vhodném designu. Hitler byl čím dál tím mrzutější a nepříčetnější. Vykládal, jak si udělá pěšinku od ucha k uchu, a tvrdil, že zdokonalení holicího strojku dovede Německo k vítězství. "To se pak oholíme ajncvaj, že, Schmeede?" žbrblal. Líčil další šílené plány a chystal se, že jednou si nenechá vlasy jen stříhat, ale i ondulovat. Jako vždy byl posedlý rozměry a zapřísáhl se, že si pořídí obří pompadúr, "z kterého půjde na všechny děs a bude jej muset česat čestná stráž". Nakonec jsme si podali ruce a já ho naposled ostříhal. Dal mi fenik dýška. "Rád bych vám přilepšil," řekl, "ale teď, co ti spojenci dobyli Evropu, jsem trochu švorc."

 

Číst 116 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v SVĚT

Fragmenty jsou též na Twitteru a facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

Právě přítomno: 51 hostů a žádný člen

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %