Revui Fragmenty naleznete rovněž  na    Twitteru  a    Facebooku

  Obrovsky vzdělává občany a otevírá jim oči v orientaci v současném

šíleném  světě  plném   nesmyslných   -ismů  šířených  úředníky  EU  

  Institut Václava Klause

Petr Žantovský: Krysař Doporučený

  • pondělí, dub 17 2023
  • Napsal(a)  PETR ŽANTOVSKÝ, mediální analytik
Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., mediální anylytik Doc. Mgr. Petr Žantovský, Ph.D., mediální anylytik snímek IVANA HASLINGEROVÁ, šéfredaktorka revue Fragmenty

„Kupředu jdeme, je-li vhodná chvíle, / Vhodná-li chvíle, jdeme zase zpět. / Při kterémkoliv nás tak vidím díle: / Ne dobří, zlí ne. Něco uprostřed. // Vábeni věčně vším, co pro nás cizí, / Jdem šumařiti v chladný pro nás svět. / Na půli cesty tato náhle zmizí. / - Ne sví, ne cizí. Něco uprostřed. // Zvedneme ruku. Potom zase klesne. / Dnes oheň v nás. A zítra zase led. / Hrozí se dnes, a zítra sotva hlesne. / - Ne živí, mrtví ne. Tak něco uprostřed.“ 

Úvodní báseň napsal Viktor Dyk (1877 – 1931) roku 1910. Aktuální platnost těch veršů i pro časy naše jistě netřeba vysvětlovat. Pro dnešní čtení jsme vybrali dvě pasáže z jeho erbovní prózy Krysař, napsané jen o rok později (1911). Přiznám se, že k téhle knize se vracím celý život. Čítám ji zhruba jednou za pět let, jak se tak okolo nás věci mění, jako bych si ověřoval, že trvalá hrůza slov z této knihy je stále ještě něčím vzdáleným, sice najisto před námi, ale cesta je ještě dlouhá. Jenže ona se zkracuje.

Nad touto knihou jsem mnohokrát v minulosti přemítal o emigraci. Nakonec jsem se uchlácholil větou „Já nikam nejdu, já jsem tady doma, ať si jdou oni“. V tom „oni“ bylo vtěleno vše, co člověku překáží ve svobodě, a že jsme toho za ty desítky let už zažili.

Otevírám dnes znovu Krysaře, vybírám z něj první, vstupní kapitolu, a pak dvě ze závěru knihy – jako expozici – a pointu. Jako by to vše mezitím byly peripetie, důležité, ale ne vždy osudové. To podstatné je na počátku a na konci. Opět, jako vždy, se mi otevírá nad tou fascinující literární metaforou otázka: Kdo je vlastně krysa? Kdo krysař? A kam a proč vedou uhrančivé tóny jeho flétny? Je toto nutné vyústění, nebo jen mučivá touha učinit cokoli, co by nebylo pouhým setrváním ve stálosti plné krys – kolem nás i v nás.

Nebudu víc napovídat, stejně všichni dobře porozumíte.

KRYSAŘ

„A vaše jméno?“

„Nejmenuji se; jsem nikdo. Jsem hůř než nikdo, jsem krysař.“

Muž, který takto mluvil, stál se vzpřímenou hlavou před vraty domu, v nichž se v soumraku bělala ženská postava. Hleděl na ni svýma temnýma, pátravýma očima. Byl vysoký a štíhlý, štíhlejší ve svém přiléhavém sametovém kabátu a v úzkých nohavicích. Jeho ruce byly drobné a jemné, jako ruce ženy. Neměl u sebe ani zbraň ani hůl, přestože se zdálo, že přichází z daleka, po cestách, které vždy nebyly bezpečné. Zato svíral něco dlouhého a ozdobného, co budilo zvědavost ženy, s níž hovořil. Byla to píšťala cizokrajné práce, jakou dosud neviděla.

„Krysař,“ zasmála se žena ve dveřích. „Přicházíte včas do Hammeln. Není tu žádný krysař; zato krys je tu mnoho. Vysvětlete mi, krysaři, kde se berou krysy? Říkali, že tu dříve nebyly. Je to pravda,“ končila s úsměvem, „že staří lidé si myslí, že svět je stále horší.“

Krysař pokrčil rameny.

„Odkud jsou, nevím. Jsou však v každém z vašich domů. Hlodají bez ustání; hlodají dole ve sklepích, hlodají tam, kde je nevidíme. Stávají se pak dotěrnými a stoupají stále výše. Připravujete hostinu, svatbu, křtiny, co já vím? Představte si, že se náhle při hostině zjeví krysy s dlouhými boltci a dlouhými kníry. Jistě chápete, že tento jev kazí chuť.“

„Ano,“ smála se žena ve dveřích. „Při svatbě Kateřiny se objevila pořádná krysa. Ženich byl bledý jako stěna a Kateřina padla do mdlob. Lidé nesnesou to, co jim kazí chuť; pak se odhodlají zavolat krysaře.“

„Připravujete svatbu nebo křtiny?“ zeptal se krysař najednou.

Žena ve dveřích se hlasitě zasmála.

„Je vidět, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.“

Krysař se uklonil.

„To nevadí... to vůbec nevadí. Tak tedy — povolají krysaře. Krysař píská a píská, až vyvede všechnu havěť z jejích skrýší, která za ním jde jako omámená. Zavede ji do řeky — do Rýna, Dunaje, Havoly, Vesery. A dům je již bez krys.“

Krysař se opět uklonil a jeho hlas se zachvěl jakousi elegií. Žena mlčela a pohrávala si s větvičkou jasmínu.

„Ale je-li tomu tak, nevzpomene si nikdo na krysaře. To je totiž muž, který nezůstává, ale jde. Lidé ho vidí rádi přicházet, ale ještě raději odcházet.“

„Opravdu?“ řekla pouze. Znělo to jako povzbuzení a snad to ani povzbuzení nebylo. Ale krysař to tak chápal. Jeho bledé tváře zrůžověly; byla by to mohla zpozorovat, kdyby nebylo takové šero.

„Cítím to, cizinko. Lidé nemilují krysaře; pouze se ho bojí.“

Děvče se opět zasmálo.

„A čím to, že jdou krysy tak slepě za vámi?“

Krysař ukázal na píšťalu, která tímto pohybem oživla.

„Je to zvláštní nástroj,“ řekl.

Dívka na píšťalu zvědavě pohlédla a pak se jí nesměle dotkla.

„Píšťala,“ řekla pohrdavě. „Pěkná píšťala, ale nic víc.“ „Krysy mají dobrý sluch a moje píšťala dobrý zvuk.“ Krysařovy oči zaplály podivným ohněm, až děvče ve dveřích maně ucouvlo. Větvička jasmínu se zachvěla v ruce.

„Mám zvláštní nadání k vyhánění krys,“ pokračoval krysař. „Občas na ni pískám velmi smutné písně, písně všech krajů, kterými jsem prošel. A prošel jsem jich mnoho; slunné i ponuré, pláně i hory. Moje píšťala zní tak tiše. Krysy ji slyší a jdou za ní. Kromě mne není podobného krysaře. Něco vám povím, cizinko, která se umíte tak zvonivě smát. Nikdy jsem nepískal plným dechem, ale vždy tlumeným zvukem. Kdybych plně zapískal, nejen krysy by šly za mnou.“

Krysař domluvil. Oči mu opět pohasly a jeho ruce zůstaly i s píšťalou svěšeny.

„Nemám odvahu,“ dodal po chvilce, „stalo by se něco krutého.“

Dívka stála zamlklá a nespouštěla z krysaře a jeho píšťaly oči. Když krysař mlčel, řekla zcela tiše:

„Líbíte se mi, krysaři. Než přišel soumrak, viděla jsem ve vašich černých vlasech stříbrné nitky. Než jste promluvil, pozorovala jsem na vašem čele vrásky, a přesto se mi líbíte. Milovalo vás jistě mnoho žen.“ „Snad,“ odpověděl krysař. „Nepamatuji se na to.“ Krysařova slova měla podivný a jímavý přízvuk, po němž děvče zvážnělo. Naklonilo se ke krysaři tak, že cítil jeho horký dech.

„Líbíte se mi, krysaři,“ řekla. „Ale na vašem místě bych zapískala na píšťalu — plně — vší silou...“

„Víte, co by to znamenalo?“ otázal se krysař temným hlasem. „Já to nevím. Vím jen to, že mne občas jímá úzkost. Hledím na svou píšťalu jako na něco, co mnohé zahubilo a ještě mnohé zahubí. A pak se usměji. Není to nic než pouhá hezká píšťala, jak jste sama řekla. A já nejsem víc než krysař, který má odvádět nezvané hosty. Krysař, který jde jako Ahasver z města do města, z jihu na sever, ze západu na východ. A jako Ahasver nemám stání. Pobyl jsem zde příliš dlouho, cizinko.“

„Ne,“ pravila a pak tiše zašeptala: „říkejte mi Agnes.“

„Agnes,“ řekl. Mluvil měkce a zvučně. V jeho ústech vše nabývalo jakéhosi kouzla.

Hleděla na něj s napětím.

„Odejdete brzy z Hammeln?“

„Nevím.“ řekl. „To nezáleží na mně. A...“ odpověděl pohledem.

Usmála se svěžím a čistým smíchem mládí a radosti. Znělo to jako zvony vzkříšení.

„Myslím, že tu máte co dělat; je tu mnoho krys.“

A pak dodala vážněji:

„Zůstaňte, krysaři.“

Neodpovídal. Jejich zraky se setkaly. Hleděla do krysařova zraku neklidně a tázavě zároveň. Větvička jasmínu se jí chvěla v ruce.

„Mám milence,“ řekla.

Krysař ji vzal za ruku.

„Nechci ho vidět, nechci o něm slyšet. Vím, že je na světě mnoho ošklivých věcí. Co je mi po tom, pokud mi nepřijdou do cesty. Nechci ho vidět. Ale kdybych ho viděl...“

Hlas krysaře zesmutněl a ztemněl. Znělo to vážně i varovně jako hrana.

„Ne,“ vydechla. Ale z tohoto slova nebylo patrné, co tím myslí. Ocitli se v prudkém spádu, kde nejsou kroky, ale pouze let. Podržel její ruku ve své a ona mu ji nechala. Stiskl. Stiskl ji prudce a vášnivě, že by byla vykřikla bolestí. Přesto toto stisknutí opětovala; bolest ji omamovala.

„Agnes...“ řekl.

Znělo to jako otázka i prosba.

Pohlédla na něho a usmála se.

„Ano,“ řekla. A bylo zřejmé, co toto »ano« znamenalo. Bylo zcela nahé, bez ostychu a bez výhrad. Děvče ve dveřích podalo krysaři snítku jasmínu.

Byl to kout v dobrém hansovním městě Hammeln, tichý a opuštěný kout, skoro, jako by tu nebylo město. Těžké vozy se zbožím tudy nehrčely; nehlučely tu trhy a nejezdili jezdci v bohaté zbroji. Ani procesí tudy nechodila. Pouze hlas zvonu sem zněl z chrámu svaté Trojice v Hammeln; hlas vážný a zádumčivý. Ale ty hlasy, které jsme tak často slyšeli, přestáváme vnímat. Aspoň Agnes, otevřela-li své okénko, slyšela spíše jiné hlasy.

Pod jejími okny byla zahrada v květu, kde zpívali ptáci, vše bzučelo životem a úsměvy na její pozdrav. V zahradě bylo tolik vůní, které opojovaly. A Agnes se zdálo, že je květem mezi květy a vůní mezi vůněmi.

Byl tu také dům s prejzovou střechou, starý a skrytý v zeleni kaštanů. Ale tento dům uměl náhle zjasnět a otevřít se slunci.

Matka krásné Agnes byla žena znavená spíše smutnými příběhy, nežli věkem. Na tyto příběhy vzpomínala s hrůzou a steskem, zimomřivě sechvěla a ploužila se domem jako stín. Slunce a světlo ji lekalo; prchala před ním jako noční pták.

Ale Agnes nevylekalo nic, hleděla s důvěřivým úsměvem do příštích dnů.

Krysař stále pobýval v Hammeln a vyháněl krysy.

Pro město to byla událost. Děti i staří lidé ho doprovázeli na jeho cestách a divili se krysám, které za ním šly slepě do záhuby fascinovány jeho píšťalou. Byla sotva slyšitelná pro dobré a počestné občany města jako vzdálené bzučení hmyzu.

A vlny řeky krysy přijaly a pohltily je. Pak je nesly do moře, do vzdáleného moře; nikdy už neporuší dobrou chuť ctihodných kupců hansovního města.

Krysař vyháněl krysy, ale kromě toho měl i jiný důvod, pro který se v Hammeln zdržoval.

-------

XXIII

A krysař zapískal na svou píšťalu.

Nebyl to však tenký, tlumený tón, kterým vábil myši. Zvuk zněl plně a mocně; srdce při něm prudce zabušilo, krok se bezděčně zrychlil a probouzelo se — tiše, oh, tiše! — vše, co dřímalo v hlubokém nitru. Ale jak rychle šla tato píseň ze sna do života a z života do smrti! Jak tragické a velké vypětí! Jak jímavý a nezapomenutelný hlas!

Krysař pískal.

Šílená slyšela zvuk píšťaly. Její smích zchladl na rtech a mizel; a náhle — poslední ozvěna jejího smíchu se ještě vracela — vypukla v pláč. Slzy jí kanuly z očí. Bylo jí, jako by Agnes brala za ruku a říkala: „Pojd’!“

Šla za krysařem.

Krysař vyšel na ulici. Mocně a silně zněla jeho píšťala. Kdo ji slyšel, propadl krysařově svodu. Ustal od své práce a šel. Nedořekl slova a šel.

Pradleny praly na dvoře Erhardtova domu. Byly mladé a svěží a hovořily o svých milencích. Ale krysař hvízdal. Zapomněly na bělostné prádlo i na chtivé milence a šly za krysařem.

Ve Froschově dílně pracovali truhláři. Dělali lože a chválili krásu svých milých. Ale krysařova píšťala jim nedovolila jejich práci i hovor dokončit. Šli za krysařem.

Květinářka a dohazovačka Elsbeth právě přemlouvala počestnou Susu Tolschovou, sirotka, sloužícího u radního Lamberta. Cinkala zlatými dukáty, opíjejícími sluch i oči. Ale když právě Susa podléhala svodům staré kuplířky, která jí líčila dobré bydlo a blahý osud, zazněla krysařova píseň. A Elsbeth i Susa šly za krysařem.

Dělníci ve Strummově dílně stříhali vzácná sukna. Slyšeli však zvuk krysařovy píšťaly, nechali vzácné látky i hovor o dálných mořích a velkých přístavech a šli tam, kde zněla píseň krysaře, vábivá i teskná zároveň.

Míjeli krčmu „U Žíznivého člověka“. Krčmář Roger stál ve dveřích ve své nízké čepici, vždy připraven se sklonit a usmát. Černá Líza stála za jeho zády, ukazovala se i skrývala, vždy připravena se usmívat a milovat.

Krysařova píšťala odvedla Rogera i Černou Lízu, jako bere dravá voda břeh.

Krysařova píšťala probouzela staré sny a staré hoře.

Zhýřilec naklonil svou hlavu; za zvuku píšťaly viděl dávno mrtvou matku, hladící čílko kučeravého hocha, který už dávno není. Za zvuku píšťaly viděl svoji budoucnost: prázdné, bědné, hanebné stáří!

Nejnestoudnější frejířka ve městě — Dora, si vzpomněla na hocha s modrýma očima, kterého kdysi dobře milovala. Vzpomněla si na smrt zrazeného. A vzpomněla si i na všechny ty, kteří přišli potom. Vzpomněla si na opovržlivé pohledy těch, kteří plaše odcházejí před svítáním. Vzpomněla si na vrásky, které ráno viděla v zrcadle.

Krysařova píšťala rozněcovala jiskry, dávno uhaslé popely; vracela dávno zašlé a zapomenuté.

Stále rostl počet těch, kteří šli za krysařem. Radnice se vyprázdnila; div divů, ctihodní konšelé šli za ním. Chrám svaté Trojice se vyprázdnil; šli za ním kněz, kostelník, ministranti, šli za ním kajícníci i svatebčané, truchlící a doufající.

Krysařova píšťala je pudila dál a zástup šel mlčky za ní. Ave všech těch zašlých srdcích, zubožených duších zaprášených cestou, zkažených hříchy, ve všech těch srdcích se probouzela jakási čistá touha.

A krysařova píšťala, když promluvila o bílých šatečkách družičky, úsměvu, dítěti, čistotě prvního snu, když promluvila o tolikerém hříchu a mnohé zradě, o tolikeré neřesti a kalu, o bídě i únavě, se opět rozjásala. A mezi pestrým zástupem lidí z Hammeln, sledujícím krysaře, to nějak radostně zašumělo. Nebylo nikoho, kdo by neporozuměl. Ano, jde se do země sedmihradské. Ano, sedmihradská země čeká. Ano, je možné žít jinak.

A všichni — muži, ženy i děti opouštěli blátivý život v Hammeln v touze, kterou napovídala krysařova píšťala. Matky tiskly nemluvňata ještě prudčeji na svá prsa: bude to jiný život, krásnější život! A starci, stojící téměř nad hrobem, zrychlili krok: je ještě nutné urvat několik dní, několik hodin, několik vteřin krásnějšího života!

XXIV

Pouze Sepp Jörgen stál a nechápal. Viděl dav jdoucí za krysařem. Slyšel slibující a toužící zvuky. Ale necítil s davem a píšťala k němu nemluvila. Nechal všechny z Hammeln přejít, oddán svému osudu. Jeho hladové oči hledaly Katchen a Lori. Marně.

Sepp Jörgen, jehož osud byl chápat příliš pozdě, osaměl také tentokrát. Zástup ho minul, jako ho dosud všechno minulo; zástup šel za písní krysařovy píšťaly. Oh, jak je krásná sedmihradská země, dovede-li touha po ní probudit tolik spáčů!

Krysařova píšťala hřměla a šeptala, plakala a jásala. Slibovala nepoznané rozkoše a nezkalenou radost. A všichni, kteří slyšeli, uvěřili. Uvěřil i lichvář Mosse, který nevěřil ničemu, než jisté záruce.

Krysařův průvod prošel všemi ulicemi města. Chvílemi zněla píšťala tak, jako by krysař přece ještě někoho volal. Někdo v zástupu chyběl a nebyl to Sepp Jörgen. Píšťala úpěnlivě a něžně zasténala. — Ten, kdo chyběl, se však nedostavil.

Na okamžik píšťala zaváhala; jako by ji zatopily slzy. Ale jen na okamžik: vzápětí zněla jasně a vítězně. Zázrak sedmihradské země.

Posléze průvod opustil Hammeln. Začal stoupat po svazích hory Koppel. Les zašuměl nad hlavou tisíců, kteří slyšeli.

Neúnavně zněla krysařova píšťala. Zpočátku z ní časem zněl výsměch všemu a všem, výsměch podobný smíchu ďábla na chrámu svaté Trojice. Zpočátku z ní časem zněly hluboké steny, jako by se čísi neohrabaná ruka dotkla bolavého srdce. Píšťala tichla, ale neutichla. Vlny vzrušení a víry odplavily vše kalné a zmatené; a cesta byla jasná a vše bylo jasné.

Krysař šel a rostl svou písní. Byl vysoký; nyní však jako by o hlavu převyšoval celý zástup.

Oh, moci krysařovy píšťaly! Přerodila Hammeln. Vzkřísila dávno odumřelé světy, rozpálila dávno zchladlá srdce. Lidé z dobrého hansovního města Hammeln už nemysleli na prodej a koupi, na zisk a ztrátu. Roztoužili se jindy neznámými touhami, rozesnili se dříve nesněnými sny. Oh, moci krysařovy píšťaly!

A nepřerodila samého krysaře jeho píšťala? Nemyslel už na malichernou mstu, na malou zlobu, na Frosche i Strumma; nemyslel dokonce ani na Kristiána. Cítil bolest, ale více touhu.

Píseň píšťaly očistila krysařovu bolest; očistila myšlenku na Agnes. Oh, sedmihradská země!

Jeho srdce o ní jistě někdy snilo; ale teprve píšťala ji učinila skutečnou. A jak mocně a jasně zněla píšťala, opakoval si krysař: „Ani vina, ani hřích!“

Cesta je jasná a jasný je i cíl. Není nutné se vrhnout do propasti, abychom dosáhli ráje? Agnes touto cestou šla; dostihne, ano, dostihne Agnes.

Lid z Hammeln šel za svým chmurným a zamyšleným vůdcem, za velitelskou a mocnou písní jeho píšťaly. Strhovala svým zvukem a vábila dál. Dál, až k bráně...

Klopýtali cestou necestou, padali, aby vstali a šli dále. Slyšeli jen krysaře a viděli jen krysaře. A jak kráčeli, náhle se před nimi otevřela propast.

Krysař stál nad propastí, chmurnější, velebnější. Mocně a slavně zněla píšťala.

Nikdo z Hammeln se před branou nezastavil. Nikdo, kromě Seppa Jorgena, zamyšleného nad hladinou řeky. Všichni prošli za zvuků píšťaly s důvěrným úsměvem a rozepjatou náručí: Oh, sedmihradská země! Všichni prošli a mizeli bez hlesu. A chmurný a němý vůdce pískal a pískal. Dav řídl za zvuků krysařovy písně; posléze krysař nad propastí osaměl —

Vzpomněl na „ano“ řečené jarního večera. Vzpomněl si na Agnes, která ho předešla, ale kterou bylo možno dohonit. Naklonil se nad propastí.

Bylo ticho, zvláštní ticho. Píšťala vypadla z krysařových rukou. Jeho píšťala znamenala život.

Její zvuky jako by ještě doznívaly v pádu: její zvuky vedly krysaře, jako vedly dav —

„Ano,“ odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu.

Tak odešel krysař a ostatní z Hammeln; není však jisté, došli-li do země sedmihradské.

 

(Viktor Dyk – Krysař. Praha 1911)

 

Číst 466 krát
Ohodnotit tuto položku
(0 hlasů)
Zveřejněno v UMĚNÍ

Související položky (podle značky)

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

                        Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.      

   

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %