Charitativní ceta přes půl Evropy

Lenka Herufková, Londýn

Je 31. říjen, 5 hod. ráno vyjíždím z domova, z Anglie. S materiální i finanční pomocí, kterou jsem dostala od několika humanitárních organizací a snad i od obchodníka s krmením pro zvířata, podnikám charitativní cestu. V 7,50 hod. nastupuji do tunelu. Je to jen půl hodinky a člověk se pod mořem dostane do Francie. No, prostě pokrok. Na oběd jsem se zastavila u spolužačky Pavlínky v Luxemburgu. Po malé přestávce jsem vyrazila do Německa k pani Shappertové, která se v tuto dobu už nejmenuje Shappertová, ale… ja si zaboha nemohu vzpomenout na její nové přímení. Její nový manžel je umělec a domeček je jak z pohádky. Připadala jsem si jako Alenka v říši divu. Prostě něco úplně jiného, originálního, a moc krásného. Večer jsem byla pozvána na oslavu narozenin. Velmi špatné rozhodnuti... Měla jsem raději utéct někam pryč. Dopadlo to zcela typicky. Šnaps, pivečko a ráno… kocovina. Bylo mi zle... Celé dopoledne jsem se dávala dohromady a pak vyrazila do Mnichova, pro nějaké věcičky pro útulek Skalica, které se mi ovšem po cestě dost pomíchaly a ještě poztrácely. Auto bylo totálně nacpané k prasknutí, takže se ani nedivím, že se něco pomotalo.

Dne 1. listopadu podnikám cestu do Rozvadova, kde jsem si dala obídeček s panem Karlem Bobalem alias Ptakolapem. Velmi pěkně jsme si popovídali. Dala jsem mu pár dek a jídlo pro pejsanky, abych si udělala trošku místa pro jiné věcičky, která jsem měla dostat ještě od jiných sponzorů. Pak jsem vyrazila do Prahy. Zcela jsem zapomněla na Šarku Hajšmanovou. To jsem byla už docela unavená. V Plzni jsem vyzvedla nebo spíš ještě někam nacpala koberce od jedné dobré dušičky Evy Houskové, která měla ještě hodně darů. Ale moje auto se nedalo nafouknout a už víc, než pár kousků se tam prostě nevešlo. Pak se jelo do Prahy. Přespala jsem u paní Marie z Prahy, alias Včelka Mája, což je super človíček. Tam jsem předala nějaké věci pro Home 4 pets a něco pro Kočičí naději.

Dne 2. listopadu jsem vstala brzy ráno, protože Včelička musela do práce a mě to ani nevadilo, alespoň jsem brzy vyrazila na cestu: Dneska mě čeká návštěva Moravy. Jen na chviličku k babičce a pak má cesta pokračovala na Slovensko. Útulky ve Skalici a Senici nějak neměly po ránu čas a mě se nechtělo ztrácet půl dne, tak jsem vrazila na druhy konec Slovenska. Návštivila jsem stanici Nádej paní Milky, která žije tak skromně, že by to mnoho lidi prostě asi vůbec nepochopilo. Ale její pejsci se mají u ní velmi dobře. Předala jsem nějaké krmivo, dečky a oblečky pro naháčka. Také nějakou hotovost, protože i malý příspěvek pomůže.

Třetího listopadu jsem přenocovalau An Palatinus, které jsem předala pár drobností pro kočičky. Anka měla takovou radost, snad ještě větší, než ty kočičky. Taky jsem byla svědkem stavu pejska – fenky Sofinky z útulku Bundasik, kde byla dotrhaná psem (údajně člověka, který tam vykonával ochranný dozor) a ponechána na pospas svému osudu. Ráno ji pak našli ochránci polomrtvou v kaluži krve s ukousnutou packou (psalo se o tom na všech psích serverech). Prostě síla, nic takového jsem v životě neviděla… Po super bramboračcích jsme si povídali až do půlnoci. Pejsánka jsme vzaly vyvenčit a obě jsme tam poskakovaly a jásaly, když ta zmrzačená psí holčička udělala na trávničku svou potřebu. Je to velká bojovnice, a takové kruté utrpení si od lidských bestií nezasloužila…

Čtvrtého listopadu jsem rychle návštívila Kežmarok, kde proběhlo setkání trochu chaoticky a paní si ode mě nic nevzala s tím, že děvčata ve Vranově nad Toplou to budou potřebovat daleko víc. Rychle jsem vyrazila do Vranova. Když jsem tam dojela, už se stmívalo a já nestihla společnou procházku a venčení pejsků. Předala jsem děvčatům věci ze sbírky a doufala jsem, že si s nimi trošku popovídám. Vadila nám tam ale paní majitelka útulku, protože mi vůbec nedala šanci si s holkama popovídat. No, nevadí, snad příště…. Rychle jsem se vydala na zpáteční cestu. Cestovat autem s volantem umístěný na opačné straně (v Anglii se jezdí vlevo) a ještě po tmě, protože v 17 hodin byla už tma, to není žádná sranda. S očima na šťopkách jsem dorazila do útulku Šťastný Psík, kde jsem zanechala také část pomoci. Byla jsem ráda, mě tam nechali přespat, už jsem toho měla za celý den dost. Ráno jsem však musela brzy vstávat a mrzelo mě, že jsem ostatní budila, protože měli volný den a mohli si trošku pospat.

Pátého listopadu nastala cesta domů. Byla v pohodě. Vysoké Tatry byly krásné a počasí příznivé. Pohled na krásnou krajinu je prostě nepopsatelný. Po cestě jsem vyzvedla štěňátka z KS Zvolen. Jedno z nich jsem vysadila v Jelke u Bratislavy. Při předávání jsem si všimla, že některé zvracelo a to jsem ještě netušila, jaké to bude mít dozvuky. Pak ještě s jedním rychle do Vranova. Se slečnou jsem se potkala na benzince v Šamoríně. Na této cestě jsem měla zajímavou příhodu. U cesty se tam bezradně motal takový opuštěný pejsánek. Vesnice nebyla kilometry přede mnou ani za mnou, jen pole. Pěkně se ho tady u silnice zbavila nějaká lidská zrůda. Zastavila jsem u krajnice a šla ho odchytit. Chudáček se tak strašně bal, že se bránil a ohnal se po mě. Byl však tak zesláblý, že nedokázal dlouho vzdorovat a už jsem ho měla. Pak jsem zjistila, že je to nešťastné stvoření slepé. Uložila jsem ho do přepravky v autě a jela předat to štěňátko, na které se čekalo. Při té příležitosti jsem se zastavila v KS Šamorín. Je to malá KS a chodí tam dobrovolníci a dohlížejí na to, aby se pejsci hned neutráceli a dala se jim šance na adopci. Předala jsem jim také nějaké krmení na přilepšenou a par dek pro pejsky. Slepého nalezenečka si vzít nemohli, protože by to asi v kotci nepřežil. Tak jsem ho vzala k mé rodině na Moravu. Po příjezdu tam začala mít štěňátka trošku průjem a já stále netušila, jaké to bude mít katastrofální následky.

Šestý listopad. Dostalo se mi hlášení, že to štěně, co jsem vysadila u Bratislavy má paravirózu. Bylo ošetření na klinice a i přes veškerou veterinární péči to ta štěněcí holčička nepřežila. Okamžitě jsme naložili všechna štěňata a jeli k veterináři. Slepému pejskovi byla naordinována antibiotika a dostal kapky do oček, ostatní štěňátka dostali také antibiotika a střevní antiparazitika. Nejhůř na tom ovšem byly dogy. Byly zcela vyhublé a zesláblé. Ani na druhý den se stav dog nelepšil. Nedalo se nic dělat a jelo se znovu na veterinu. Dogy dostaly kapačky a antibiotika. Uložili jsme je k taťkovi do pokojičku, zatopilo se jim v krbu, aby mely pěkně teploučko. Ten den jsem ještě stačila znovu zajet do Skalice a do Senice, kde na mě 2. listopadu ráno neměli čas. Předala jsem tam díl materiální pomoci, co jsem pro ně měla. Některé věci pro Senicu se ovšem pomíchaly. Budu muset požádat strejdu, aby jim to tam zavezl později, protože já z časových důvodů prostě nestíhám.

Sedmý listopad. Rychle ještě návštěva pana veterinaře, i oběd jsme si stačili dát a pak ještě v rychlosti zařídit všechno potřebné, než vyrazím na zpáteční cestu do Anglie. Naštěstí Danka, sluníčko, zvládla hravě opatrování štěňátek na jedničku, takže jsem mohla odjet s klidným svědomím. Ještě jsem rychle jela naložit pejsky do Plaveckého Čtvrtku, které bylo nutné dopravit do Prahy. Byla už tma, když jsem je v Praze vysazovala. Do Rozvadova jsem dorazila až ve 22 hodin. Karel Bobal alias Ptakolap mi udělal rychlou večeři, dali jsme si spolu pivko, poklábosili, pokoukli fotečky a pak už mi únava zaklepala na záda.

Osmý listopad. Vstávalo se 6 hodin, protože měl Karel nějaké zařizování. Přestože nejsem ranní ptáče, ani mi to nevadilo. Alespoň vyrazím brzo na cestu. Nashledanou Česko…

Na oběd jsem už byla v Německu u Puppy Pupchen. Ta navařila, jakoby čekala celý autobus z Čech a ne jen jednoho blázna, co se z dodávkou vydal přes půl Evropy. Nechala jsem se pohostit a jsme daly do povídání. Probraly jsme i rodinné problémy, které mě nenechaly chladnou. V takovém rozpoložení řídit by byla šílenost, tak jsem se rozhodla, že přenocuji.

Devátý Listopad. Brzy ráno vstávám a vyrážím na cestu. Po poledni jsem dorazila ke kámošce do Luxemburgu, kde už na mě čekala s obědem. Než jsme však zasedly k obědu, zašly jsme příjemnou procházkou pro malého do školky. K obědu byly skvělé zapečené brambory. Poděkovala jsem za pohostinnost a vydala se směr Francie tunel. Teda tento den byl snad nejhorší na cestovaní. Už asi na mě doléhala únava posledních dní, a tady jsem seděla skoro celý den za volantem. Jen s tou jednou přestávkou na oběd u kamošky, jsem zvládla ujet celý ten kus cesty. Tunel byla zase rychlovka a pak uz jen hodinka a půl domů, kam jsem dorazila po 21 hodině zcela zničená, ale šťastná a plná nezapomenutelných zážitků a dojmů ze setkání s mnoha suprovými lidičkami, které jsem za těch pár dní poznala. Proste super akce, kterou stoprocentně v brzké době zopakuju.

CHARITY TRIP TO CZECH REPUBLIC AND SLOVAKIA

Thank you very much to everyone who helped me to make this trip successful. If you can spare any old collars, leads, beds, old towels, sheets, blankets, shampoo, flee treatments, old cages, bowls, toys, dog food and dog treats or anything you no longer use for dogs or cats and it can help the animal shelters?
Next trip will be next year. If anyone can help please contact me Lenka: 07739136833, lenka.herufkova@gmail.com