Dominik Duka: "Obnovení církve po pádu komunismu je možné"
Ivana Haslingerová
Arcibiskupství pražské oslavilo v letošním roce 450 let od svého obnovení po zničení Husity. Obnovení pražského arcibiskupství v roce 1562 mělo zásadní význam nejen pro církev v českých zemích, ale také pro celé České království. Pro naši zemi znamenalo návrat do kontextu Evropy, z níž jsme byli v době husitství vyčleněni. Opětovným obsazením pražského biskupského stolce se započal mohutný rozmach církevního života, „katolická reforma“, kterou velmi aktivně podněcoval a podporoval císařský dům.
Před císařem Ferdinandem I. stál nelehký úkol konsolidovat zemi po husitských válkách. Od počátku se proto snažil obnovit především pražské arcibiskupství. Dne 6. 6. 1562 předložil reformní projekt Reformations libel, který navrhuje české řešení konfesního soužití a sblížení. Jeho návrhy se opírají o Kutnohorský mír z r. 1485, který je znovu potvrzen na začátku 16. století. Nový pražský arcibiskup má tak být arcibiskupem jak pro římské katolíky, tak pro sjednocené utrakvisty. Není bez zajímavosti, že těmto návrhům byl nakloněn sv. Karel Boromejský, státní sekretář, hlavní organizátor koncilu, synovec papeže. Avšak vzdálenost mezi kalvinisty, luterány a nově vzniklou anglikánskou církví byla již tak veliká, že se obnovenou jednotu nepodařilo úplně nastolit. Přesto však to byla doba ryzího náboženského rozkvětu a nedocházelo k násilné rekatolizaci.
Rozvoj arcidiecéze a arcibiskupství započal za prvního arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice (1518-1580), někdejšího biskupa vídeňského. Pan arcibiskup znal nejen dramatickou situaci u nás, ale i ve Vídni. Osmdesát procent obyvatel Vídně bylo protestantů, po celých dvacet let tam nedošlo ani k jednomu kněžskému svěcení. Rovněž v Praze počet katolíků drasticky poklesl na cca 15 %. Přesto pan arcibiskup, pro něhož byla typická moravská mírnost a navíc dodržoval Reformation libel Ferdinanda I., odmítal při rekatolizaci donucování 
a pronásledování. Také kardinál Harrach se svým spolupracovníkem Valeriánem Magnim jednoznačně odmítl násilnou formu rekatolizace a jako adekvátní formu obnovy prosadil dialog a misii. Toto vše přispělo k uklidnění napětí mezi katolíky a protestanty a ve svém důsledku k výraznému povznesení českého státu. Císař Ferdinand I. může být proto považován za nejvýznačnější panovnickou osobnost celé habsburské dynastie a právem odpočívá pod vysokých chórem Svatovítské katedrály.
„Úspěch při obnově církve v českých zemích v 16. století je pro nás dnes nadějí, že obnovení církve v duchu II. vatikánského koncilu po pádu komunismu je možné," říká o tehdejší situaci, která byla v mnohém podobná té současné, J. E. Dominik kardinál Duka OP.
Situace je opravdu v mnohém podobná té v 16. století. Církev na počátku listopadové revoluce oceňovaná jako bojovnice za svobodu žije dnes v mnoha ohledech na okraji či dokonce někde v koutě společnosti. Propásla tehdy jedinečnou příležitost využít atmosféry doby a jen se neustále pletla do polemiky s politiky. Jen nečetní obyvatelé se díky tomu dodnes jasně deklarují jako křesťané. Nová svoboda díky tomu jen posílila starou komunistickou sekularizaci. Je zde ale jeden veliký rozdíl od 16. století. Tehdy zde žil Duch svatý. Věřící byli sice v různých táborech, ale věřili v Boha, i když nastal úpadek církví. Tehdy chyběla ta strašná lhostejnost naší doby vůči Bohu, státu, zemi, zločinům. Prostě je nám všechno jedno a to nás odlišuje od našich předků i přes jejich chyby.
Zažije církev obnovu své dávné nádhery jako tehdy? Budou občané zase uctívat Boha? Svatý otec vybízí věřící, aby široce otevřeli svá srdce, svého ducha, svou lásku a pozornost svým současníkům, kteří Boha neznají. V této situaci může podle něj právě zkušenost české církve být pomocí pro církev v celé současné silně sekularizované Evropě.
Není proto divu, že k 450 letům obnovení pražského arcibiskupství pořádal kardinál Duka velké oslavy, které vyvrcholily v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha v den výročí vysvěcení pražské katedrály 12. května 2012. Na oslavu přijela papežská delegace biskupů z mnoha koutů světa vedená papežským legátem vídeňským arcibiskupem J.E. Christophem kardinálem , který oslavnou mši svatou celebroval. Při jeho misi jej doprovázel provinciál dominikánů, o. Benedikt Mohelník, OP a ředitel Papežských misijních děl pražské arcidiecéze a děkan z Rakovníka, P. Vojtěch Novák.
zaslal všem přítomným pozdravný list, v němž zmiňuje pradávnou tradici křesťanské víry v českých zemích plnou důkazů křesťanské víry a lásky:
"Dílo páně, které zaseli sv. Cyril a Metoděj, spečetila svědectvím krve sv. Ludmila a sv. Václav a nemohli je zničit ani loupeživí vlci. S radostí jsem proto jmenoval pražského arcibiskupa Dominika Duku do sboru kardinálů a na oslavu 450 let od obnovení pražského arcibiskupství vyslal svého legáta vídeňského arcibiskupa mu metropolitovi, kardinálu Dukovi, jeho předchůdci kardinálu Vlkovi, ostatním biskupům, představitelům veřejného života a všem křesťanům." Všechny pak má kardinál povzbudit, aby věrně spravovali křesťanské dědictví, upevňovali svou víru a šířili křesťanskou lásku v rámci nové evangelizace, jež má na počátku třetího křesťanského 
tisíciletí znovu upevnit vzácné lidské a křesťanské hodnoty. Aby pečlivě zachovali víru předků a s nesmírnou láskou jí šířili. Zejména nyní se to jeví jako velmi významné. "Je třeba pokračovat v nové evangelizaci Evropy. Zachovat a odkrývat starobylé a nesmírně lidské a křesťanské hodnoty tohoto kontinentu."
Svatý otec se za to přimlouvá u Krista, panny Marie a všech svatých a uděluje apoštolské požehnání, které je poslem nebeské milosti a nesmírné náklonnosti svému legátovi a přeje si, aby ho předal všem přítomným:
"Připomeňme, že po 140 let dlouhé sedisvakanci (období, během něhož není obsazen církevní úřad – nejčastěji diecézního biskupa nebo papeže), způsobené příklonem arcibiskupa Konráda z Vechty na stranu husitů a následné exkomunikaci v roce 1421, bylo pražské arcibiskupství obnoveno v roce 1561. Na počátku nepřetržité řady pražských arcibiskupů tak stojí Antonín Brus z Mohelnice, velmistr řádu křižovníků s červenou hvězdou a legát císaře Ferdinanda I. na tridentském koncilu."
"S velkou radostí jsem se ujal čestné služby vést na příkaz Svatého Otce Benedikta XVI. papežskou delegaci na oslavu čtyř set padesáti let od obnovení pražského arcibiskupství a předsedat bohoslužbě v úctyhodné katedrále svatého Víta. Tato událost je podnětem k radosti a vděčnosti, avšak i k zamyšlení. Připomenutím událostí před čtyřmi sty padesáti lety si uvědomujeme, jak jsou dějiny složité, konflikty dramatické a cesty církve i lidí spletité. Ve světle 
Božího slova, očima víry, jež nám pomáhá, abychom měli jasný pohled, se chci pokusit zamyslet se nad pravdou, kterou nám sděluje přísloví „Když se všechno hatí, Bůh to v dobré zvrátí“. Slavíme jubileum „obnovy“. Nejen proto, že dnes po téměř stoleté přestávce zazněl kompletní zvuk zvonů svatovítského dómu. Rovněž a především jde o obnovu pražského arcibiskupství po bouřích sporů o duchovní dědictví Jana Husa. Připomínáme si nového posvěcení katedrály, jež se v rámci oslav tisícího výročí smrti svatého Václava konalo 12. května 1929 po staletích jejího budování. Byla to vskutku doba „obnovy“. Obnovování církve v Praze, v Čechách a na Moravě vedlo k mocnému rozkvětu baroka, jehož symbolem se stal kult svatého Jana Nepomuckého a jehož stopy jsou v zemi stále dalekosáhle patrné v množství staveb. Nelze překotně tvrdit, že za tuto katolickou reformu vděčíme pouze moci habsburského domu. Byla to také doba hluboké náboženské obnovy s důsažnou působností na život a srdce lidí. Přežívaly však i stopy sporů o Jana Husa, náboženského reformátora, o němž papež Jan Pavel II. roku 1999 řekl: „Cítím dnes povinnost vyslovit své hluboké politování nad krutou smrtí Jana Husa a nad ranou jí způsobenou, oním zdrojem konfliktů a rozkolů, jež tak zasáhly ducha a srdce českého národa.“, uvedl ve své homiliiHomilie vídeňského arcibiskupa J.E. Christophera ... ,
"Ohlížení se do minulosti není jen nostalgií, vzpomínáním a oslavou výročí, ale také příležitostí k reflexi a výzvou přítomnosti s perspektivou do budoucnosti; někdy i varováním. Doba 16. století, kdy bylo naše arcibiskupství obnoveno, byla důležitým mezníkem. Objevení Nového světa Kryštofem Kolumbem dalo nový rozměr církvi a přineslo nové úlohy. Bylo výzvou, jak hlásat křesťanství na novém rozsáhlém kontinentu. Byla položena otázka lidské důstojnosti a svobody, právo na sebeurčení, politickou autonomii. Vyvstala otázka vzniku mezinárodního práva a vynořila se řada ekonomických otázek a problémů. Tak si v současnosti musíme klást i my podobné otázky; nové světy nám přinášejí nové vědecké objevy, nové informační technologie, ale i demografické problémy a ekonomické krize. Otázka lidské svobody a demokracie je znovu nastolována v celosvětovém měřítku a nové ideologie nepřátelské člověku a demokracii zvedají hlavu. Nenávist, závist, pohrdání druhým člověkem, relativizace etických hodnot nejsou pouhým okrajovým jevem. Pohrdání pravdou, právem a spravedlností se stává častým doprovodným fenoménem na celosvětové politické scéně. Univerzitní prostor, na rozdíl od tehdejších univerzit v Salamance a v Alcalá, není místem, kde by zazněla důrazná obhajoba zmíněných hodnot. Obávám se, nakolik bude náš kontinent, tápající v demografické krizi a v globalizačním nomádství lidí i idejí ztráceje přitom svou orientaci, mít odvahu čelit těmto náporům. A to je důvodem k oslavě zmíněného výročí obnovení pražského arcibiskupství, které je v onom čase jedinou metropolí zemí Koruny české," uvedl ve své homilii pan Její plné znění naleznete v článku: "Obávám se, nakolik bude náš kontinent, tápající globalizačním nomádství lidí i idejí mít odvahu čelit náporům nových ideologií nepřátelských člověku a demokracii"
Při mši svaté zněla v katedrále hudba Jana Ev. Antonína Koželuha a Georga Friedricha Händela v podání Pražského katedrálního sboru a orchestru, které řídil Josef Kšica. Během oslav byla představena a požehnána , kterou za zvuku fanfár přinesl rytíř papežského řádu svatého Řehoře Velikého Milan Novák. Ve středu vlajky je bílá pětilistá růže podložena žlutou perlou. Růže je symbolem sv. Vojtěcha, k jehož odkazu se arcidiecéze hlásí. Dále je na vlajce praporec s černou orlicí položený přes berlu spolu s pastoračním křížem. Kopí praporce je symbol sv. Václava, patrona české země, pastorační kříž je symbolem primase českého, berla symbolem pastýřského úřadu. Zlatá a černá barva jsou barvy arcibiskupství. Vlajka se má stát novým symbolem arcibiskupství, aby všechny jeho instituce pracovaly ve prospěch lidí v nich.
Na mši svaté promluvil první místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí , který vyzdvihl zejména práci církevní charity a připomněl, že kardinál Schönborn je prasynovcem kardinála Františka de Paula Schönborna, pražského arcibiskupa v letech 1885 – 1899.
byla symbolicky zpřítomněna během sobotní mše svaté při obětním průvodu, kdy jsou obvykle přinášeny chléb a víno k nejsvětější oběti. Tentokrát byly přinášeny také symboly darů, které Bohu odevzdává pražské charitativní dílo v zahraničí. Pecen chleba tak symbolizoval např. Bělorusko, sárí, typický oděv používaný indickými ženami, zase Indii, Kongo zastupoval africký bubínek a Ugandu panenka z banánového listí.
Hlavním tématem oslav ovšem byla „obnova“.
A jak ve svém kázání naznačil kardinál Schönborn, nejen obnova arcibiskupství. Před 450 lety se podle něho jednalo o „obnovu, která vedla k mocnému rozkvětu baroka, jehož symbolem se stal kult svatého Jana Nepomuckého a jehož stopy jsou v zemi stále dalekosáhle patrné v množství staveb“, prohlásil papežský legát. Ačkoliv předchozí přelomové okamžiky svatořečení Anežky Přemyslovny v roce 1989 znamenaly naději veliké obnovy, přesto dosud podle něho nedošlo ke srovnatelnému rozmachu jako tenkrát před čtyřmi sty padesáti lety. "Co nám tím Bůh říká?" tázal se pan kardinál. A hned si odpověděl, že je třeba svou naději upřít k tomu, že církev zažije obnovu své dávné nádhery. Zkušenost české církve může být podle něj pomocí pro církev v celé současné silně sekularizované Evropě. Hovoří o tom prý i slova Benedikta XVI., která zazněla v ohlédnutí se za pastorační návštěvou v roce 2009. „Důležité je pro mne především, aby nám na lidech, kteří se považují za agnostiky (pochybovače) či ateisty, záleželo jako na věřících… otázka po Bohu zůstává přítomná i u nich,“ citoval papeže jeho vyslanec.
V závěru bohoslužby zazněl kompletní zvuk všech sedmi zvonů svatovítského dómu včetně nedávno doplněných tří nových. Podrobně jsme o tomto počinu psali v článku "Arcibiskupství pražské oslaví 450 let od obnovení po zničení v husitských válkách". Snímek vlevo zachycuje církevní hodnostáře, jak se od oltáře odebírají v průvodu poslechnout si zvuk zvonů před katedrálu. Tam na ně čekal vrchní zvoník katedrály Tomáš Stařecký, aby jim předvedl jednotlivé zvuky zvonů až po konečný celkový mohutný zvuk.
"Dvacáté století nemělo rádo zvony. Mnohé z nich byly rekvírovány do válek. Další kritické období pro ně byla komunistická diktatura trvající 50 let, jejíž představitelé také neměli zvony rádi. Jejich výrobce nazývali metalurgy a zvoníci pomáhající rozeznít církvi zvony byli dvacet let pod státním dozorem. Když jsem se na konci 70. let stal svatovítskýcm zvoníkem, byla atmosféra velmi stísněná. Po převratu v roce 1989 se zdálo, že se situace změní k lepšímu. Ale opět se začaly ozývat hlasy, jak je možné, že zvoníme. Setrvačnost v myslích lidí byla veliká. Přesto se nám podařilo tuto tradici udržet a dneska jsme nejen historickou zvláštností, ale lidé obdivují hlas zvonů a mají chuť je poslouchat. Je nás zde celkem sedm. Čtyři houpeme zvony a dva jejich srdci, když zveme v neděli odpoledne všechen lid na mši. Děkujeme ze tuto změnu pánu Bohu, ale i výrobcům zvonů a panu kardinálovi za jejich zkompletování," uvedl Mgr. Tomáš Stařecký.
"Tóny zvonů k naší zemi patří. Je to krásná symbolika – za válečných časů se zvony rozlévají na děla, zatímco v časech míru můžeme nové zvony instalovat na věže kostelů. Spočítám-li nově ulité zvony v celé naší vlasti po 17. listopadu 1989, jejich počet cosi vypovídá o prosperující společnosti, která má vztah i k duchovnímu rozměru života. Zvuk zvonů je charakteristickým hudebním artefaktem křesťanství. Plnil však nejen náboženskou funkci, ale i sekulární. Svolával nejen k bohoslužbě, vítal nově narozené a loučil se se zemřelými, ale varoval i před nepřítelem, ohněm, povodní, nebo rozháněl bouřné mraky. Vítal panovníka při nástupu do úřadu a jeho návštěvách v jednotlivých městech a obcích. Zvláštní intenzity nabyl tento hlas za tureckých válek, kdy třikrát denně svolával věřící k modlitbě – ráno, v poledne a večer. Byly i doby, kdy se zvony na protest odmlčely," říká pan kardinál Duka svým přátelům.
Prezident Václav Klaus přijal pány kardinály na zámku v Lánech
K výročí pražského arcibiskupství napsal zdravici také prezident republiky Ten pražskému arcibiskupovi a jeho spolupracovníkům popřál, aby se jim dařilo Dějiny pražského arcibiskupství jsou podle slov pana prezidenta úzce spojeny s dějinami českého státu a českého národa. Tato provázanost je přirozená a vyplývá z dějinného kontextu. Postavení instituce arcibiskupství jako respektovaného představitele církevního života sehrálo důležitou úlohu při utváření naší kultury, naší vzdělanosti a při vzniku tradičních hodnot, které v našem prostředí patří i dnes k uznávaným a respektovaným. Těch 450 let, které uplynuly od chvíle znovuobnovení pražského arcibiskupství, zahrnuje hned několik důležitých historických etap, při kterých se na pomyslném rozcestí ocitly mnohokrát – společně s naší zemí a národem – i vrcholné instituce církve. "Rozhodující pro dnešní dobu není to, co se změnilo, ale právě to, co zůstalo: dějinná kontinuita a z ní vyplývající obhajoba tradic a principů, které utváří náš přirozený domov. V čele pražského arcibiskupství se během čtyř a půl staletí vystřídala řada vynikajících osobností. Vím, že dnešní arcibiskup pražský – kardinál Dominik Duka – si je historických souvislostí dobře vědom," uvedl pan prezident, který přijal kardinály Schönborna a Duku na zámku v Lánech, čímž byla oslava 450 let od obnovení pražského arcibiskupství důstojně završena. Snímek zachycuje oba pány kardinály, jak odcházejí z nádvoří Pražského hradu nachystat se na odjezd do Lán.