Milan Knížák: „Spolu s malířem Modrým sdílím strach z duchovní lůzy“

Ivana Haslingerová

Ve Sbírkách moderního umění Národní galerie (NG) ve Valdštejnské jízdárně se koná výstava Vladimíra V. Modrého (1907-1976). Dílo tohoto plzeňského Dona Kychota je v Národní galerii vystavováno vůbec poprvé. Jeho objevitelem je generální ředitel NG profesor Milan Knížák, který je i kurátorem výstavy, na jejíž zahájení přišel mezi tisíce lidí dokonce i sám president republiky Václav Klaus a ministr kultury Pavel Dostál. Byli jsme zvědavi, jak se o panu Modrém profesor Knížák dozvěděl a především, co ho na něm upoutalo natolik, že věnoval tolik času na uspořádání jeho celoživotní výstavy, když současní žijící umělci se mohou přetrhnout, aby jim vystavil třeba jen jeden obraz. Pan profesor nám vysvětlil:

K Vladimíru Modrému mne kdysi přivedl spolužák z Plzně malíř Jan Havlic. Byl jsem tehdy zaujat abstrakcí a novými trendy a to, co maloval Vladimír Modrý, bylo pro mne cizí. Učinil sice na mne dojem svojí vnitřní silou, ale jeho dílo jsme nechápal a některé jeho názory mi připadaly zastaralé. Přesto jsem se k němu cítil přitahován. Dlouho jsme si psali. Od té doby jsem sice neměl šanci jeho dílo sledovat, ale staré zážitky nemizely. Možná že i já jsem dorůstal k porozumění. Začal jsem si stále naléhavěji uvědomovat, jak důležité jsou odlišné a pevné postoje, jak potřebná je víra v utopie. Magičnost Modrého rájů mi začala připadat nesmírně důležitá. Jeho práce se nikdy nedostala do konfrontace s ostatními. Měl pohnutý život a jeho jasné životní postoje mu způsobily řadu nesnází. Pocházel z chudých poměrů, a přesto vystudoval uměleckoprůmyslovou školu v Praze. Pak se vrátil do Plzně. Zapojil se do odboje, byl zatčen. Zachránil ho plzeňský psychiatr, který ho prohlásil za nepříčetného. Po propuštění působil dál v odboji a ke konci války byl třikrát postřelen. Stal se komunistou, ale v roce 1948 vrátil legitimaci s tím, že to, co se stalo, není to, co si představoval. Dostal se tak do izolace jak společensky, tak umělecky. Protože jeho práce nesplňovala parametry tzv. socialistického realismu a ani jeho osobnost nebyla dostatečně flexibilní, aby vyhovovala nárokům politických tlaků, byl Modrý zatlačen do ústraní, kde po léta živořil. Jeho zdravotní stav byl velmi špatný. Přišel o obě nohy. Přesto vytvořil nadčasové optimistické dílo, které vyjadřuje nezdolnou sílu umělcovy osobnosti a které zůstalo široké veřejnosti z výše popsaných důvodů dlouho utajeno. Jeho dílo zcela vypadávalo z dobových souvislostí, a tak zůstal nejen za svého života outsiderem.

*             Škoda, že se nedožil tohoto okamžiku. Muselo by to být neuvěřitelné zadostiučinění, že jeho díla, která nesměl vystavit ani v nějakém komunistickém kulturním domě, visí v Národní galerii a dívá se na ně president republiky…

Jsem velice rád, že je jeho dílo ve své bohaté barevnosti vystaveno v prostorách Národní galerie. V současné postmoderní době, kdy neexistuje žádný vyhraněný způsob, jak vnímat umění, se dostávají ke slovu i umělci, u nichž se škála vnímání rozšiřuje. Naše umění se neřítí v jednom proudu jako například umění německé, ale tvoří více vrstev. Myslím si, že dnes je ta doba, kdy Modrý může přijít na scénu, kdy se ukáže, že svým postojem znamenal samostatnou kapitolu českého umění. Současný postmoderní svět, ačkoliv úporně hledá něco společného, potřebuje výjimečné osobnosti, vyšinutí z vazby, demonstraci jinakosti. A tak Modrého outsiderství je kvalitou, která se více a více potvrzuje. Proto jsem se rozhodl jeho dílo zmapovat a uspořádat tuto výstavu. 

*             Muselo dát ale velkou práci dostat se k Modrého dílům, která nebyla nikde zmapována. Jak jste se k nim dostali, když je tak dlouho mrtev?

Vycházeli jsme z archivu, který vlastní jeho syn, ale ten byl v mnoha oblastech nedešifrovatelný. Inzerovali jsme v novinách a to i v cizině. Byla to detektivní práce. Objížděli jsme pak ty, kteří nám odpověděli, fotografovali obrazy a dávali dohromady celé Modrého dílo. Byla to nepříjemná práce trvající déle než rok a doplatil jsem na ni i zdravotně. Když bylo vše nakonec zmapováno, bylo velmi obtížné zasadit Modrého dílo do nějakých souvislostí. Nikdo to nechtěl udělat, a tak to zbylo na mně. Byla to veliká práce. Stále jsem přemýšlel jak ho uchopit, jakým způsobem umístit takové dílo do časoprostoru. 

*             Které Modrého dílo Vás nejvíce oslovilo?

Modrý vytvořil velkou rozměrnou fresku husitů, která vyvolala ve své době politický problém, neboť se pokusil o realistický pohled. Odmítl vidět husity prizmatem dobových tendencí. Nakreslil je jako shluk zoufalců, mezi nimiž jsou jak vznešení vizionáři tak i přízemní bandité. Podle mne je v této kresbě obsažen i důvod, proč Modrý odhodil komunistickou legitimaci. Demonstruje v ní strach z duchovní lůzy. Ukazuje, že tato lůza je nebezpečná, zneužitelná a že v davu se skryje téměř všechno. Modrého husité jsou nedoceněným dílem, které by mělo být podrobeno důkladné analýze, a to nejen v uměleckých, ale i historických souvislostech. I přes toto realistické vykreslení to neznamená, že by ubíral husitům jejich historický význam. V komunistické éře se tímto obrazem ale umělecky deklasoval. Nechtěli ho nechat ani učit malé děti. Dostal cukrovku, žil z minipenze a živila ho vlastně jeho žena. Maloval ve větším pokoji jejich dvoupokojového bytu. Teprve ke konci života uspořádal několik výstav a dostal se do plzeňského povědomí. Přes to všechno vnímal svět jako euforii a místo pro hrdinství. 

*             Snad proto jsou tak krásné jeho utopie, na nichž je úporně znázorňován jeho Don Kychot jako člověk bojující za sny…

Modrý nazývá rytíře smutné postavy Dona Kychota „Smutkonošem“, jenž je zcela oddán svým snům, které jsou sice utopické, ale kterých se nemíní vzdát. A skrze tento snový rastr vnímá i okolní svět, s nímž se proto musí stále střetávat. Aby svůj zbytečný a hrdinský boj vydržel, potřebuje k tomu pragmatického plebejce Sancha Panzu, jehož základním zákonem je touha po přežití. Právě spojení aristokratické utopie a plebejské racionality je jedním z typických znaků Modrého díla. Je to i parafráze jeho života – on a jeho žena.

*             Bída, nemoc, nedostatek prostředků… O to intenzivněji zřejmě snil Modrý o ráji, Bohu a vesmírném řádu a tyto náměty zaplňují velkou část jeho děl. Možná proto jsou jeho obrazy magických vysněných krajin tak působivé?

Je pravda, že utopie se táhne celým umělcovým životem. Zásadní částí jeho tvorby jsou obrazy rájů a magických mystických krajin. Obrazy rájů se začaly v umělcově tvorbě systematicky objevovat na přelomu 40. a 50. let. Jeho nedobrovolná existence na okraji společnosti akcentovala víru v utopie a obrazy rájů jsou nejčistším projevem této představy. Jeho ráje adorují jak flóru tak faunu v barevné symbióze. Občas se na obrazech objeví i boj, který umělec chápe jako rituál, při němž nevnímá násilí. Jemné erotické prvky spíše demonstrují duševní stav než sexualitu. Lidé na obraze však nejsou dominující součástí ráje, jsou stejně důležití jako rostliny, zvířata či odlesky ve vodě. Modrý předjímá humanistické postoje, které se v umění staly samozřejmými až ke konci dvacátého století. Je to velká oslava přírodních sil, které v jeho podání naznačují, že jsou strukturovány a že tedy podléhají nějakému řádu, který můžeme nazývat Bohem. Drobné postavy, které se na nich objevují, jen dotvrzují umělcovu úctu k vesmírnému řádu.

V těchto dílech se objevují velmi často dva lidé – muž a žena. Podle mne to vyjadřuje víru Moudrého v lásku a existenci lidského rodu i přes jeho velkou osamělost.

Modrý byl ovlivněn otcem, který mu vykládal mnoho zkazek, a který měl velmi blízko k přírodě. Proto jsou v Modrého díle jakousi konstantou pohádky. Využívá sice jen známé pohádkové postavy a nevytváří nové pohádkové typy, smazal ale sociální a povahové rozdíly a jeho čerti se bratří s anděly. Modrý prožil dvě světové války a tu druhou velmi traumaticky. Podepsal se na něm komunistický režim. A přesto jeho prosba o milost v obrazu Miserere je spíše vědomím nemožnosti tuto milost získat a gestem zoufalství nad tímto zjištěním, i když podle něj jsme vinni svými životy a prosba o slitování především poznamenává nás samé.  

*             Po úspěchu, jaký sklízí výstava pana Modrého, neuvažujete o tom, že byste objevil ještě nějakého podobného neprávem zapomenutého umělce?

Uspořádáme výstavy několika podobných umělců. Nyní se chystáme představit velice zajímavého malíře Karla Šlengra, který působil v severovýchodních Čechách. Brzy se rozjedu podívat na výstavu architekta Václava Mezery v Týně nad Vltavou, který tvořil utopické projekty obrazů, kreseb a vynálezů. Jedu se na něj podívat právě pro jeho podivnost. Současné umění hledá, jak se seznámit s méně důležitými součástmi života. Jsou to věci a jevy méně zastoupené a propagované v tom, čemu říkáme kulturní struktura, ale věřím, že hrají velkou roli pro vývoj mladých umělců.

*             Současné umění mi připadá roztříštěné do mnoha proudů, neexistuje žádný společný rys…

Není to úplně pravda. Ve formě nemohou sice umělci najít nic společného, ale obsahově se současné umění velmi přiklání k sociálním tématům. To unifikuje různé přístupy.

*             Sociální téma je široký pojem od totalit Fidéla Castra po liberální USA. Socialistický realismus jsme tu už zažili a mne nijak neokouzlil. Snad nás nečeká zase nový kapitalistický realismus?

Formálně nejsou současní umělci realisté, ale inklinují k sociálním tématům, a to je velká styčná plocha. Nedávno jsem vydal knihu „Vedle umění“, kde to podrobněji glosuji.

Milan Knížák získal pro NG sbírku za miliony dolarů

*             Obraťme list. Nedávno jste prý získal od rodáka žijícího v Německu Rainera Kreissla pro Národní galerii nesmírně cennou sbírku afrických plastik a koberců. Není tajemstvím, že sběratel po zkušenostech, které měl s předchozím vedením Pražského hradu, kterému již část sbírky věnoval, podmínil její darování českému státu výhradně Vaší osobou, k níž má podle jeho slov obrovskou důvěru. Čím jste na něj tak zapůsobil, že daroval instituci, kterou řídíte, sbírku odhadovanou na miliony dolarů?

Je pravda, že Rainer Kreissl před časem daroval Národnímu muzeu sbírku koberců a Pražskému hradu část své sbírky afrických plastik. Pan Kreissl zdůvodnil požadavek provedení transakce pro převod podstatné části sbírky do České republiky výhradně přes mou osobu s tím, že vidí, že jsem v NG udělal spoustu práce, a že jsem vždy splnil všechno, co jsem mu v slíbil, což prý se mu na jiných místech nestalo. Lidé z Pražského hradu ho prý tehdy neférovým způsobem přemluvili a on k nim poté ztratil důvěru. Já jsem se s panem Kreisslem dlouho o té věci bavil a on byl tak laskav, že dokonce požádal Hrad, zda by svoji část sbírky nepřevedl též do NG. V současné době jsme tuto kolekci, která čítá téměř tisíc kusů plastik, získali do NG a od června budeme její podstatnou část prezentovat ve Veletržním paláci a potom vše zpracovávat jako trvalou část našich sbírek.

Expozice NG na Hradě musí potvrzovat českou identitu umění

*             A co Vaše tři hradní paláce, které jste dostal se souhlasem pana presidenta od pana kancléře Weigla?

Dostali jsme jen dva paláce, Schwarzenberský a Salmovský, třetí Šternberský používá NG již dlouho. Od Pražského hradu jsme získali jen Salmovský, Schwarzenberský nám převedlo Ministerstvo obrany ČR. Chtěli bychom po domluvě s panem prezidentem a kancléřem, aby expozice na Hradčanech potvrzovaly českou identitu umění v českých zemích, což je důležité zvlášť ve spojení s Hradem. Chceme, aby byl Hrad pilířem české státnosti, která se potvrzuje i v kvalitě umění. Státnost dle mého názoru znamená i kulturnost. Česká gotika i baroko jsou pojmy. Naše baroko je ve srovnání s italským či španělským vznešenější, má větší dynamiku a větší smysl pro prostor i detail. Je výjimečné. Barokní gotika nikde jinde nevznikla. Možná proto, že my jsme byli nábožensky uvolněnější, takže architekti tu byli svobodnější a tak je české baroko jemnější a liberálnější. Chtěli bychom z paláců na Hradčanech vybudovat symbol hrdosti na minulost. Ve Schwarzenberském paláci bude proto umístěna expozice českého baroka, o náplni Salmovského, kam jsme plánovali umístit českou gotiku, se zatím přemýšlí. Čekáme na výzkumy a postoje památkářů. Pokud zůstanou uvnitř malé sály jako dosud, tak se nám tam nepodaří gotiku umístit tak, jak jsme plánovali a budeme ji muset dát zpět do Jiřského kláštera. Pak bychom do Salmovského paláce umístili obrazy z prvních dvou třetin devatenáctého století.

Je krásné být bohatý, ale není třeba být přitom blbý

*            Kromě výstavy Vladimíra Modrého, kde nešlo jen o obrovskou práci zkompletovat obrazy, ale uchopit dílo, což bylo určitě velmi těžké, Vás požádala Masarykova universita, abyste u nich vydal knihu a vydá se konečně Vaše celoživotní dílo „Encyklopedie loutkového divadla“, kterou musíte předběžně i designovat. Stíháte při tolika organizační práci ještě tvořit? Chystáte nějakou svou výstavu podobnou „Slečnám z Vaší hlavy“ v loňském Mánesu?

Dělám moc práce najednou, ale malovat stíhám. Bez vlastní práce bych asi nemohl žít. Po Slečnách jsem maloval zvláštní obrazy, kdy jsem zapojoval nejrůznější prvky od tetualií až po kopie zbraní. Udělal jsem cyklus andělů a do nich se mi zamotaly zbraně. Také jsem namaloval cyklus krajin, protože malá města ode mne chtějí výstavy a já bych rád prezentoval něco obyčejného a jim blízkého, což je právě krajina. V Českém Krumlově budu mít na podzim velkou výstavu. Chystám pro ni tématický katalog, který právě odevzdávám nakladateli. Dohlížím na výrobu sochy „Prostřený stůl“ pro Václavské náměstí, kde přes léto bude mezinárodní výstava plastiky EU. Státy EU tam budou reprezentovány plastikami jejich autorů a ČR bude reprezentovat mé dílo.

*             Takže se nakonec do EU těšíte?

Do EU se příliš netěším. Snad jen na to, že nebudu zbytečně zdržován na hranicích a nebudu muset ustavičně vláčet pas. Ale jinak cítím obavy z toho, že agresivita a houževnatost našich sousedů nás zcela přirozeně vytlačí. Spíš se rozpustíme. Česká laxnost a známé „vlezdozadkovství“ takovou budoucnost nevylučuje, naopak. Ostatně už v historii jsme téměř vymizeli. V baroku nás zachránil český venkov, ale to se nemůže opakovat. Žádné nedotčené ostrovy, kde by přežil jazyk a kultura, už neexistují. Vliv konzumu a médií zaletí i do poslední vísky. Je mi to líto. Jsem notorický obdivovatel českého umění, myšlení, českých postojů – a tím myslím to nejlepší a často tak jemné, že málo viditelné – co tu vzniklo a vzniká. Určitě se někteří Češi prosadí i v globální společnosti, ale já osobně asi nejsem na globální (a zatím ani na evropská) řešení připraven. Jsem typický příslušník menšiny, vždycky jsem jím byl. Bílým vranám se špatně žije v hejnu. A čím je to hejno větší, tím menší mají šanci na přežití.

*             Myslíte že i za komunismu jsme něco unikátního vytvořili?

To určitě ne, i když i za komunismu vznikla řada velmi silných děl, ale rozhodně ne v souladu s režimem. Komunismus dělal všechno, aby podstatu naší kultury narušil, zdeformoval. Ale politické a ekonomické tlaky jsou podobné. Bolšáni nám cpali dědu Mráze, dnes k nám infiltruje Santa Claus a malý český Ježíšek mrzne za oknem. Nejvíce jsou z toho zmateny děti. A to je špatný vklad do budoucnosti.

Ekonomický tlak je možná úpornější a důslednější než komunismus. Politická zřízení se hroutí, ekonomické tlaky jsou trvalejší, i když věřím, že i proti nim vznikne inteligentní odpor a ne jen polopolitické a mocichtivé hurá akce. Neodmítat, ale nepodléhat. Je krásné být bohatý, ale není třeba být přitom blbý.

*             Mám obavu z toho, že Německo a Francie je nebezpečné spojení. Jsou to velmi silné státy…?

Francouzi jsou nacionalisté s komunisticko-monarchistickými představami. Němci umějí žít pouze v konjunktuře. Jakmile ji nemají, zpanikaří a jsou ochotni naslouchat komukoliv. Bojím se, že nadvláda těchto států v Unii bude mít negativný vliv na malé státy, pokud se nebudou chtít spojit. Jediná naděje je, že Anglie se svou starou demokracií je bude trochu brzdit a že malé státy snad dojdou k tomu, že se musí názorově propojit, aby čelily totalitnímu tlaku evropských velmocí.

*             Bývalý švédský premiér Karlsson na semináři pořádaném zahraničním výborem v Senátu mj. uvedl, že severské státy již vytvořily společnou banku, aby mohly konkurovat alespoň trochu té Německé, neboť jinak prý s nimi jednali velmi panovačně. Doporučoval ČR a dalším státům připojení se k nim nebo vytvoření třetího bankovního uskupení. Přesto se zatím ale zdají malé státy velmi roztříštěné...

Kladu velký důraz na kulturní identitu. Po zrušení železné opony na hranicích železná opona v umění přetrvává. Ale tentokrát ji vytváří Západ. Bojí se vpádu na vlastní trhy. Vytvořil si teorii hlavních proudů, kde oslavuje to, co vzniklo a vzniká v tzv. západní polovině světa, a to ostatní automaticky odsunuje do „zbytkových“, tedy ne příliš důležitých, tendencí. A u nás jim na to řada „odborníků“ ochotně naskakuje. Stále prohlašujeme, že peníze jsou až na prvním místě, ale není tomu tak. Na prvním místě jsou vždy lidé, jedinci, jejich schopnost a vůle. Nalejme např. do zdravotnictví sebevíc peněz, nic se nezmění, pokud nebude vůle lidí ke změně. Peníze samy nestačí.

*             Nebo-li, jak říká stínový ministr zdravotnictví ODS Tomáš Julínek, pokud se nezmění socialistická legislativa, nejde ve zdravotnictví nic dělat.

Samozřejmě. Soukromý lékař ví, že když něco neudělá, zkrachuje, ve státní socialistické nemocnici vždy bude nějaké záchranné lano. A neplatí to jen ve zdravotnictví. A pak to platíme my všichni.

Pane profesore, děkuji za rozhovor.

Snímky Fragmenty: Jiří Pancíř