Nejsme na vítězné straně

Václav Klaus, prezident republiky

Pro někoho, jako jsem já, kteří se po pádu komunismu aktivně podílel na přípravě a organizaci radikální politické a ekonomické změny, je svět ve kterém žijeme dnes zklamáním. Žijeme v daleko více socialistické a etatistické společnosti, než jsme si tehdy uměli představit. Po slibném začátku se v mnoha ohledech vracíme zpět do éry v minulosti a které jsme si mysleli, že jsme se jí už jednou provždy zbavili. Nemám na mysli pouze naši zemi , ale Evropu a celý západní svět. Před dvaceti lety, se nám zdálo, že přímo před našima očimase odehrává dalekosáhlý posun na ose "totality vs. svobody" a "státu vs. trhu". Byl to odůvodněný pocit. Vše bylo posíleno skutečností, že naše Sametová revoluce se odehrála v době historicky unikátní éry Ronalda Reagana a Margaret Thatcherové. Díky nim a ve světě díky myšlenkám Hayeka, Friedmana, Stiglera a pár dalších, jsme věřili, že se kapitalismus, alespoň po určitou dobu, podařilo ubránit proti globálnímu socialismu. Lidé jako já věděli, že tyto okamžiky byly výjimečné a jedinečné, ale nečekali, že to, co dosáhli bude tak rychle zapomenuto. Chybně jsme doufali, že změny, které probíhaly v té době budou nezvratné.

Dnes, mnoho z nás již nesdílí tento pocit. Téměř neviditelně a potichu byly myšlenky kapitalismu a svobody oslabeny. Můj přítel Pascal Salin, bývalý předsedající Montpelerinské společnosti (MPS), musel mít podobný pocit když ve svém prezidentském projevu v roce 1996 ve Vídni učinil následující poznámku: "Nejsme vítězové v současné době". V roce 1996, se ještě nezdálo tak jasně jako dnes, že jsme ztratili systém politické svobody a parlamentní demokracie, která nahradila v roce 1990 bývalý autoritativní, ne-li totalitní politický režim. Tehdy trh a soukromé vlastnictví nastoupil namísto plánování a začal dominovat hospodářství a došlo k celkové liberalizaci, deregulaci a de-subvencování. Stát radikálně ustupoval ve všech svých rolí a svobodný jedinec dostal do popředí. Náš optimismus byl založen na silné víře v sílu zásady volného společnosti, svobodných trhů, myšlenek svobody, stejně jako v naši schopnost podporovat tyto myšlenky. Dnes, na začátku druhé dekády 21. století je náš pocit jiný. Ptáme se proto sami sebe: Měli jsme nepřiměřené a neodůvodněné iluze? Vnímali jsme svět špatným způsobem? Byli jsme naivní a hloupí? Byla naše očekávání mylná?

Tyto otázky si zaslouží seriózní odpovědi.

Neměli jsme iluse o chybných představách západních levicových intelkektuálů let šedesátých

Není pochyb o tom, že jsme neměli žádné iluze o Západu, zejména o západní Evropě a o EU. Lidé jako já, nebyli uváděni v omyl, neměli žádné iluze o možném sblížení socialismu s kapitalismem. Tedy o myšlenkách, které od roku 1960 začínaly být velmi populární na Západě skrze sny o možných třetích cestách k socialismu. Odmítli jsme je bez zaváhání. [1] Viděli jsme řadu věcí lépe než mnozí z našich přátel na Západě díky našemu životu v komunismu. Viděli jsme to jasněji a to dokonce včetně těch, kteří zastávají stejné politické a ideologické myšlenky. Byli jsme si vědomi strachu o budoucnost díky těmto idejím západních intelektuálů už v komunistické éře.

1. Věděli jsme, že socialismus, nebo socialdemocratism, nebo "soziale Marktwirtschaft", je tady a vzhledem k jeho vnitřní dynamice se bude rozšiřovat.

2. Od přelomu let 1960 a 1970, tj. od založení Římského klubu, jsme měli strach ze zelené ideologie, v níž jsem viděl nebezpečnou alternativu k tradičním socialismu. Bylo zřejmé, že to je další radikální pokus změnit lidskou společnost. Údajná vyčerpávání přírodních zdrojů a tzv. populační exploze byla jen přetvářka. V té době nebylo možné vidět doktrínu o globálním oteplování, která dorazila později, ani moc a nebezpečí skrytém uvnitř. [2I

3. Dokonce i během našeho života za komunismu, lidé jako já, si byli vědomi levičáctví intelektuálů [3], protože jsme měli možnost vidět na sebe. Věděli jsme že to byli titíž intelektuálové nebo jejich převážná většina, kteří sloužili jako hlavní hnací síla za komunismu šířící tyto nové zelené doktríny. Již v té době, jsem sledoval s velkým znepokojením "nadměrné produkci v rámci vzdělaných intelektuálů", která se objevila na Západě v důsledku zvyšující se vysokoškolského vzdělání pro všechny. Jedním z jeho důsledků bylo a je povrchnost veřejného diskurzu, který dosáhl mimořádné rozměry . Tito zástupci dělnické třídy, která je součástí Marxova proletariátu, nikdy nebyly věřící v komunismus. Intelektuálové jsou do značné míry socialisty, protože - jak pravil - jsou přesvědčeni, že socialismus je "věda aplikovatelná na všechny oblasti lidské činnosti" a díky tomu, že je to systém vytvořený přesně pro ně, pro nejcennější lidi "[4]. To je důvod, proč nechtějí být hodnoceny na trhu, protože trh často nesdílí jejich vysoké sebehodnocení.

4. Socialismus (nebo spíše dnes bychom řekli komunismus) je od svého počátku založen na zbožnění vědy a na pevně zakořeněné naději, že věda musí řešit všechny existující lidské a společenské problémy. To je důvodem, proč není nutné měnit systém, protože postačí, aby byl pouze trochu více prosvětlen. Naše komunistická zkušenost nám říká, že tato myšlenka je absurdní. Víme ale, že Západ věří tomuto klamu.

Nevěřili jsme v technokratické myšlení, které chce ve víře v oprávněnosti vědy a techniky organizovat lidskou společnost. Nebyl jsem proto schopen ocenit Hermana Kahna, Jay W. Forrestera, Alvina Tofflera a v poslední době také Maxe Singera a jeho knihu "Historie budoucnosti" [5], protože jsem cítil nebezpečí, že pramení z podcenění sociální nebo systémové charakteristiky lidského společnost prostřednictvím těchto lidí a jejich neoprávněné technologickým optimismem, který se vlastně ani moc neliší od marxistického učení. V této souvislosti, vždycky jsem měl jako varování memento před mýma očima nepřekonatelnou knihu "Brave New World"Aldouse Huxleye.

Naučili jsme se hodně z Hayekova článku "Využití znalostí ve společnosti" [6] Zatímco socialističtí ideologové na východě i na západě nepokládali za poznání nic jiného, než vědu a jí organizované a organisable učení, my jsme v linii s Hayekem tvrdili, že nejdůležitější znalost byla praktická znalost rozptýlená ve společnosti, kterou lidé používají ve svém každodenním životě, a ne jen psané knihy. Dnes tak módní pojem "znalostní ekonomiky" je prázdný pojem. Každá ekonomika v minulosti byla založena na základě znalostí, záležela ale na tom, jak je lidé dokázali využít. To byly hlavní problémy, které jsme tehdy viděli a vidíme je i dnes.

Jsou ale i takové problémy, které jsme tehdy podcenili, nebo je neviděli. Budu jmenovat některé z nich:

1. Plně jsme nepochopili jak dalekosáhlé budou důsledky roku 1960. Tato "romantická" éra byla obdobím radikální popření autority tradičních hodnot a sociálních institucí. Jako výsledek toho, vyrostla generace tehdy narozených dětí, která nechápe význam našeho civilizačního, kulturního a etického dědictví, generace dětí pro níž neexistoval žádný kompas usměrňující jejich chování.

2. Podcenili jsme některé problematické aspekty standardu, po formální stránce dobře fungujícího demokratického systému, který postrádal základní sadu hlubších hodnot. Neviděli jsme velice demagogický prvek demokracie, který umožňuje lidem v rámci tohoto systému požadovat "něco za nic". Nečekali jsme, že politický proces povede k takové preferenci rozhodování, které přináší "viditelné a koncentrované dávky" v ceně "neviditelných a rozptýlených nákladů", což je jeden z hlavních důvodů současného euro-americké Dluhové krize.

3. Již v minulosti jsem se obával postupného posouvání od občanských práv k oblasti lidských práv, která se již nějakou dobu odehrávala. Bál jsem se, ideologie lidských práv (Human-rightism), ale nedokázal jsme ani zdaleka předvídat důsledky této doktríny. Klasičtí liberálové a libertariáni nejsou sto dostatečně zdůraznit, že práva vykládaná v tomto smyslu jsou proti svobodě a racionální fungování společnosti. Human-rightism je ideologie, která nemá nic společného s praktickými otázkami svobody jednotlivce a volného politického diskurzu. Lidská práva jsou ve skutečnosti revoluční popření občanských práv. Nepotřebují totiž žádné občanství. To je také důvod, proč člověk-rightism vyzývá ke zničení svrchovanosti jednotlivých zemí, a to zejména v dnešní Evropě. Vliv lidských práv také těžce přispíval k současné éře politické korektnosti s celou její ničivou sílou. [7.]

4. K lidskému rightism a politické korektnosti se vztahuje i masivní rozvoj jiného současného alternativu jako náhrady za demokracii – juristocracie. Každý den jsme svědky toho jak se politická moc posouvá od z rukou volených politiků do rukou nevolených soudců. [8] Moderní soudní aktivismus je v mnoha způsobech výrazem starého přesvědčení, že demokracie musí být zmírněna aristokracií (str. 17), jinými slovy, že demokracie bez jisté "chosenness" neboli "unelectedness" soudní aristokracie nemůže dobřefungovat. Je rovněž vhodné si uvědomit, že "hlavní metodou, jak je implementována tato soudní aktivismus je cesta práv" (ibid.). Není myšlena ale cesta občanských práv, ale spíše lidských práv. Vše, co je součástí iluze o možném (a žádoucí) zrušení politiky, jinými slovy demokracie. Juristocracy je dalším krokem k vytvoření po-politické společnosti .

5. Stejně tak, jsem nečekal jak silnou pozici zaujmou nevládní organizace, která jsou institucemi občanské společnosti, v našich zemích a zejména v nadnárodním světě a jak neslučitelný bude jejich boj s parlamentní demokracií. Je to boj, v němž vyhrávají postupem času stále víc a víc. [9] Nevládní organizace, které jsou produkty organizovaných skupin lidí, kteří nepolitickým způsobem usilují o výhody a privilegia, bez obalu popírají liberalizaci lidské společnosit, která se konala v průběhu posledních dvou století. Nevzpomínám si, kdy jsem poprvé narazil na tvrzení, že tyto instituce představují novou re-feudalizaci společnosti, ale já ho považuji za velmi výstižné.

6. Žili jsme ve světě potlačovaného svobody tisku příliš dlouho, a to je důvod, proč jsme požadovali neomezenou svobodu sdělovacích prostředků, jako nezbytný předpoklad skutečně svobodné společnosti. V současné době si tím nejsme jisti. V České republice, stejně jako v celém západním světě ,existuje téměř absolutní svoboda tisku, ale zároveň neuvěřitelná manipulace tiskem. Naše demokracie se rychle změnila v mediocracii, což je další alternativou k demokracii, nebo spíše jedním ze způsobů, jak zničit demokracii. [10]

7. V uzavřeném komunistickém světě, vzhledem k tragické zkušenosti s imperiální politikou Sovětského svazu, všechno nadnárodní u nás bylo pouze to, co pocházelo z Moskvy. Toužili jsme po opravdu nadnárodním tedy celosvětovém a nepodařilo se námpoznat včas nebezpečí postupně probíhajícího posunu od národních a mezinárodních na nadnárodní společnosti v současném světě. [11] Máme tendenci vidět spíše liberalizační aspekt centralizace Evropy než nebezpečný supranacionalismus, který ničí demokracii a suverenitu zemí.

8. Také jsem nečekal takovou slabou obranu myšlenek kapitalismu, volného trhu a minimální stát . Necuměl jsem si představit, že kapitalismus a trh budou téměř nevhodné a politicky nesprávná slova, kterým "slušný" moderní politik by se měl raději vyhnout. Myslel jsem, že něco takového je jen jakousi povinnou koloraturou marxistické nebo komunistické doktríny. Teprve teď vidím skutečnou hloubku nenávisti vůči bohatství a produktivní práci, teprve teď jsem si uvědomil pravdu, o úloze lidského závisti a zcela primitivního myšlení, pouze a výlučně na můj účet.

9. Nečekal jsem takovou popularitu veřejných statků, veřejného sektoru, viditelné ruky státu, přerozdělování a moudrosti pomazaných hlav v porovnání s moudrostí zbytku nás ostatních. Jako ekonom, který měl po celá desetiletí, v podstatě od poloviny šedesátých let, pečlivě prostudovánu západní ekonomickou literaturu, jsem nečekal, že myšlenky monetarismu by šly tak rychle opustit, že lidé tak rychle zapomenou, že slovo nařízení je dalším výraz pro plánování, že se sociální politika příliš neliší od komunismu. Lidé by neměli zapomínat, že trh buď je, nebo není, protože má být tvořen spontánně. Ndčekal jmem, že po radikálním odstranění grantů a dotací všeho druhu je budeme - prostřednictvím nového re-subvencování hospodářství - opět nuceni zavést. Že nastanou takové chyby v hospodářské politice, v zařízení měnových unií, atd. Nečekal jsem, že lidénebudou ochotni převzít odpovědnost za své životy, že budou mít takový strach ze svobody, a že přetrvá taková důvěra ve všemocnost státu.

Proč máme jako členové MPS dovolit aby se to stalo?

Nemyslím si, že se nám nepodařilo analyticky vše vysvětlit. Existují ale i další důvody jako nedbalost, ne-li přímo lenost v našem myšlení a chování. K dispozici je nedostatek subjektivní odvahy, strachu že budeme stát sámi v boji s něčími názory. Naše názory nejsou slyšet dost nahlas, nedokážeme aktivně podporovat svobodu,protože už není žádný Milton Friedmans mezi námi. I když je důležité, že se setkáváme navzájem na zasedáních MPS, není nás slyšet mimo tento kruh. Jsme rádi, že jsme si navzájem zveřejnili články v našich vlastních časopisech a zpravodajích, ale musíme usilovat o to, aby je otiskly "ostatní" časopisy - časopisy pro "ostatní". I když myšlenkově podporujeme sebe, tak učinit jen v velmi dlouhodobém horizontu, a to již může být příliš pozdě.

Stejně tak, musíme připustit, že jsme nevyprodukovali vážné empirické, popisné, pozitivní socio-ekonomické analýzy. Co převažuje jsou pouze kusy dílčích analýz a mělkých normativních ideologických dokumentů. Co chybí, jsou non-deklaratorní texty, hluboká "anatomie" současné situace.

Byl bych rád, kdybych se mýlil. Byl bych rád, kdyby se ukázalo, že robustnost kapitalismu byla taková, že všechno bude opraveno. I kdyžse to nakonec stane, nestane se to spontánně. Hayek správně argumentoval, že "svoboda nemůže vydržet, pokud se každá generace opakuje a reemphasizes jeho hodnotu". Teď je řada na nás. Naše generace a generace našich dětí to udělat. A měli bychom to začít dělat dříve, než bude příliš pozdě.

Václav Klaus, Mont Pelerin Society valná hromada, Pražský hrad, Praha, 07.9.2012

[1] Více o tomto tématu lze nalézt v mé adresy v MPS regionální setkání ve Vancouveru v srpnu 1999 "Třetí cesta a její fatální domýšlivosti" , publikoval v knize "Na cestě k demokracii", NCPA, Dallas, 2005 . Dokonce i dnes v různých zemích po celém světě, jsem neustále konfrontován s lidmi, připomínající svou prohlášení od ledna 1990 z v Davosu, že "třetí cesta je nejrychlejší cestou do třetího světa".

[2] I se vztahují k mé knize "Modrá, Nikoli zelená planeta" ("Modrá planeta v zelených poutech"), Dokořán, Praha, 2007 a jeho publikací v zahraničí (to je již k dispozici v 18 jazycích).

[3] Friedrich von Hayek: "Intelektuálové a socialismus", University of Chicago Law Review, jaro 1949. K dispozici na adrese http://mises.org/etexts/hayekintellectuals.pdf .

[4] Robert Nozick, "Proč Intelektuálové Postavte se proti kapitalismu", Cato zpráva o politice, Washington, DC, č. 1, 1998.

[5] Max Singer, "History of the Future", Lexington Books, New York, 2011.

[6] Friedrich A. Hayek, "Využití znalostí ve společnosti", American Economic Review, č. 4, září 1945.

[7] Centrum pro nezávislé studia v Austrálii nedávno zveřejnil pěknou sbírku esejů "Nelze Say That" (CIS Příležitostné Paper, 124, Sydney, 2012) o politické korektnosti, v jehož úvodu čteme: "Jsme na a podivné křižovatce dějin západní civilizace. Nikde před nedošlo k větší svobodu pohybu, větší svobodu informací, větší obecné prosperity, ale zároveň větší omezení svobody projevu ... západní společnost self-cenzura jeho výměna názorů ... Politická korektnost účinně ohrožuje samotné základy Svobodná společnost - otevřené a široce rozvětvené diskuse ve formě volného výměny názorů "(str. 1).

Výsledkem je, že "politici za taktických důvodů odstoupit od vážných debat", a že "mechanismus politické korektnosti brání formulaci nekonformních názorů" (str. 10).Politická korektnost je založena na "netolerantní moralizování" (str. 21) a je možné díky naší slabosti, rozpadem našich tradičních hodnot a jejich nedostatečné obrany.

[8] James Grant představuje velmi přesvědčivé analýzy výše uvedeného jevu v jeho papíru "The Rise of Juristocracy", Wilson Quarterly, jaro 2010.

[9] Roční Valné shromáždění OSN Valnou hromadu zahájil každé září od adresy jeho generálního tajemníka. Místo toho, aby slovo politiků největších zemí po celém světě, generální tajemník záměrně zve mluvit úplně nelegitimní (tj. zcela libovolně zvolený) zástupci nevládních organizací, kteří jsou na OSN důvodů (ve skutečnosti v této největší světové nevládní organizace), považována za něco lepší a ušlechtilejší než politici.

[10] V jeho široce diskutované 1978 adres Harvard Alexandra Solženicyna poznamenal, že "tisk se stala největší výkon v západních zemích, převyšující právních předpisů, výkonnou a soudní." To může být jedním z důvodů, proč byl nikdy chválil pro tuto adresu na Západě, zejména v médiích a akademického světa. To bylo považováno za kritiku Západu, a to je něco, co nikdo z východu může odvážit udělat. Nicméně, to bylo kritika negativních aspektů západní civilizace.

[11] Více o tom v John Fonte, "svrchovanost nebo Submission", Setkání Knihy, New York, 2011, nebo V. Klaus, "Evropská Integrace bez iluzí" ("Evropská integrace bez iluzí"), Knižní klub, Praha, 2011 .

Je dvojí šetření byrokratické a obchodní. Při byrokratickém šetření se škrtají všechny položky, jež nejsou nutné při obcodním jen ty položky, jež nejsou obchodně produktivní. Úřední šetření počítá jen se zmenšením nákladů, obchodní šetření počítá se zmenšením výnosů. PAKli něco zvýší výnos, ať se za to utrácí.

Mont Pelerin Society, Valná hromada

Mezititulky redakce, vynechána oslovování, jinak převzat doslovný překlad ze stránek hradu