Slovensko kontra Thajsko
DANUŠE HERPE JUNGMANNOVÁ
ALLGEMEINER TIERHILFSDIENST E.V., NĚMECKO, OI SOS PRO PES, ČESKO
Po posledním článku Ivany Haslingerové "Přestane s novou Ficovou vládou psí pláč na Slovensku?", který byl jakýmsi shrnutím informací o žalostném stavu ochrany zvířat na Slovensku, o němž jsem i já z pozice evropského ochránce zvířat pro ČR a SR informovala revue Fragmenty, se do mě pustila jedna velmi rozzlobená Slovenka žijící v Čechách a napadla mě, že šířím a zveřejňuji o Slovensku zavádějící bludy a že se popisovaný stav nezakládá na pravdě. Překvapilo mě, že tato ochránkyně psích práv žijící v Praze má daleko větší přehled o dění na Slovensku, než lidé, jako já a další, kteří viděli při kontrolách na vlastní oči nejen psí koncentráky a slyšeli psí pláč v nich (http://slysim-psi-plac.profi.cz), ale hlavně znají mentalitu většiny běžných Slováků, a jejich vztahu k živím tvorům. Napsala mi, že Slovensko není Korea… To je sice pravda, ale v chování a přístupu k psům a kočkám jsou Slováci těžce třeba i za takovým Thajskem, ze kterého jsem se před 14 dny vrátila plná dojmů a zážitků. To, co jsem tam viděla, mě nesmírně překvapilo a mile potěšilo a mnohde na Slovensku by si mohli vzít příklad.
Již před odjezdem jsem byla upozorněna, že přímo na ostrově Koh Samui, kde jsme se rozhodli strávit dovolenou, úžasně funguje psí a kočičí útulek Dog and cat rescue Samui, který vede paní Brigitte Gomm a její holandský partner Danny. Byla jsem v této oblasti vůbec poprvé a je mi známo, že právě Vietnamci, sousedé Thajců si rádi pochutnávají na psím mase, proto jsem si představovala, že uvidím něco podobného, jako jsou některé karanténní stanice na Slovensku a že se bude většina obyvatel chovat k bezprizorním psům a kočkám podobně jako ne někteří, ale bohužel mnozí, Slováci.
A jako správná, zvědavá baba a bojovnice za práva zvířat jsem si ihned skočila v hotelu na net, kde jsem si vyhledala adresu i telefonní číslo, na které jsem také hned zavolala. Paní Brigitte se mi prozaicky přihlásila a hned se ptala, s čím potřebuji pomoci. Po krátkém představení jsme se domluvily na návštěvě. Druhý den jsem nelenila, mávla na taxi, kterému byla tato adresa známá (jako všem ostatním místním obyvatelům), a bez problémů mě s úsměvem dopravil na uvedenou adresu. Vystoupila jsem v úžasu z vozu před dvěma krásnými domy v koloniálním stylu se zahradami propojenými brankami, všude bylo slyšet spokojené psí poštěkávání, na dvoře zaměstnanec čistil proudem vody dlažbu, všude se proháněli pejsci střední a větší velikosti. Po pozemku byly rozestavěné mísy čerstvé vody, zahrada byla plná krásně kvetoucích stromů a rostlin (jak už to v tropech bývá) dávajících milosrdný stín – prostě ráj.
Paní Brigitte mě krátce přivítala a z časových důvodů a pracovních povinností mě předisponovala na kolegu Dannyho. Tento pohledný, postarší muž se na mě mile usmál, a když jsem mu řekla, že jsem Češka, a co mě k nim přivádí, nelenil a začal ochotně odpovídat na mé otázky. Hlavní budova, kde jsme konverzovali, slouží zároveň jako soukromé prostory páru Brigitte a Dannyho, všude v křeslech, na pohovce, na židlích lenošili nebo volně pobíhali dospělí pejskové malých ras, mezi nimi se pohybovali dospělé kočky a kocouři a všichni se v míru snášeli. Netrvalo dlouho a už jsem měla jednu kočku na klíně, jeden pejsek mi olizoval levou ruku, další se mi otíral o nohy a všichni se chtěli drbat a hladit. I Danny měl neustále nějaké zvířátko v rukou, které laskal.
Dostalo ve mi informace, že mají 20 zaměstnanců, 2 x v týdnu k nim dochází místní veterinář, který kontroluje nemocné kočky a psy v jejich karanténách a hlavně chodí kastrovat. Všude po Samui vědí, kde tato záchranná stanice sídlí, protože místním obyvatelům kastrují, očkují a ošetřují zvířata zdarma nebo za dobrovolný poplatek. Mají na ostrově ještě jednu stanici, kde jsou také umístěna nalezená štěňata, která tam čekají na adopci (a díky německým a anglickým kmotrům - turistům jsou transportovány do Evropy). Pokud nenajdou domov do pohlavní dospělosti přímo na ostrově, jsou vykastrována.
Psi, kteří jsou viděni na ulici, nejsou psi bezprizorní, tak jak to známe v Evropě, ale Thajci, asi díky svému náboženství mají zcela jiný vztah ke všemu živému, tedy netýrají psy na řetězu, hlady nebo žízní apod. Naopak, v hotelových areálech (a to jsem viděla na vlastní oči) jsou nádoby s vodou a nikde jsem neviděla žádného podvyživeného nebo jinak týraného psa, kterému by se ubližovalo. Psi se povalují a lenoší přímo na ulici a lidé je obcházejí a neviděla jsem ani jeden případ, že by někdo takového psa uhodil nebo nakopl, jak to známe z méně civilizované Evropy. Danny mi sdělil, že když dostanou hlášku, že se někde nachází nějaký nekastrovaný nebo neočkovaný pes (nekastrovaný se pozná podle toho, že nemá tetování v uchu a neočkovaný, že mu chybí na ručně pleteném obojku, které vyrábějí ve volném čase jejich zaměstnanci, očkovací známka) přijedou si pro něho, odchytí, odvezou, vyšetří, vykastrují, a když se pejsek uzdraví, odvezou ho zpět do jeho teritoria, kde se o jeho obživu postarají místní nebo turisté, kteří je také krmí a napájí. Mimochodem, Danny se také pochlubil, že se jim na ostrově již před několika lety podařilo zcela úspěšně vymýtit vzteklinu.
Pak mě vzal do vedlejší budovy, která slouží jako karanténní stanice pro kočky-matky s koťátky a do přístavby, kde je vybudovaná malá veterinární ordinace pro ošetřování, očkování a kastrace nejen útulkáčů, ale i mazlíků domorodců. Pozdravila jsem se krátce s panem doktorem, který už ve sterilních rukavicích čekal na Dannyho pokyny, rozloučila jsem se se všemi pokynem ruky, udělala v ychlosti pár fotografií a opustila pozemek, abych nepřekážela. Před branou už čekala řada místních, aby zde své miláčky nechala ošetřit.
Asi za dva dny při cestě na snídani jsem mezi bungalovy zaregistrovala 5 krásných, dobře živených štěňátek, se kterými si tam hrály děti turistů, a u restaurace jsem zastihla psí mámu, která snídala z ruky jedné z turistek kousek šunčičky. Popadla jsem mobil a volala Brigittě. Dala mi číslo na jejich depozitum. S nimi jsem se domluvila, že přijedou, jakmile to bude možné, ohodnotí situace a dle potřeby zasáhnou. Asi za 2 dny mi sami volali, že byly u nás v areálu hotelu, matce implantovali pod kůži antikoncepci, počkají ještě pár týdnů, že budou štěnda samostatná, vezmou si je do stanice, matku vykastrují a vrátí ji zpět do areálu, štěnda naočkují a dají je k adopci.
Když jsem dívala při zpáteční cestě z okénka letadla na tento krásný ostrov, měla jsem jen jedno velké přání – aby se všechna slovenská zvířátka, potažmo pejskové a kočičky měli na Slovensku stejně tak dobře a bylo s nimi také tak láskyplně nacházeno jako se mají živé bytosti na malém, exotickém ostrově v Indickém oceánu, které patří Thajsku. Proto se ptám: