Práce Alberta Camuse posloužily k rozbíjení marxistické doktríny
Ivana Haslingerová
Dne 4. ledna 2010 uplynulo již 50 let od tragické smrti francouzského myslitele, spisovatele a publicisty Alberta Camuse (7.11.1913- 4.1.1960), nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jako "nejvýznačnější literární dílo v ideálním směru“ byl oceněn jeho román Cizinec. Ve svých dílech se zamýšlel nad nesmyslností a absurdností života a soustředil se na problematiku odcizenosti a vzpoury. Přesto jeho romány nevyznívají pesimisticky a právě v tom je jeho genialita. Camus byl myslitelem a pozorovatelem dění kolem sebe a jeho myšlení se stále vyvíjelo. Přestože v počátcích pokládal život za plný absurdity a smiřoval se s předem daným osudem (Cizinec byl vydaný za války v roce 1942 v jeho 29 letech), dospěl posléze k závěru, že filosofie absurdity neexistuje a že absurdno nemíme chápat jako životní krédo. Prožitek absurdity je pouze výchozím bodem, nesmíme se však smiřovat s osudem jako s něčím jednou provždy daným. Naopak ve svém románu Mor (vydaném po válce roku 1947) dospěl k závěru, že postoj revolty je oprávněný, je-li revolta mírou lidské solidarity. Uvědomil si, že díky revoluci umlčel Lenin právo, s čímž Camus bytostně nesouhasil. Podobně jako Masaryk byl přesvědčen o tom, že pokud umlčíme právo do doby, než nastolíme spravedlnost, je to stejné jako umlčet spravedlnost navždy. A právě pro tyto jeho postoje byl pro občany žijící v komunistickém režimu Camus obrovskou inspirací a impulsem k odporu.
Není divu, že velkým Camusovým obdivovatelem je prezident republiky Václav Klaus a že jeho Centrum pro ekonomiku a politiku pořádalo k padesátému výročí smrti tohoto myslitele a literáta seminář „Albert Camus – padesát let od smrti“, který sám moderoval. Obsazení panelistů bylo kvalitní. Vystoupili na něm prof. Miloslav Bednář z Filosofického ústavu AV ČR, doc. Václav Jamek z Ústavu románských studií Filosofické fakulty UK, prof. Jan Pavlík, vedoucí katedry filosofie VŠE v Praze, a prof. Jiří Pechar z Filozofického ústavu AV ČR.
„Jak vidím podle účasti, oslovuje vás Albert Camus stejně jako mne," vítal hosty v zaplněném sále pražského Autoklubu pan prezident
"Pro naši generaci žijící v komunismu byl Albert Camus obrovskou inspirací a impulsem. Jeho dílo nám otvíralo zásadním způsobem oči. Na rozdíl od některých jeho literárních kritiků jsem nikdy neviděl v jeho díle nic zoufalého, ale naopak optimistického, vzbuzujícího ke vzpouře a žádajícího aktivitu. Nespatřuji v něm pouze jemné filosofické detaily patřící do filosofie, ale myšlenky hodné skutečného myslitele. Camus je sice filosof, ale je především velký myslitel. Fascinující je, jak mladý vše psal a co stihl za tak krátký život dokázat. To je naprosto úžasné. Číst za našeho mládí jeho knihy bylo pokládáno za revolucionování. Předmluvy Ivana Svitáka v nich byly naprosto zásadní. Bylo to něco jiného, než to, co nás učili na VŠE. Práce Camuse byly jedněmi z klíčových zdrojů poznání a argumentů rozbíjení marxistické doktríny. Slova Camuse, že se musí proti režimu bojovat a že je povinností revoltovat, to byla tehdy obrovská věc“, uvedl seminář Václav Klaus.
I přesto, že většina přítomných na semináři znala Camusovy romány a šla na seminář s tím, že se tam již nic nezásadního asi nemohou dozvědět, bylo velmi zajímavé poslouchat, jak si každý jeho znalec vzal z díla něco jiného a jak rozdílně na panelisty Camus zapůsobil. Obava, že si všechny čtyři příspěvky budou velmi podobné, se ukázala lichou. Největší bitva se rozpoutala mezi přednášejícími o to, zda z díla Camuse vyzařuje zpupnost či naopak skromnost a zda zastával podobné stanovisko jako Kant v pohledu na Boha, tedy že sice existuje, ale nejde ho rozumem dokázat:
Zatímco docent Jamek považoval Camuse za skromného, profesor Bednář (obrázek vpravo) tvrdil, že nárok vědět všechno nebo nic, který u Camuse přetrvával až do konce jeho života, je nesplnitelný a jeho zoufalství z toho, že nejde žít jen pravdou a pro ni, ukazuje na jeho zpupnost. Nesdílel ani názor docenta Pavlíka, že Kant s jeho mravním zákonem "Hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně" zastával podobné stanovisko v pohledu na Boha jako Camus. Podle Kanta máme v sobě vrozenou ideu Boha, zatímco rozumem ho nelze dokázat. Rozumu je tak vlastní rozpor mezi cílem poznání (Boha) a nedostatečnými prostředky poznat ho. Obdobný názor zastával i Camus, který dospívá k závěru, že Bůh je pouze našim stvořitelem, tvůrcem našeho osudu, ale jen svědkem našich údělů bez možnosti pomoci nám. Proto opovrhujeme mlčky Bohem, protože opovrhujeme osudem, který pro nás vytvořil. Rozumem ho nemůžeme dokázat. Podle Bednáře ale Kant pouze říkal, že nezná nic krásnějšího než hvězdné nebe nad sebou. Docent Palík protestoval, že hvězdné nebe u Kanta nemá budit jen pocit krásy, ale pocit vznešena z toho, že si uvědomujeme morální přesah nejednat jako druzí. Nadřazenost nad velikostí vesmíru nám dává mravní zákon v nás, který nám dává možnost omezit rozum a dát místo víře. Camus naopak podle něj odmítá omezit rozum, aby udělal místo víře, protože je hrdý, nikoliv ale zpupný. Doc. Jamek podpořil jeho názor tím, že podle něj nadřazenost nad jsoucnem, která je touhou a představou dětí, je u dospělého člověka spíše výrazem skromnosti než pýchy. Touha, že před smrtí se všechno dozvíme, je sice dětsky naivní, ale 
není to zpupnost. Camus podle něj neeliminuje Boha, jen ho do toho sporu nezatahuje a Jamek si ho proto váží. Není to zoufalá filosofie. Láska a zoufalství jsou podle něj dvě stránky jedné mince. Profesor Pechar doplnil, že Kant se snaží Boha dokázat postuláty a zjistí, že je nedokazatelným i když nezbytným postulátem. Camus je naopak ateistou.
Václav Klaus v roli moderátora nakonec uzavřel debatu, že by si páni diskutující měli napříště zopakovat citáty z Kanta a ať již se pak dohodnou na chápání Kantova mravního imperativu jakkoliv, on že v Camusovi vždy viděl více skromnost než zpupnost.
Žijeme v absurdním pojetí času. Těšíme se na zítřek, i když bychom ho měli nenávidět, protože nás přibližuje ke konci dnů. To je skutečně absurdní. Přesto stojí za to žít a hledět s optimismem do budoucnosti.
Jak tedy vidí panelisté Camuse jako člověka:
se pokusil podívat na Alberta Camuse jako na filosofa. Zamýšlel se především nad podstatou Camusova pojetí absurdity: „Albert Camus patří k symbolickým zjevům francouzské kultury 20. století. Tehdejší intelektuálové byli zpravidla mluvčími národních kultur, navazovali na své vzory v nich a pokud do nich přinášeli něco osobitého, byl to jejich vlastní konkrétní úhel pohledu. Určujícím kulturním vzorem Camuse byl Jean Jacques Rousseau, kterým byl ovlivněn. Byl mu zejména blízký Rousseaův pohled na odcizení člověka vězněného v poutech civilizace.“Camus hlásal: „Svět nám uniká, protože se nemůžeme stát sebou samými. Jsme spoutáni, svět není rozumný a je tudíž vše špatné.“ To byla podle Bednáře vzpoura Camuse proti západní civilizaci a diletanské pojetí lidského odcizení, které dogmatickým pojetím převzali před ním od Rousseaua Jakobíni.
Camusovi šlo o dokonalost. Chtěl, aby mu bylo vysvětleno všechno nebo nic. Což je nesplnitelné. Proto byl zdrcen z lidské nedokonalosti a zklamaně hlásal: „Jsem ve světě, který nás spoutává, neboť absolutní nárok na poznání neexistuje.“ Rozum není podle něj myšlení, ale je měřítkem přijatelnosti světa. Camus dospěl k závěru, že svět je nerozumný, tudíž absurdní a nastává cesta vyhlašování bezcestí. Toto zjištění má podle něj tři důsledky: svobodu, vzpouru a vášeň. Svoboda je
získání co nejvíce zkušeností. Vzpoura je požadavek vědomě nemožné průhlednosti. Je to metafyzická vzpoura rozumu. Člověk vzbouřenec odmítá přijmout svůj úděl - beznaděj a potvrzování osudu bez rezignace. Chce nastolit vládu jednotnou a spravedlivou, pokud to dokáže. Je to osvícensky tyranské smýšlení moderní duševní neucelenosti. Vášeň má řídit moderního člověka. „To vše je podle mne výraz zpupného rozumu,“ uzavřel Bednář.
Pan prezident se podivil, že prof. Bednář po celou dobu nevyslovil slovo existencialismus, neboť „cestu vyhlašovaného bezcestí“ spojovala jeho generace kdysi s existencialismem. Na to reagoval prof. Bednář, že existencialismus nezmínil, neboť je to věc literárních vědců a on pokládá za jediného existencialistu z filosofického hlediska velkého Martina Heideggera, žáka německého fenomenologického filosofa Edmunda Husserla.
Václav Jamek, který uvedl pohled na Camuse jako literáta, polemizoval s Bednářem, že Camus nebyl racionálně zpupný, naopak mimořádně skromně hledal obecnou cestu pro člověka, který nemá k disposici Boha. Camus nebyl ani největší racionalista mezi Francouzi. Literární kritika soudila, že v něm existuje nevyřešený konflikt mezi romanopiscem a filosofem. Mezi filosofy měl pověst nedůtklivého krasoducha se slámou čouhající z bot. Existencialisty kolem Sartera byl dokonce kritizován, že prý nemá zázemí prostudovaných spisů jako ostatní filosofové. V každém případě ale byl velký myslitel. Velký spisovatel, který není sto nalézt literární polohu, v níž by nalezl všechny své kvality zároveň a bez odporu. Jeho dílo mělo několik poloh. Psal romány (Cizinec, Mor a Pád), novely a povídky (Exil a Království, Šťastná smrt, První člověk ), dramata a dramatizace (Nedorozumění, Stav obležení, Spravedlivý, Rekviem za jeptišku, Běsi a Člověk revoltující) a lyrické eseje (Svatba, Léto, Rub a Líc).
V románu Cizinec slavil Camus poprvé úspěch s tématikou absurdity*). Člověk v sobě nosí potřebu smyslu a řádu. Vinou není zabití, ale to jak člověk projevuje své city. Hrdina nekončí v cele smrti kvůli zabití, ale kvůli své povaze, která se nelíbila soudcům. Přesto nekončí život v zoufalství. Východisko tvorby Camuse je souznění se světem. Snaží se o nalezení pocitu možné harmonie ve splynutí s nádherou světa. Nikdy toto nepopřel. Pouze mu někdy chybí logika důkazu. Román Mor**) je alegorií války. Je v něm zpracována situace smrtelného ohrožení, kterým může být choroba a ne pouze válka. Camusovi šlo o postavení a chování různých lidí v stejné situaci. Každý z nich má právo na štěstí a je na něm, zda ho obětuje. Dospěje k oprávnění vědomí revolty. V románu Pád řeší moment osobní deziluze. Od resentimentu dospěje k jasnému vědomí.
Přestože Camus hlásal, že postoj revolty je oprávněný, je-li mírou lidské solidarity, zásadně neuznává zločin, byť by byl proveden za účelem získání štěstí lidstva. Ke štěstí lidstva nemůže zločin podle něj přispět, neboť zločin je logická vražda, byť by byla politicky ospravedlnitelná. Odsuzoval proto teroristické činy provedené ruskými esery, stejně jako odsuzoval Leninovu revoluci umlčující právo.
Camus za základ lidské existence považuje absurditu. Když se ale zeptáme, zda je naše existence v pravdě absurdní, pojem absurdity mizí. Kdyby tomu tak bylo, proč nespáchat rovnou sebevraždu? Proto si musíme ujasnit, co je vůbec absurdita:
Metafyzický mravní význam absurdity podal podle Pavlíka skvěle německý filosof, jeden z nejvýznamnějších evropských mysitelů 19. století, Immanuel Kant. Podle Kanta máme v sobě vrozenou ideu Boha, přestože rozumem zjišťujeme, že neexistuje. Idea Boha je nutný stav naší mysli, ale rozum přitom nemá žádné prostředky vidět ho. Rozumu je tak vlastní rozpor mezi cílem a nedostatečnými prostředky poznání. Pavlík připomněl, že podle filosofa Václava Černého existují vskutku lidé bez náboženské potřeby, ale chybí jim jeden rozměr lidskosti, protože žít bez Boha je absurdní. Je to jen omezené žití. Druhá dimenze rozporu existence Boha je v tom, že máme sice v sobě vrozenou ideu Boha, ale Bůh má být všemohoucí, vševědoucí a nejvýše hodný. Platí-li jeho první dvě vlastnosti, třetí vlastnost neplatí, protože jinak by nemohl dopustit tolik zla. Camus dospívá k závěru, že Bůh je pouze naším stvořitelem, tvůrcem našeho osudu a je jen svědkem našich údělů bez možnosti pomoci nám. Proto když člověk potřebuje ve svém utrpení Boha jako dobrotivého otce, tak se mu zdá, že není. Vede to v nás potom k pohrdání Bohem. Je-li nebe hluché ke křiku svých tvorů, tak jako bylo hluché dokonce i v prosbách Krista v Getsemanské zahradě, opovrhujeme mlčky Bohem, protože opovrhujeme osudem, který pro nás vytvořil. Nadřazenost nad velikostí vesmíru nám dává mravní zákon v nás. Podobně to definoval Kant: „Hvězdné nebe nade mnou, mravní zákon ve mně“ Mravní zákon dává člověku nadřazenost nad vesmírem.
Jiří Pechar zdůraznil nutnost zařadit díla Camuse do politické situace, v nichž vznikaly a také v jakém věku je psal. Toto dává teprve ucelený pohled na vývoj myšlení tohoto myslitele a také to vysvětluje jisté rozpory v jeho závěrech. Pokud to učiníme, zjistíme, že to vlastně nejsou rozpory, ale vývoj myšlení. Je rozdíl, když mladý chlapec píše v okupované zemi Alžíru v době války román Cizinec, v němž se snaží vypořádat s otázkou, proč Bůh nezasáhne proti tolika utrpením, a rozdíl v pohledu na svět vyzrálého muže v době poválečné, kdy již jako vystudovaný filosof v noblesní Paříži píše román Mor.
Cizinec byl vydán v roce 1942, kdy bylo Camusovi 29 let. Hlavní hrdina čeká v cele smrti na to, kdy uslyší kroky stráží, které ho odvedou na popravu. Nečekaně se totiž předtím ocitl v konfliktu s Arabem s nožem v ruce, namířil na něj revolverem a únavou vystřelil. Je mu cizí vše, čím by mělo jeho jednání dostávat smysl přesahující přítomnost. Nemá výčitky svědomí a to popudí soudce. Dospívají k závěru, že je bytostně zvrhlý. Odsouzenec zažívá jistý pocit štěstí, neboť smrt, kterou očekává, mu dává privilegium jedinečnosti. Aby se cítil méně sám, chce hodně diváků s výkřiky nenávisti.
V legendě o Sysifovi vysvětluje Camus prožitek podobného absurdna. Vydal ho též ve svých 29 letech, v témže roce jako Cizince. Sysifos i při vědomí marnosti zažívá štěstí podobné jako Cizinec.
Mor publikoval Camus v roce 1947. Nebyl již ohrožen válkou, ale výraz zkušeností z okupace v něm vypěstovala solidaritu s těmi, kdo čelí absurditě kolektivní pohromy. Zdravotníky nepokládá za hrdiny. Podobně se chovali lidé za okupace, když bylo třeba bojovat a neklesat na kolena. Bylo to stejně prosté počínání jako chování učitele učícího děti, kolik je dvakrát dvě. Revolta proti stavu obležení města je legitimní, pokud je ospravedlněna vědomím lidské solidarity. Dospívá k závěru, že v historii vždycky přijde chvíle, kdy bude tvrzení 2 × 2 = 4 trestáno smrtí. Bacil moru nezmizí a přijde den, kdy probudí své krysy v nějakém šťastném městě.
Román Pád zachmuřuje obzor. Nevykořenitelnou životní lží: „Aby člověk přestal být pochybným, musel by přestat být.“
Camus ale odmítl jednoznačně existencialismus, i když se Sartrem byl dlouholetý přítel. Filosofie absurdity podle něj neexistuje. Absurdno 
nemáme chápat jako životní krédo. Třeba, aby prožitek absurdity byl prožitkem chodu a výchozím bodem. Postoj revolty je oprávněný jen v té míře, jakou je revolta mírou lidské solidarity. V padesátých letech končí vztah se Sartrem kvůli různým pohledům na marxismus. Camus byl sice ateistou, ale připomínal svými vizemi Masaryka: Myšlení utvářené jen dějinami bere smysl si život uchovat.
"Ve všech příspěvcích jsem postrádal přínos Camuse k rozbíjení marxistické doktríny a jeho dopad na myšlení lidí v komunistickém diktátorském režimu jeho výzvou ke vzpouře, boji a vzepření se neradostnému lidskému údělu. Proto vyhlašuji konkurz na příspěvek s touto tématikou do sborníku, který ze semináře vydáme," uzavřel prof. Klaus
Stručné obsahy Camusových děl:
*)První Camusův román Cizinec se odehrává v Alžírsku asi v první polovině 20. století. Zachycuje poslední část života úředníka Mersaulta čekajícího v cele smrti na příchod kata. Při čekání na popravu, rekapituluje svůj život a přemýšlí o jeho smyslu. Nechápe absurdní svět, ve kterém člověka hodnotí jen z vnějšku a ne podle vnitřních pohnutek. Všichni jej označují jako bezcitného, protože nelituje svého činu, že zabil člověka, který napadl jeho kamaráda, že dokonce neplakal na matčině pohřbu a hned nato šel s dívkou Marií do kina. Bere život tak, jak jde, nenechává se vyvést ze svého klidu. Nevěří v Boha, ale pouze v jedinou životní jistotu - smrt. Matku měl rád, ale necítil lítost nad její smrtí neboť je smířen s tím, že smrt musí někdy přijít. Ze svého jednání obviňuje společnost, neboť vinu na současných poměrech mají všichni lidé, jimž nezáleží na lásce, přátelství, mravnosti ani životě. Není schopen orientovat se v hodnotovém řádu společnosti, je cizincem v lidském kolektivu i ve svém vlastním životě, který je mu v podstatě lhostejný. Jeho přítel Raymond měl problémy s partou Arabů, z nichž jeden byl bratrem jeho nevěrné milenky. Procházejí se po pláži, Raymonda napadnou Arabové a zasadí mu ránu nožem, poté prchají. Mersault se prochází dále a uvidí mezi skalisky jednoho z útočníků. Jelikož je vzrušen a vyprovokován předcházející událostí, násilníka chladnokrevně zastřelí. Je zatčen, vyslýchán, vidíme jeho vězeňský život, výslechy i soudní proces. Skvěle vše zachylil Visconti ve filmovém zpracování románu.
**) Román Mor, který Camus vydal po válce v roce 1947 je již náročnějším čtivem se zřetelnou filozofickou rovinou charakteristickou pro vyzrálého autora, který zažil okupaci své země i válečné hrůzy. Camus v něm již nepokládá jakoukoliv činnost člověka vzepřít se osudu za marnou, ale chápe za opodstatněné vzpouru, boj a vzepření se neradostnému lidskému údělu. Zavede nás do alžírského města Oranu, kde poznenáhlu vypukne morová epidemie. Město se změní v hermeticky uzavřený mikrosvět (alegorie okupované vlasti). Vojáci dohlížejí na to, aby se z oploceného města nikdo nedostal. Situace se stane natolik vážnou, že kdokoliv se o to pokusí, je zastřelen. Dovnitř proudí pouze zásoby potravin a zdravotnický materiál. Začíná boj mezi obyvateli a zhoubnou nákazou. Počáteční panika se změní v odhodlání lidí postavit se tváří krizovému stavu. Mrtvých ale přibývá, provizorní hřbitovy se plní, protilátky neúčinkují, jak by měly a síly docházejí. Nikdo si nemůže být jist, zda to nebude právě on, koho mor pozve ke hře o život… Camus měl údajně tímhle dílem symbolizovat boj proti fašismu. Symbolické je také to, jak nechtějí obyvatelé zpočátku uvěřit nebezpečí, které se na ně postupným úhynem krys hrne. Nechtějí uvěřit varování lékaře Rieuxe, který záhy odhalí velké nebezpečí a požaduje po starostovi zavedení tvrdých bezpečnostních opatření včetně karantény. Tehdy možná bylo možné mnohému zabránit. Když konečně starosta uzná oprávněnost požadavků dr. Rieuxe, je již pozdě něco zachránit.