Dámy a pánové, vážení američtí přátelé a konzervativci z celého světa, všechny vás vítám. A zvláště vítám svého přítele Václava Klause. Není žádným překvapením, že v jeho úctyhodných letech je intelektuálně nejodvážnějším mužem v Evropě; co je však pro nás všechny překvapením, je to, že je stále tím nejmladším a nejsvěžejším z nás. Milý pane Klausi, děkuji Vám, že jste přijel a že jste tady s námi. Vím, že byste si zasloužili lepší projev, ale všichni víme, že ráno se uplavat ani zaběhnout světový rekord nedá. Mějte to, až budete poslouchat mé myšlenky, prosím, na paměti. V každém případě je skvělé, že jste tady s námi.

Načasování dnešní akce je šťastnou náhodou: před měsícem jsme zaznamenali naše čtvrté volební vítězství v řadě a před čtyřmi dny jsem sestavil svou pátou konzervativní, křesťanskou vládu; a teď jsem zde s vámi. Mít možnost hovořit mezi přáteli je vždy dobré a obzvláště tehdy, když máte svá slova čím podpořit; a my Maďaři máme právem pocit, že máme něco, čím svá slova podpořit můžeme.

Přátelé, ušli jsme dlouhou cestu. V osmdesátých letech jsme četli o tom, co se děje ve Spojených státech ze samizdatů šířených v bývalém východním bloku ilegálně; a teď jsme s Vámi společně tady, Maďarsko hostí nejvýznamnější politické setkání Republikánské strany, „the Grand Old Party“. Dobře si vzpomínám, jak jsme vám tehdy záviděli: záviděli jsme vám kulturu demokratické diskuse; svobodu, s jakou jste v Americe vedli veřejné záležitosti; záviděli jsme vašemu prezidentu Reaganovi jeho charisma, jeho zápal, jeho vtip a jeho politiku – a samozřejmě jsme mu fandili. My měli v té době jen komunistické funkcionáře v šedých oblecích a jejich politický „newspeak“, dusnou atmosféru a beznaděj.

Vážení američtí přátelé, pokud jste viděli seriál „Černobyl“, možná tušíte, o čem mluvím. Prožili jsme si v tom dlouhých čtyřicet let. A dnes hostíme tuto velkou událost, za kterou bych rád poděkoval organizátorům _ale především V8m všem , kteří jste nás poctili svou přítomností. Jménem každého Maďara děkuji našim americkým přátelům i přátelům z jiných zemí, že nás poctili a přijeli sem k nám do Budapešti.

Jak mohu já osobně přispět k dnešnímu setkání?

Možná tím, že vám povím, jak jsme zvítězili: jak jsme nejprve porazili komunistický režim, pak jak jsme porazili liberály a naposledy, jak jsme porazili mezinárodní liberální levici, když ve volbách spojila proti Maďarsku své síly. Řeknu vám, jak jsme je porazili poprvé, podruhé, potřetí, počtvrté a popáté mezinárodní liberální levici – a jak je porazíme znovu. Jak skandují příznivci Fradi [fotbalového klubu Ferencváros]: „Víc, víc, víc, ještě víc gólů je třeba dát!“  Budu vám vyprávět, jak se zapáleným vysokoškolským studentům podařilo rozložit diktaturu, jak se jim poté podařilo zlomit názorovou hegemonii, jíž se těšili navrátivší se komunisté a liberálové, a jak se jim podařilo ukončit nadvládu pokrokářů ve veřejném životě. Povím vám, jak se Maďarsko stalo baštou konzervativních a křesťanských hodnot v Evropě. Namísto dlouhého projevu by se to všechno samozřejmě dalo říct stručně a jednoduše.

Naučili jsme se od generála Pattona, že bitva vyzdvihuje to, co je nejlepší, a odstraňuje to, co je nízké. To platí i na politickém bojišti. Tam totiž, vážení přátelé, zůstávají stát jen ti nejlepší - zásadní podmínkou vítězství zkrátka je, že se musíme stát těmi nejlepšími. Můžete zvítězit, jen pokud jste nejlepšími.

Dámy a pánové, začněme konstatováním, že vy, politici, kteří milujete svou zemi, stojíte před problémem, který jsme my Maďaři již úspěšně vyřešili. Tímto problémem – pokud se nemýlím, jak v Americe, tak v západní Evropě – je ovládnutí veřejného života progresivními liberály. Problém spočívá v tom, že zastávají nejdůležitější pozice v nejdůležitějších institucích, že zaujímají dominantní postavení v médiích a že produkují všechna politicky indoktrinující díla, a to jak vysoké, tak i masové kultury. Oni – progresivní levice – nám říkají, co je pravda, a co ne, co je správné, a co ne. A naším údělem jako konzervativců je cítit se ve veřejném životě našich národů jako Sting v New Yorku: jako „legální cizinec“. (Motiv z písně Englishman In New York britského hudebníka Stinga, pozn. překladatele.)

Vážení američtí přátelé, taková byla i situace v Maďarsku. Před třiceti lety zde byla také u moci levice – dokonce zde byla komunistická diktatura. Celá státní mašinérie pracovala na upevnění moci komunistů. Ačkoli to může znít podivně, my všichni – i já – jsme vyrůstali v „probuzeném – woke – světě“. Jen s tím rozdílem, že tehdy se kritické rasové teorii říkalo „vědecký komunismus“ a na univerzitách se vyučovala stejně jako dnes u vás „woke“. Jednotvárná socialistická diktatura. V tom jsme všichni vyrůstali. Politická korektnost, orwellovský newspeak, státní kontrola veřejného prostoru, vyvlastňování soukromého majetku a stigmatizace pravice. 

Vážení američtí přátelé a návštěvníci ze zahraničí, za komunismu byl vtip o tom, zda je možné v komunismu žertovat. Ten vtip spočíval v tom, že v Sovětském svazu se pořádala soutěž politických vtipů s následujícími podmínkami: soutěžící, který se umístí na třetím místě, vyhraje all inclusive zájezd na Sibiř na dva týdny, druhý v pořadí na rok a vítěz na celý život.

Američtí přátelé, pokud tuto anekdotu vnímáte v souvislosti s vaší vlastní situací jako stále relevantnější, nastal čas začít jednat. V každém případě, koncem osmdesátých let jsme se rozhodli, že už toho bylo dost a povstali jsme. Chtěli jsme znovu získat naši zemi a naši svobodu; chtěli jsme znovu získat svobodnou zemi. Komunisté to nenechali bez odezvy: policejní útoky, zákazy, odposlechy, infiltrace státních agentů, výhrůžky a vydírání. Ale vytrvali jsme a zvítězili. Sověti šli pryč, komunisté skončili.

Mysleli jsme si, že jsme konečně dosáhli, co jsme chtěli, ale mýlili jsme se

Za diktatury uzavřeli liberálové a konzervativci protikomunistický pakt, ale při první příležitosti se liberálové a komunisté postavili na jednu stranu. Ukázalo se, že ve skutečnosti to byli přirození spojenci. Pokud se nemýlím, tento druh hříšné smlouvy se objevil i ve Spojených státech.

Suma sumárum, po prvních maďarských volbách po pádu komunismu ovládli veřejný život postkomunisté, liberálové a pokrokáři a maďarská pravice byla na dně.

Když můj přítel Donald Trump v roce 2016 vyhrál americké prezidentské volby, jeden z jeho hlavních slibů hovořil o nutnosti „vysušit bažinu“. Prezident Trump má nesporné zásluhy, ale přesto nebyl v roce 2020 znovuzvolen. Dopadl jako naše první konzervativní, křesťanská vláda v roce 2002: vládli jsme vynikajícím způsobem – po tolika letech si snad mohu dovolit tolik neskromnosti –, ale stáhla nás přesto ke dnu bažina maďarské levice. Mezi lety 2002 a 2010, jsme pak viděli, co se za takových okolností obvykle stává: socialisté utratili peníze lidí. Maďarsko se zadlužilo, ekonomika upadla do recese, inflace se vymkla kontrole, nezaměstnanost vzrostla a lidé nebyli schopni platit své účty. Vypuklo pouliční násilí a na pochod se vydaly polovojenské skupiny. Je to sice už dávno, ale nezapomínejme: řetězce etnicky motivovaných vražd pobouřily veřejné mínění. Levice snížila výdaje na policii natolik, že nebyla schopna udržet ani zdání pořádku, přičemž zákon chránil spíše pachatele než oběti.

Nepřijali jsme defenzivní postoj - vyhlásili jsme „Reconquistu“ (Znovudobytí moci)

Plán z roku 2002 uspěl a v roce 2010 jsme se vrátili. Pracovali jsme osm let: krok za krokem, cihlu po cihle jsme bojovali a budovali. Recept je hotový. Maďarsko je laboratoří, v níž jsme testovali protilátku proti nadvládě pokrokářů. Pověsili jsme laboratorní pláště na hřebík, letos na jaře dostalo Maďarsko čtvrtou dávku a já mohu oznámit následující: pacient byl zcela vyléčen.

Lék na na protilátku proti nadvládě pokrokářů je přístupný všem, je bezplatný a skládá se z dvanácti bodů,  o které se s vámi nyní podělím:

Pro naše zahraniční přátele: dvanáctka je šťastné číslo maďarských bojovníků za svobodu. A zde jsou:

1. Prvním bodem maďarského receptu je hra podle našich vlastních pravidel.

Jediný způsob, jak zvítězit, je odmítnout přijmout řešení a cesty, které nabízejí jiní. Jak řekl Churchill, mít nepřátele je jasným znamením, že děláte něco správně. Proto by nás nemělo odradit, když nás někdo očerňuje, když nás označují za ubohé [„deplorables“] nebo když s námi v zahraničí jednají jako s potížisty. Ve skutečnosti by bylo naopak podezřelé, kdyby se nic z toho nedělo. Pamatujte, prosím, že ti, kdo hrají podle pravidel svých protivníků, jistě prohrají. 

2. Druhý bod: národní konzervatismus v domácí politice.

Věc národa není záležitostí ideologie, dokonce ani tradice. Důvod proč je zapotřebí podporovat církve a rodiny je ten, že jsou stavebními kameny národa. To také znamená, že je třeba zůstat na straně voličů. Rozhodli jsme se zastavit migraci a postavit zeď na naší jižní hranici, protože Maďaři řekli, že nelegální přistěhovalce nechtějí. Řekli: „Viktore, postav tu zeď!“ O tři měsíce později byla hraniční bariéra postavena. Tajemství spočívá v tom, že se věci nemají příliš promýšlet: maďarský plot je jednoduchá řetězová konstrukce s detektory pohybu, strážními věžemi a kamerami; ale to ve chvíli, kdy lidé chtějí svou zemi chránit, úplně stačí.

Achillovou patou pokrokářů je právě to, že chtějí společnosti vnutit své sny. Pro nás je však toto nebezpečí zároveň i příležitostí, protože pokud jde o důležité otázky, lidé ve skutečnosti nemají pro levicové blouznění pochopení. Je třeba nalézt témata, v nichž je levice zcela mimo realitu, a upozornit na ně – ovšem tak, aby jim rozuměli nejen intelektuálové.

3. Třetí bod: prosazovat národní zájem v zahraniční politice.

Pokrokáři si vždy myslí, že zahraniční politika je soubojem ideologií: soubojem dobra a zla, v němž se jednou provždy rozhodne o běhu dějin. Za posledních sto let však proběhly nejméně čtyři takové „poslední velké bitvy“. Na tomto konceptu je tedy něco špatně. Naší odpovědí by měla být jasná a jednoduchá antiteze pokrokářům: národ na prvním místě! Maďarsko na prvním místě! Amerika na prvním místě! Potřebujeme zahraniční politiku založenou na našich zájmech. Maďarsko na prvním místě.

Není to vždy snadné, protože svět zahraniční politiky je často komplikovaný. Vezměme si válku v naší sousední zemi. Rusko je agresorem a Ukrajina obětí. Odsuzujeme agresora a pomáháme oběti agrese. Zároveň však víme, že Ukrajina nebrání Maďarsko. To je samozřejmě nesmyslná představa! Maďarsko může být bráněno NATO a maďarskými obrannými silami. V poměru k počtu obyvatel jsme přijali největší počet uprchlíků, Maďaři jsou rádi, když mohou pomoci. Ochotně pomáhají, ale nechtějí platit cenu války, protože to není jejich válka a nebudou z ní mít žádný prospěch. Dobře vědí, že válku provázejí sankce, bezuzdná inflace a hospodářská stagnace; vědí, že válka lidi vždy ožebračuje. Nesmíme podlehnout hlasům sirén, jakkoli mohou znít lákavě. Naším cílem je obnovit mír, nikoli pokračovat ve válce, protože to je to, co je v našem národním zájmu. Maďarsko na prvním místě!

4. Čtvrtý bod, vážení přátelé: musíme mít vlastní média.

Na šílené nápady progresivní levice můžeme ukázat jen tehdy, budeme-li mít média, která nám v tom pomohou. Levicové názory se jeví jako většinové pouze tehdy, když je média pomáhají zesilovat. Jádrem problému je to, že moderní západní média se přizpůsobují názorům levice. Reportéry na univerzitách učili lidé s progresivními levicovými názory. A jakmile se v médiích objeví konzervativní osobnost, je kritizována, napadána, očerňována a hanobena.

Je mi blízký starý étos západní demokracie, podle něhož musí být stranická politika a tisk odděleny. Tak by to mělo být. Ale, vážení přátelé, například američtí demokraté se takovými pravidly vůbec neřídí. Jen si zkuste spočítat, kolik médií je ve službách Demokratické strany: CNN, The New York Times, seznam by mohl pokračovat až do noci. I republikáni mají samozřejmě spřátelená média, ale ta se s dominancí liberálů v médiích nemohou měřit.

Můj přítel Tucker Carlson stojí osamoceně a neochvějně. Jeho pořad má nejvyšší sledovanost. Co to znamená? Znamená to, že pořady jako ten jeho by měly být vysílány ve dne v noci – nebo, jak vy říkáte, 24 hodin denně, 7 dní v týdnu.

5. Pátý bod: odhalte záměry svého soupeře.

Mediální podpora jako podmínka vítězství je nutná, ale nikoliv postačující. Musíme také prolomit tabu. Americkým přátelům to snad ani nemusím zdůrazňovat, protože kdo je větší bořitel tabu než prezident Donald Trump? Ale vždycky lze zvýšit laťku: musíme bořit nejen dnešní tabu, ale i tabu zítřka.

Tady v Maďarsku odhalujeme, co levice připravuje, ještě než začne jednat. Nejprve to budou popírat, ale úspěch je o to sladší, když se ukáže, že jsme měli celou dobu pravdu. Jde například o problematiku LGBTQ propagandy zaměřené na děti. To je u nás stále ještě novinka, ale my už jsme ji potlačili. Vynesli jsme tuto otázku na veřejnost a uspořádali o ní referendum. Drtivá většina Maďarů tuto formu senzitivizace dětí odmítla. Tím, že jsme včas odhalili, co levice chystá, jsme ji zatlačili do defenzivy, a když naši iniciativu napadla, byla nakonec nucena přiznat skutečnou podstatu svého plánu. Dovolte mi znovu citovat generála Pattona: „Dobrý plán, násilně provedený nyní, je lepší než dokonalý plán příští týden.“

6. Šestý bod: ekonomika, ekonomika, ekonomika.

Všichni víme, že levice chce řídit ekonomiku podle abstraktních představ. To je pro pravici past. Nikdy se do ní nenechte chytit! Když jsme se dostali k moci, rozhodli jsme se, že musíme provádět pouze takovou hospodářskou politiku, která je prospěšná většině voličů. U nás v Maďarsku na to máme heslo: „I ti, kteří nás nevolili, se nakonec budou mít lépe.“ V tom jsme pravým opakem pokrokářů: i ti, kteří je volili, se nakonec mají hůře.

V konečném důsledku lidé chtějí práci: lidé chtějí práci, ne ekonomické teorie. Lidé chtějí v životě udělat krok vpřed a lidé chtějí pro své děti lepší život, než jaký měli dosud. Pokud pravicová vláda není schopna toto všechno zajistit, je odsouzena k neúspěchu.

7. Náš sedmý bod: nenechte se zatlačit do extrému.

Říkám to proto, že na pravici se čas od času vynoří extrémní konspirační teorie – stejně jako se na levici pravidelně vynořují extrémní utopie. Když se na to podíváme hlouběji, zjistíme, že ve skutečnosti lidé nechtějí ani jedno, ani druhé. Ale, milí přátelé, jaký je rozdíl mezi popíráním vědy ze strany extrémní pravice a popíráním biologie ze strany LGBTQ hnutí? Odpověď je jednoduchá: není v tom vůbec žádný rozdíl. Musíme odevzdávat císaři, co je císařovo, Bohu, co je Boží, a vědě, co je vědecké. Propagací konspiračních teorií můžeme získat obrovskou popularitu na internetových fórech – a opravdu na nich někdy něco pravdy je; ve skutečnosti si však odcizíme velkou část voličů, ocitneme se na okraji zájmu a nakonec prohrajeme.

8. Osmý bod: čtěte každý den. Jedna kniha denně odvrátí porážku.

Vím, že to zní divně. Sám nejsem akademik, ale faktem je, že žádný vynález zatím nepřekonal knihu jako prostředek k pochopení a zprostředkování myšlenek. Svět je stále složitější a my musíme věnovat čas pro jeho pochopení. Já si kupříkladu každý týden vyhradím jeden celý den na čtení. Čtení nám také pomáhá pochopit, co si myslí naši oponenti a v čem je jejich myšlení chybné. Pokud to víme, zbytek je pouhá technikálie. To vše pak musíme převést do jazyka každodenního konání a politické komunikace.

Je pravda, že „spin doktor“ je užitečný živočišný druh; ale definování problému je něco, co musíme udělat my, jako politici. Na šílené nápady progresívní levice můžeme ukázat jen tehdy, budeme-li mít média, která nám v tom pomohou.

9. Devátý bod: mějte víru.

Nedostatek víry je nebezpečný. Pokud nevěříte, že dojde ke konečnému zúčtování a že se budete ze svých činů zodpovídat před Bohem, budete si myslet, že můžete udělat cokoli, co je ve vaší moci. Povzbuďme tedy budoucí mladé konzervativní politiky, aby se angažovali s vírou. Zpočátku jsem to za prioritu nepovažoval, ale pochopil jsem, že pokud budeme věnovat čas své víře, úspěch se dostaví snáz.

Poslancem parlamentu jsem již dvaatřicet let a začínám sedmnáctý rok ve funkci premiéra. Dbám na slova proroka Izajáše, který řekl: „Nebudete-li stálí ve víře, neobstojíte!“ V politice, drazí přátelé, to je zákon.

10. Desátý bod: najděte si přátele.

Naši protivníci, pokrokoví liberálové a neomarxisté, jsou neomezeně jednotní: kryjí si navzájem záda. Naproti tomu my, konzervativci, jsme schopni se mezi sebou pohádat kvůli sebemenšímu problému. A pak se divíme, že nás naši protivníci zahnali do kouta. Ano, opravdu disponujeme intelektuální vyspělostí a záleží nám na intelektuálních nuancích. Ale pokud chceme v politice uspět, neměli bychom se nikdy dívat na to, v čem se neshodneme, ale hledat společné body. Uvedu příklad. Vatikán je jedním z našich nejdůležitějších evropských spojenců. Je spojencem jako strážce křesťanských hodnot, v podpoře rodin, společně potvrzujeme, že otec je muž a matka je žena. Společně se zasazujeme o mír a o uprchlíky z Ukrajiny. V otázce nelegální migrace se však naše myšlení rozchází.Neměli bychom se dívat na otázky, o kterých můžeme vést ostré spory, ale hledat cesty, jak můžeme spolupracovat. Věřte mi, že pokud tak neučiníme, naši odpůrci nás budou lovit jednoho po druhém. 11.

11. Jedenáctý bod: budujte společenství. V průběhu let jsem se také naučil, že bez fungujících spolků, klubů, společenství není konzervativního politického úspěchu. Čím méně je spolků, klubů a společenství, čím osamělejší jsou lidé, tím více voličů přechází k liberálům; a čím více je spolků, klubů a společenství, tím více hlasů dostáváme. Tak prosté to je. Nemusím vám to vysvětlovat: Spojené státy mají nejlépe fungující kluby, spolky a společenství na světě. To co musíme pochopit, je, že politická entita musí taková společenství zahrnovat. A konečně

12. Dvanáctý bod: budujte instituce.

K úspěšné politice člověk potřebuje instituce a instituty. Ať už se jedná o think-tanky, vzdělávací centra, workshopy pro talenty, instituty pro zahraniční vztahy, mládežnické organizace nebo cokoli jiného, měly by mít politický aspekt. Nezapomínejme: politici přicházejí a odcházejí, ale instituce s námi zůstávají po generace. Právě ony, instituce, mají schopnost politiku intelektuálně obnovovat. Nové nápady, nové myšlenky a nové lidi potřebujeme znovu a znovu. Pokud se vyčerpají, dojde nám munice a náš protivník nebude mít slitování a položí nás na lopatky. Máme co do činění se stejnými typy lidí: bezejmennými, ideologicky vyškolenými byrokraty, kteří sedí ve Washingtonu DC a v Bruselu.

Vážení přátelé, celý svět prochází obrovskými změnami. Je zvláštní, ale pravdivé, že ničivé ideologie fašismu a komunismu vznikly na Západě. Nikdy by nás nenapadlo, že by se komunisté mohli vrátit nejen z Východu, ale i ze Západu. Nyní vidíme, že pokrokáři ohrožují celou západní civilizaci a skutečné nebezpečí nehrozí zvenčí, ale zevnitř.

Vy, drazí američtí přátelé, jste s tím konfrontováni ve Spojených státech, zatímco my v Evropské unii. Progresivní liberálové, neomarxisté opojení snem o „wokeness“, ti, které platí George Soros, zastánci „otevřené společnosti“. Chtějí zrušit západní způsob života, který vy i my tolik milujeme: tedy to, za co bojovali vaši rodiče během druhé světové války a studené války a za co jsme bojovali my, když jsme vyháněli sovětské komunisty z Maďarska. Musíme si vzít zpět instituce ve Washingtonu a Bruselu. Musíme v sobě navzájem najít přátele a spojence.

Moji přátelé, musíme se pustit do boje a v tomto boji můžeme uspět pouze tehdy, půjdeme-li do něj společně a organizovaně. 

Musíme koordinovat pohyb našich vojsk, protože stojíme před velkou výzvou. Rozhodující bude rok 2024: vy budete mít prezidentské volby a volby do Kongresu a my volby do Evropského parlamentu. Tato dvě místa určí dvě fronty v bitvě, která se vede o západní civilizaci. Dnes nemáme v rukou ani jedno z nich. Přesto potřebujeme obě. Máme dva roky na přípravu. Maďarská lekce spočívá v tom, že neumíme dělat zázraky. Máme pouze práci. Musíme ji udělat. Tak tedy pojďme a udělejme to! Díky a hodně štěstí!

Projev byl přednesen dne 19. května 2022 při zahájení konzervativní konference Konzervativní politické akce (CPAC) v Budapešti v maďarštině. Z oficiální anglické verze ho přeložil Filip Šebesta z Institutu Václava Klause. 

© Kulturní komise České republiky, z.s. 2022