Pravda a láska – největší nepřítel pravice v ČR
Ivana Haslingerová
„Pravice je idea, pravice je svoboda. Pozvedneme-li křesťanství tam, kam patří, máme zde okamžitě pravici a naopak cestou ke svobodě musíme na křesťanství narazit.“ Petr Hájek
„Chce-li pravice účinně hájit svobodu, musí hájit mravní řád, neboli náboženství. Jinak bude pravice jen užitečným idiotem levice.“ Michal Semín.
„Než příslušnost k národu je pro nás mnohem důležitější příslušnost k západní civilizaci. I když se zdráhám říkat, že jsem proamerický, když je nyní v USA prezident, který tam je.“ Roman Joch
„Primárně čeká pravici obhajoba národa před „Novým světovým řádem“. U nás ho prezentují Havlovci. Je na čase postavit se proti nim a vyhlásit jim válku!“ Adam B. Bartoš
Takové a mnoho dalších názorů si vyslechli účastníci semináře s příznačným názvem „Hovory na pravici“. Signatáři „Manifestu D.O.S.T.“, který tak pobouřil Antifu a především levicové pravdoláskovce, že někteří z nich navrhovali dokonce po předpokládaných vítězných parlamentních volbách socialistů upalovat jeho signatáře na náměstích (viz článek Na webu je seznam konzervativců určených k likvidaci), se na něm zamýšleli nad otázkou, před jakými úkoly dnes stojí pravice a jak má jednat, aby zůstala politicky relevantní a přitom neztratila svou identitu. Signatáři měli štěstí, že volby vyhrály serióznější strany a oni si tudíž vesele žijí neupálení dál, dokonce si dovolují radit se o tom, jak nastolit nejen u nás ale v celé Evropě skutečnou pravicovou politiku. Při poslechu jejich přednášek se dokonce zdálo, že je řada vyjádření paní Tydlitátové a 
podobných krvežíznivých dam, které si přály naložit s nimi jako za inkvizice s čarodějnicemi, povzbudily k ještě většímu úsilí.
Přestože jsem vyslechla na podobná témata během porevolučních let mnoho seminářů, na tomto padaly opravdu nestandardní postřehy. Ono se to také dalo očekávat, neboť pole přednášejících bylo opravdu hvězdné.
Roman Joch, ředitel Občanského Institutu a poradce premiéra Petra Nečase, Petr Hájek, vicekancléř prezidenta republiky Václava Klause, Adam B. Bartoš, redaktor serveru prvnizpravy.cz, kterého za jeho postoje vyhodila Mladá fronta DNES, Michal Semín, ředitel Institutu sv. Josefa, Ladislav Bátora, předseda Akce D.O.S.T. a moderátor semináře. (Na obrázku zleva.)
Ladislav Bátora zahájil přednáškový večer vzpomínkou na českého národního buditele a liberálního politika, který spolu s Františkem Palackým a Karlem Havlíčkem patřil od 40. let 19. stol. k vůdčím organizátorům českého národního života, Františka Ladislava Riegera.
A pak již následoval večerní seminář, na kterém se přítomní mj. dozvěděli, že pravice = svoboda. Skutečná pravice u nás není a i v Evropě je naprosto neznámým pojmem, protože pravice je idea, kterou v sobě přináší křesťanství a k tomu je současná Evropa vlažná. Bez křesťanství svoboda visí ve vzduchu, stává se libertarialismem. V totalitních společnostech neexistuje svoboda, neboli pravice, protože tam neexistuje křesťanství. Jakmile žijí lidé v nesvobodě, probíhá tam podobný proces jako u nás v době totalitární formy socialismu či v Číně v současném totalitním konfucialismu. Pravice nemá vizi, protože vize je čistě levicový pojem. Kam má někdo někoho vést, to ví jen Bůh, my obyčejní smrtelníci to neznáme. Hlavního protivníka pravice je třeba hledat v Novém světovém řádu, který chystá světová miliardářská elita. EU jako taková je výsledkem jejího spiknutí par excelence. Prvořadým úkolem pravice je s touto hrozbou bojovat...
Ale nepředbíhejme a dejme slovo přednášejícím:
Roman Joch se nejprve zamýšlel nad praktickým pohledem na to, co by měla dělat pravice u nás i venku. Dospěl k závěru, že odpověď je stále stejná a bez módních vlivů. Pravice musí bojovat proti přebujelému státu, enormnímu zdaňování a přerozdělování, proti státu garantujícímu takový socialismus, kde všichni budou bohatí. Zde naše pravice podle Jocha prohrála, současný stát zdaňuje a přerozděluje příliš a místo socialismu, kde všichni budou bohatí, jsme dospěli ke státu garantujícímu socialismus, kde jsou vlivem přerozdělování všichni chudí a který jim ve svém důsledku ubližuje. Zatím prohrává se socialismem především z důvodu, že si kamarádi přidělují mezi sebou zakázky a proti tomu musíme bojovat.
Druhý důležitým bodem, kde se liší pravice od levice, je podle doktora Jocha rodina. Vláda řeší, jak dělat prevenci proti domácímu násilí. A právě zde jsou jasně vidět odlišné postoje levice a pravice. Zatímco levice volá „dejte nám peníze a my Vám Vaše děti kolektivně vychováme a dáme jim zadarmo vzdělání“, pravice tvrdí, že by se měly děti vychovávat dle názorů rodiny, neboť klasická rodina není zdrojem, ale prevencí společenských patologů. Žádný stát nemůže nikdy nahradit hromadnou výchovou rodinu.
Doktor Joch připomněl projev Václava Klause k 28. říjnu 2010 o smyslu našeho státu, který byl podle něj nejlepším projevem, jaký kdy pronesl. Pan prezident v něm varoval před pokusy o ustavení globální vlády. Mj. řekl: „Není možné si nevšimnout, že se „integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem vývoje velmi problematického.“ Podle Romana Jocha jsou tyto integrační snahy světových elit opravdu velké nebezpečí, které na štěstí není ale akutní, protože ho zabrzdily volby v USA a vize rozpadu EU, která zažívá nejtěžší období od svého vzniku.
Názor Václava Klause, že má být národní stát hlavním zdrojem naší suvereity prý ale nesdílí a pokládá ho za stylizaci. „Celých 70 let západní pravice byla směrem zdůrazňujícím západní patriotismus proti komunismu a nacismu. Thatcherová neustále říkala „Já jsem vždy proamerická“. To já netvrdím. Pro nás je nutné být součástí celého Západu. My nejsme tak bohatí jako Švýcaři, abychom si platili vlastní armádu. Musíme proto být pod ochranou západní aliance. Než příslušnost k národu je pro nás mnohem důležitější příslušnost k západní civilizaci. I když se zdráhám říkat, že jsem proamerický, když je nyní v USA prezident, který tam je," uvedl pan poradce a vysvětlil, proč chce být součásní Západu a nikoli Východu: "Ruské pojetí svobody a smyslu života je odlišné od toho, co my si pod tím představujeme. Jsme sice proti levicově liberálnímu modelu EU, ale v Rusku bychom nepřežili už vůbec. Tři největší státníci Metternich, Bismarck, tvrdili, že Rusko nesmí ohrožovat naší civilizaci. Vzpomeňme, jak žilo pod Ruskou nadvládou Pobaltí."
„Omyl je v tom, že vycházíme z předpokladu, že u nás pravice je. Já říkám, že není,“ zdůraznil hned v úvodu Petr Hájek a pokračoval o stupeň výše v obecnosti definice pravice: „Když řeknu pravice, myslím současně na svobodu. To je základní rovnítko. Pravice = svoboda. Pan Joch patří k praktickým provozním věcem. Jde mu o provoz a ne pravici. Pravice je ale idea.“
Pan vicekancléř upřesnil, že si musíme ujasnit pojmy, aby nás nezradila sémantika. Hovoříme-li o pravici u nás, pak bychom tím měli mínit pravici parlamentní, kterou má on na mysli. „Z nás, co zde sedíme, bych velmi snadno utvořil pravicovou stranu, ale neměla by větší význam než Svobodní, při vší úctě k nim. Pokus o pravicové vidění tam existuje podobně jako u křídel křesťanských demokracií, i když tam je již hodně nalevo.“ Jadérko občanské pravice u nás vzniklo podle Petra Hájka začátkem 90. let, ale bylo nakonec z Parlamentu odstraněno. Takže skutečná pravice nemá u nás vliv. V Evropě pravice není, s odchodem baronky Thatcherové 
skončila i ve Velké Británii, v EU už vůbec neexistuje. Tam jsou hlavními představiteli křídla nazývaného pravicí David Cameron a Petr Nečas. Nečas je ctihodný člověk a Cameron je zelená unionistická karikatura pravice. Relevantní pravice existuje pouze v USA i přes všechny hrůzy jejich exponentů drtících ideu pravice v zámoří republikánským mainstreamem. Je to proto, že USA jsou nemrtvou společností, která umí produkovat jadérka občanského vzdoru, který se pokoušeli bezvýsledně umlčet neokonzervativci v čele s George W. Buschem.
„Pravice je v Evropě neznámý pojem,“ konstatoval Petr Hájek a hned si odpověděl, proč je tomu tak: „Protože jsou v ní finanční složitosti. Evropa navykla státu blahobytu a jde jí velice těžko se z toho snu probudit. Evropa a zvlášť EU jsou v předrozpadovém stádiu. Proto EU směňuje myšlenku svobody, čili pravici, za nabídky establishmentu. Proto v ní není po pravici poptávka a vytváří se jakési levo-pravé spektrum, aby bylo oč se přít. Probíhá tam podobný proces jako u nás v době totalitární formy socialismu, v níž jsme 
žili od února 1948 do listopadu 1989. Totalitářské prvky vedoucí k podobné totalitě se v Evropě již objevují, ale většině občanů to zatím nevadí, nedotýká se jich to totiž tak silně jako okamžité ekonomické obavy a úzkosti. Až zjistí, že jde o jejich bytí, tak si na ideu svobody vzpomenou!“
Co by měla pravice v této situaci udělat, kam by měla posunout společnost a proč tomu tak vůbec je? Podle Petra Hájka je to proto, že evropská pravice je bez křesťanského rozměru: „Křesťanství v sobě přináší ideu svobody, neboli pravice. Jinak svoboda visí ve vzduchu, stává se libertarialismem, který se ptá jen po jedné stránce svobody. Ale svoboda je komplexní. Ne jen to, že člověk dojde k závěru, že ho socialisti štvou. V Evropě je, bohužel, křesťanství povadlé, unavené a mdlé. Pozvedneme-li křesťanství tam, kam patří, máme zde okamžitě pravici a naopak cestou ke svobodě musíme na křesťanství narazit.“
V totalitních společnostech neexistuje svoboda, neboli pravice, ani křesťanství. Jakmile žijí lidé v nesvobodě, probíhá tam podobný proces jako u nás v době totalitární formy socialismu. Nejen u nás, ale ani v Číně nikdy nebyl a není komunismus, ale totalitní teze konfucialismu. Konfucialismus není křesťanská myšlenka, neobsahuje nic o transcedenci a nutně se tudíž vyhýbá projevům svobody. „EU a USA si naivně myslí, že jejich vznešená mise musí tento domnělý komunismus porazit. To ale nejde. Je to jeden z jejich největších tragických omylů. Stejně tak je cesta ke svobodě v Rusku něco, čemu jako Evropané nerozumíme. Ruské koncepce svobody jsou naprosto odlišné od evropských. Doporučuji každému, kdo mi nevěří, prostudovat knihu, kterou mi doporučil pan kardinál Špidlík ,Koncepce světa podle Dostojevského‘,“ uvedl Petr Hájek.
Přesto všechno je pan vicekancléř optimista. Situace není sice veselá, pouhý fakt, že desítky let je svoboda v Evropě ničena a žijeme v Evropě s vrcholem v 18. století, není dobrý, ale i dříve byl ohrožen stát a svoboda nejrůznějšími způsoby. Bylo ohrožováno křesťanství a vždy se z toho dostalo. Transcendentní rozměr této naděje nám umožňuje říci, že žijeme rozměruplný čas.
Adam B. Bartoš zdůraznil, že musíme pracovat s faktem, že od roku 2004 a speciálně od roku 2009 nejsme suverenní země. To, že jsme přijetím Lisabonské smlouvy přišli o suverenitu, byla zásadní prohra konzervativní pravice a proto jejím základním úkolem je snažit se ztracenou suverenitu získat zpět. "Jak to ale provést? Co dělat? Co jsme udělali pro zachování suverenity?" ptal se Bartoš a jeho odpověď je následující:
DOST bojovalo do poslední chvíle za státní suverenitu. Nesmí v tom přestat. Bude to obtížné zejména proto, že navíc čelíme zásadnímu útoku na náš národ jako takový. Nejmocnější bankéři a miliardáři si dali za cíl zrušit národy a národní státy jako takové. Národ je pro ně nepohodlný. Jsme svědky spiknutí, kdy světová miliardářská elita chystá plán celosvětové vlády – Nového světového řádu – a začíná ho aplikovat v praxi. EU jako taková je výsledkem jejich spiknutí par excelence. Byla založena za politickým účelem, přesto stále licoměrně tvrdí, že pouze za účelem hospodářské spolupráce.
To, že se pravice s těmito trendy světového národa nezabývá, je trestuhodné. Hlavního protivníka pravice je třeba hledat v Novém světovém řádu. Absolutní prioritou pravice je proto obhajoba národa a lidské svobody. Národ tvoří 
rodiny, takže jde to i o obhajobu rodiny. Heslem pravice musí být: „Za národ a za rodinu“. Je šance zvítězit? Elity budují Nový světový řád desítky let. Máme vůbec šanci je dohnat? Máme, protože Nový světový řád si přeje jen pár lidí, byť mocných, ale mít svůj národ si přejí miliardy lidí na této planetě.
Jak ale máme bojovat u nás doma s Obamy, Söresi, Rockefellery..? To opravdu nejde, ale jde bojovat s jejich obdivovateli a spojenci, s jejich pátou kolonou, v čele s Václavem Havlem. A zde se již dá dělat leccos. Možná ani pan Havel neví, jaké zrůdnosti slouží. On a jeho lidé obdivující tyto megalomanské světové elity a lichotí jim, že na ně promluví, jsou tím ale nebezpečnější než naši levičáci. Za „Pravdou a láskou“ se skrývá hlavní protivník české pravice. Musíme proti ní postupovat a možná se v budoucnu budeme muset spojit i s levicí, abychom jejich šílenství zastavili.
Bartoš nakonec vše shrnul do jasné věty: „Primárně čeká pravici obhajoba národa před Novým světovým řádem. U nás ho prezentují Havlovci. Je na čase postavit se proti nim a vyhlásit jim válku!“
Tím, že nás ohrožuje nejen stát národní, ale i globální vláda – Nový světový řád – se manévrovací prostor pro pravici podle nižuje. Proto se musíme především zasadit o to, aby se rozhodování o nás přeneslo domů. I kdyby se to podařilo, musíme dál hlídat svůj stát a hájit svobodu, protože k pravici starost o svobodu patří. Na rozdíl od pana vicekancléře si pan Semín myslí, že „Svoboda nikdy nemá povahu cíle. Je to je prostředek k jeho dosažení, prostředek k dosažení mravního zákona
, neboli náboženství. V obci je maximálním dobrem to, z čeho mají prospěch všichni a to je, jak moudře pravil již Aristoteles, ctnostný život. Pro svobodu z toho plyne závěr, že její hodnota je podmíněna mravním řádem.“
Zásady dobrého života musí mít původ mimo lidský život. Mravní relativismus má proto pro svobodu fatální důsledky. Hodnotový relativizmus pošle svobodu ke dnu. Krajně liberální chápání svobody vede k opačnému výsledku. Chápání svobody pod heslem „Nevaž se, odvaž se“ podvrací stabilitu společnosti a státu. Pro existenci státu je důležité účinné uznání mravního zákona. Má-li pravice hrát důstojnou roli, pak musíme uznat hodnotu mravního života. Pravice musí hájit instituci manželství, rodinu, právo na důstojný život i důstojnou smrt. „Chce-li pravice účinně hájit svobodu, musí hájit mravní řád, neboli náboženství. Jinak bude pravice jen užitečným idiotem levice,“ uzavřel Michal Semín.
Po přednáškách trvající až do doby, kdy služba přišla uzavřít sál:
Snad největší nesouhlas projevil k překvapení přítomných předseda Svobodných Petr Mach. "Nesouhlasil jsem s mnoha tezemi. Velmi ostře nesouhlasím ale zejména s tezemi Petra Hájka, že bez křesťanství nemůže být svoboda a že není u nás poptávka po pravici. Pro naši stranu hlasovalo 38 000 lidí a pro ty je svoboda důležitá. Cožpak v Izraeli nemůže nastat svoboda jen proto, že není křesťanským státem?“ rozhořčil se Mach a doplnil, že nesouhlasí také s Michalem Semínem, že pouhá svoboda nemůže být cílem. „Naše strana může mít svobodu jako cíl. Nesouhlasím také s tím, že musíme tahat do politiky morálku. Mravnost nejde politicky zavést, ta je na každém jednotlivci.“
Petr Hájek se nedal: „V Izraeli nemůže být svoboda. Tedy svoboda evropského typu. Ne, ne! Respektuji judaistický typ víry, ale není to svoboda našeho typu. Totéž platí pro Rusko a Čínu. Já za sebe věřím vývoji judaismu i Číny a touze jejich lidí po svobodě, ale žiji v Evropě stojící na křesťanských kořenech a pod pojmem svoboda rozumím něco úplně jiného než oni. Rozumím Machově touze po svobodě, ale jeho názor, že je v naší veřejnosti touha po svobodě nesdílím. Ostatně pouhých 38 000 hlasů pro jeho stranu je odpověď sama o sobě. To nestačí ani pro vstup do Parlamentu, natož na převahu v něm.“
„Nemyslím si samozřejmě, že by strana měla být polepšovnou na zmravnění společnosti. Politika je ale péčí o obec a nastoluje podmínky ke společnému životu. Občané očekávají, že ty podmínky budou spravedlivé. A spravedlnost je sama přece mravní kategorie. Politika není sice nástroj k vynucování si mravnosti, ale tělo bez duše je mrtvé a politická obec bez podhoubí mravního také odumírá,“ vysvětlil Petru Machovi svůj postoj Michal Semín.
Alexandr Tomský se snažil zmírnit nedorozumění mezi přesedou jeho strany Machem a přednášejícími vysvětlením, že v sekularizovaném světě je křesťanství a židovství pro každou politickou stranu kontraproduktivní. Svoboda je ale univerzální. Šance pravice je šance konzervatizmu. Pravice proto podvědomě tyje z konzervatizmu. Nakonec dělá kompromis se sociálním státem. Pravice v Německu je sociálně demokratická. Konzervativní instinkt skomírá vedle přesvědčení, že se to nepodaří nebo bude hůř. Pravice je prostě v nevýhodě, protože dvě třetiny občanů mají nízký plat a socialisté slibují, že jsou schopni zajistit největší dobro právě tomuto největšímu počtu lidí a současně slibují individuální liberalismus.
Dušica Zimová a Jan Skácel se důrazně zastali Ruska. Podle paní Zimové k nám přišlo křesťanství z východu a západ nám přinesl Mnichovem utrpení větší než Rusko. „ČR má ale smysl pouze, když se udrží v kontextu západní křesťanské civilizace, jejíž architektonické pozůstatky vidíme z oken. Tlupa pohanských barbarů s tímto vším určitě nebyla spjata. Nedávno byla v Evropě rozprava, zda Karel IV. byl král český, německý či lucemburský. Karel IV. byl císař všech, ale současně i náš. Všichni Evropané sdílející náš světonázor jsou naši spojenci. Nejvíce Polsko. Rusko ale ne, tam byla role církve vždy služebná. Putin chrání sice pravoslaví, ale chce zřejmě, aby bylo opět služkou státu a pomohlo mu upevnit jeho moc,“ vetoval Roman Joch.
Na slova Jana Skácela, že "Rusko nelze házet někam, kde není, neboť v roce 1905 v něm skončil carismus a pak vystupovalo jako demokracie..." pouze všichni přítomní vykulili oči (viz snímky nahoře). Na to neměl prostě nikdo slov...
Na hlas z pléna, že si musí pravice hlavně stanovit priority a na jejich prosazování se sjednotit a nezahlcovat se podružnými dohady a že si musí stanovit jasnou vizi, reagoval Petr Hájek, že vize je čistě levicový pojem. Proto ji pravice nemá. „Kam má někdo někoho vést, to ví jen Bůh, my obyčejní smrtelníci to neznáme. A také to samozřejmě ví levice (úsměv). Nám nezbývá, než být pokornými k dějinám a ke státu, toť vše. Na dotaz „Kde je vize pravice“ proto odpovídám, že není nikde. To je ta svoboda.“
Tím udělal pan vicekancléř skvělou tečku za seminářem i diskusí k němu.
Sympatické bylo, že po skončení akce si přítomní mohli ještě mezi sebou popovídat v zamluveném salonku útulné restaurace u Valšů a tak seminář pokračoval v neformálním duchu do velmi pozdních nočních hodin. A jak jsem tak poslouchala rozhovory, daly by se shrnout následovně:
(D.O.S.T. vznikla jako zkratka ze slov Důvěra, Objektivita, Svoboda, Tradice)