V jedné ze svých pohádek, kterou jsem napsal před půl stoletím, jsem nechal do sebe zamilovat se telegrafní tyč a patník. Pak se jim narodili tyčopatníci. Vždy jsem uvažoval i u těch největších bláznivin, že z lásky by se mělo rodit dítě, i když to někdy bylo zcela iluzorní, např. když se mravenec zamiluje do mamuta. V roce 1992 jsem na Trienalle kresby a grafiky v Lodži získal Grand Prix za soubor Erotických kreseb, kde se objevovali mnohokozky a dublpyjníci a podobní novolidé. Poláci pak v témže roce uspořádali výstavu mých erotických kreseb v Polském kulturním středisku na Václavském náměstí. Objevily se tam i BMC (Biological mechanical creatures), což byli lidské bytosti propojené s erotickými stroji. Na výstavě Prázdniny s vetřelcem v 1998 ve Špálově galerii v Praze jsem vystavoval řadu transsexuálů s obojím pohlavím, ale stále jsem vnímal podobné novolidi jako zábavné výjimky, které zpestřují život společnosti. Má láska a úcta k výjimkám je opravdu velká. O to větší je mé zděšení z toho, že úctu k výjimkám chce někdo proměnit v zákon, který má platit pro celou společnost.
Zákony jsou vždy špatné i když jsou dobré. Zákon má být ta poslední norma, kterou společnost používá. Daleko víc než zákon je respekt, historické vědomí a odpovědnost založené na důsledné společenské kultivaci. Na to současná společnost rezignuje.
Vzdělávací procesy ztratily svojí výchovnou funkci a jsou jen informačními zdroji. Proto moji současní novopohlavníci jsou spíše výrazem mého zklamání a ne rozkoše.
Přesto používám formu, která se podobá grotesce. Věřím, že je důraznější než facka nebo pláč.
A zde jsou ukázky obrazů budoucích obyvatel EU, o nichž pan profesor píše a které představuje na výstave v galerii Milan Knížák v Dlouhé 25 v Praze:
© Kulturní komise ČR