Z pohledu naší kultury jsou muslimové rovnoprávní a rovnocenní lidé se všemi ostatními lidmi na světě. Naše kultura, jejíž důležitou historickou součástí je i naše křesťanské náboženství, je založená na principu univerzálních lidských práv a je to tak správně. Naši předkové k tomuto závěru došli dlouhým a složitým vývojem z helénských a židovských kořenů, na kterých vyrostla naše civilizace. Ale to neznamená, že podle stejného principu rovnosti také jakékoliv lidské chování musí být stejně rovnoprávné a stejně rovnocenné. Například je velký rozdíl mezi chováním/kulturou učitelů a chováním vrahů a nelze zpochybňovat společenskou nebezpečnost vraha jeho právem na vlastní odlišné názory na fungování společnosti.

Islámská kultura je stejně jako naše evropská kultura výsledkem odlišného dlouhodobého historického vývoje, během kterého si každá z kultur také vytvořily svoje vlastní měřítka. Podle muslimských měřítek je nejdokonalejší kulturou jejich vlastní kultura, tedy rozdílný přístup k lidem podle pohlaví a náboženského vyznání, zákaz zobrazování živých bytostí, příkaz zahalování žen na veřejnosti, aby svým zjevem «neprovokovaly» cizí muže, a uplatňování práva Šarí’a, které je založené na principech oko-za-oko a zub-za-zub čili «svatém právu na spravedlivou pomstu». Mnoho z našich zvyklostí připadá proto muslimům směšné, slabošské, urážející, nečisté nebo dokonce rouhačské. Ale z našeho pohledu těchto směšných, slabošských, urážejících, nečistých a rouhačských společenských měřítek opírajících se o rovnost všech lidí před zákonem bez ohledu na pohlaví, věk, náboženské vyznání, národnost, … je evropská kultura na prokazatelně vyšší úrovni než islámská. Můžeme například porovnat islámskou kulturu také z pohledu chování ke zvířatům nebo z pohledu péče o životní prostředí nebo z pohledu péče o kulturní památky nebo z pohledu péče o sociálně slabé, nemocné, staré a tělesně postižené, z pohledu vztahu k různým menšinám atd. Tohle všechno, co my považujeme za základ naší kultury, je islámskou kulturou označováno jako «předislámské barbarství», které bude zrušeno, až v Evropě zavládne islám. Evropská a islámská kultura jsou postavené mimo jiné i na odlišných měřítkách, co je dobré a co je zlé.

Nelze zároveň uznávat islámské hodnoty a zároveň nebýt v rozporu s evropskými hodnotami.

To není xenofobie ani rasismus vůči orientálním národům, protože například křesťanských Arabů, Koptů, Peršanů, Súdánců...  navzdory muslimskému útlaku stále žije o mnoho milionů víc, než je dnes všech křesťanských Čechů. Rasismus a xenofobie by naopak bylo, kdybychom na každého Orientálce pohlíželi automaticky jen jako na muslima a nemuslimské Orientálce považovali za «špatné Orientálce». Ale oni jsou také součástí orientální kultury, která je mnohem složitější a komplexnější, než jak ji nám prezentují vyznavači islámu.

Zvlášť bizarní podobu má tato proislámská propaganda u různých křesťanských sekt, například starokalendářních pravoslavných nebo různých odnoží protestantů. Tito fanatičtí lidé dokáží jedním dechem chválit islám a zároveň posílat do nejhlubšího Pekla svoje bližní křesťanského vyznání; především římské katolíky, orthodoxní cařihradského patriarchátu a nebo protestanty. Bohužel se znovu opakuje stará historie -  Mezopotámie, Sýrie, Palestina, Egypt a severní Afrika nebyly dobyty jen silou muslimských armád, ale také zradou různých křesťanských sekt, které v muslimech viděly svatého spojence, který «v našem zájmu ty heretiky pořádně potrestá.» Pro tyto sekty je islám užitečný symbiont, protože v jejich chorých myslích je největší zlo křesťanský ekumenismus a jeho služebníci římský papež František a konstantinopolský patriarcha Bartoloměj.

Není náhoda, že například wahábité (odnož sunnitského islámu), jistinopravoslavná církev (odnož ruské pravoslavné církve), a také komunisté připomínající obyvatele Jurského parku (bývalí aparátčíci tesknící po zaniklé sovětské říši) mají společného nepřítele, kterým je pro ně samotné velmi nebezpečný, zkažený a bezbožný Západ, kde podle představ těchto všehoschopných bláznů místo Boha vládne světovým židovstvem řízený homosexualismus, AIDS, rakovina, psychiatrické nemoci … což je podle nich demokracie.

Problém islámu je především teologický problém:

Je potřeba islám poznat a zaměřit se právě na to, čím se islám liší od ostatních náboženství. Potom budeme vědět, proč se liší také od naší kultury a čím je nebezpečný. Zde jsou tři teologické otázky, které kromě výše uvedeného objasňují, proč mají obyčejní muslimové přísně zakázáno číst knihy jiných náboženství a veškeré informace o ostatních podle islámu nedokonalých náboženstvích získávají pouze z muslimských textů.

I. Proč není v Koránu ani Hadísech jednoznačně formulované takzvané Zlaté pravidlo?

Světová náboženství mají Zlaté pravidlo, které je základem víry: Evangelium podle Matouše, kapitola 7, verš 12, a také Evangelium podle Lukáše, kapitola 6, verš 31. Stejný výrok (Šabbat 31a) najdeme také v židovském Talmudu: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nikomu nečiň. To je celá Tóra, všechno ostatní je jen komentář.“ Podobně také hlásají jiná učení: „Nedělej druhým, co nechceš, aby dělali tobě.“ (Konfucius, Analekta 15:23, Čína) „Nečiň jiným, co by tě zlobilo, kdyby učinili tobě.“ (Sókratés, Řecko) „Cokoli je ti proti mysli, nečiň ani druhým.“ (Šajast-na-Šajast, 13:29, Persie)  „Člověk se nemá vůči druhým chovat způsobem, který je jemu samému proti mysli. To je jádro vší morálky.“ (Mahábhárata, Anušasána parva, 113:8, Indie) 

Odpověď: Z výše uvedeného vidíme, že skutečná náboženství jsou i bez slov o posvátnu prakticky použitelnými návody, jak prožít dobrý život.  Islám do této kategorie nezapadá. Kdyby se z islámu odstranil Alláh a slova o nadpřirozených věcech, tak zůstane pouhá xenofobní totalitní nauka podobná nacismu. Z toho je zřejmé, že islám se pouze maskuje jako náboženství.

Pozor: Muslimové tvrdí, že jiná náboženství jsou méněcenná a plná chyb, které islám přišel opravit. 

II. Čím se liší islámský pohled na Ježíše Krista?

V křesťanství je prorok Ježíš Kristus řízen Božím Slovem, které sestoupilo na Zemi v podobě Ducha svatého. Radí lidem jak se zdokonalovat a obětuje se za jejich dobro. Také jiná náboženství mají podobné příběhy o bozích s lidskou podobou, kteří jako učitelé pomáhají lidem se zdokonalovat a obětují se pro jejich dobro. Bible, Nový Zákon, Evangelium podle Jana, první kapitola, první čtyři verše: „Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a život byl světlo lidí.“ Katechismus dokonce říká, že Bůh se v osobě Ježíše Krista stal člověkem, aby lidem ukázal cestu, jak se každý člověk může stát bohem. Části Ježíšova příběhu jsou podobné příběhům v jiných náboženstvích: Egyptský Hor a perský Mithra se narodili v období zimního slunovratu. Horovo narození bylo oznámeno hvězdou na východě a provázeno třemi mudrci. Krišnovo narození v Indii bylo doprovázelo vražděním nemluvňat. Krišna byl pokřtěn v řece Ganze, oživoval mrtvé a léčil nemocné a slepé. Buddha, Mithra a Prométheus byli považováni za velké putující učitele a mistry. Buddha, Hor a Mithra měli 12 učedníků. Buddha nakrmil stovky lidí z malého košíku. Buddha a Hor chodili po vodě a byli proměněni před zraky svých učedníků. Buddha, Krišna, Mithra, Osiris a Prométheus zemřeli či strádali a byli vzkříšeni. Buddha a Mithra byli nazýváni spasitel, světlo pravdy, pastýř a vykupitel. Krišna se má v budoucnu vrátit vybojovat bitvu se Zlem, které zpustoší Zemi …

Ale islámský prorok Mohamed (ani jiná islámská postava) se za zdokonalení lidstva neobětuje. Podle islámu byla Ježíšova oběť na kříži a následné vzkříšení jen omyl, protože podle islámu byl Ježíš zázračně na kříži vyměněn za někoho jiného. „Však nikoliv, oni jej nezabili ani neukřižovali, ale jen se jim tak zdálo.“ (Korán, súra 4:157)

Odpověď: Islámský Ježíš je Mohamedovi podobný zázračně zachráněný vznešený nadčlověk, jehož oběť se lidem jen zdála a ve skutečnosti se nestala, žádný hříšník se nad nespravedlností popravy nevinného nemusí stydět a zpytovat svoje svědomí, silní jsou dál silní a slabí jsou dál slabí, nic nového není třeba lidstvo naučit. Muslimským společenským ideálem je obnovení stavu světa a společnosti z doby proroka Mohameda. Podle islámu je Alláh od člověka nepřekonatelně oddělen a o svoje božství se žárlivě s nikým nedělí. Alláh se musí pod hrozbou smrti jen poslouchat a uctívat. Alláh chce totálně ovládat tento náš svět, jaký je, a nic víc. Jakékoliv náboženské úvahy o povznášení lidí na vyšší duchovní úroveň blíže k Bohu ani o přítomnosti božství v osobě Ježíše nebo v jiných lidských osobách je přísně odmítáno jako širk = smrtelný hřích uctívaní jiných osob mimo Alláha čili polyteismus a modloslužebnictví.

Pozor: Propastný rozdíl mezi islámským a křesťanským (nebo židovským, buddhistickým, hinduistickým, pohanským ...) pojetím vztahu mezi člověkem a Bohem je pro pochopení islámské kultury zcela zásadní.

III. Proč islám nemá misionáře, věrozvěsty nebo proroky, kteří by obrátili nějaký národ na islám jen silou slova?

Jediným způsobem šíření islámu byla a je dobyvačná válka a stěhování obyvatelstva především podél obchodních cest. Muslimové dobyli, ovládali a nakonec zničili hedvábnou stezku, která tísíc let obchodně spojovala Římskou říši (Evrop a Severní Afrika), Persii, Čínu, Indii a Indonézii. Je příznačné, že tzv. rozkvět islámské civilizace je datován do počátku tohoto období, kdy muslimové těžili z přístupu k novým informacím. Po hedvábné cestě se mezi národy šířilo vzdělání i náboženská učení, ale islám na rozdíl od buddhismu, taoismu, zoroastrismu nebo křesťanství neměl a nemá žádné misionáře, mnichy nebo jiné podobné věrozvěsty, kteří by do nějaké země přinesli islám jen silou svého dobrého slova. Možná proto je povinností každého muslima šířit islám a islámské zákony a islámskou nadvládu (a to i násilnými prostředky nebo pomocí lsti), jak to v Koránu nařizuje Alláh Mohamedovými ústy. Islámské dějiny na rozdíl od jiných náboženství nejsou tvořeny příběhy svatých otců, ale velitelů dobyvačných armád: Mohameda samotného a Mohamedových následovníků: Abú Bakra, Ommara a dalších. Rozšíření islámu na nových územích doprovázel nárůst obchodu s otroky. Obchod s lidmi byl v některých středověkých islámských státech (například Krym) hlavní ekonomickou činností, a v některých islámských státech se v různé míře dodnes provozuje. Islám je velmi komplexní společensko-politický systém, který plně ovládá život postiženého člověka nepřipouštějící sekularizaci (oddělení výkonu duchovních potřeb a náboženského života od řízení státu) jako skutečná náboženství.

Sami muslimové o tom říkají: „Historie nezná žádné skutečné islámské hnutí, které nebylo současně politické hnutí. To proto, že islám je víra, ale současně také jedna filosofie, jedna morálka, jeden pořádek věcí, jeden styl, jedna atmosféra – jedním slovem, jeden integrální způsob života. Nelze islámsky věřit, ale neislámsky pracovat, hospodařit, bavit se a vládnout. … Islám není pouze náboženství. V tomto bodě, který označuje skutečný mezník v evoluci učení víry, se islám odlišuje od všech ostatních náboženství, doktrín i filozofií života.“ — Tato slova napsal Alija Izetbegović, bývalý jugoslávský komunista a potom muslimský prezident republiky Bosna a Hercegovina po rozpadu Jugoslávie. Citát je z jeho knihy Islámská deklarace, díl II. – Islámský pořádek, str. 12-13, která je také dostupná v českých mešitách.

Odpověď: Islám sám potřebuje fungovat jako totalitní stát. Muslimové chápou slova demokracie, svoboda, lidská práva, západ, křesťanství jako společné označení systému, který je v protikladu k islámu. Všechny nemuslimy je nutné obrátit na islám a když se to nepovede, tak zotročit nebo zabít.

Pozor: Náš životní styl, naše životní úroveň, naše pojetí víry v Boha, naše pojetí smyslu života … tohle všechno ohrožuje samotnou podstatu islámu.

www.eurabia.cz, 19. února