SPOLEČNOST: Václav Havel – případ pro Orwella
O prázdninách se mi dostala do rukou kniha britského politického teoretika, absolventa universit v Adelaide, Toronto and Cambridge, professora na Politics na University of Westminster a v Wissenschaftszentrum Berlin (WZB), Johna Brendana Keaneho "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích", vydaná Volvox Globator, 1999. I když nejsem rozhodně naivní fanynkou Václava Havla a nikdy mu nemohu odpustit podpásový Sarajevský atentát na Václava Klause, od něhož už nikdy naše zem neměla opravdu pravicovou vládu, byla jsem překvapena tím, co jsme se o něm dočetla od tohoto zakladatele Centre for the Study of Democracy (CSD), čestného člena Royal Dublin Society, prezidenta irského PEN klubu, zakládajícího člena Society of Irish Playwrights, člena Aosdána a irské politické strany Fine Gael. Úmyslně vypisuji tyto jeho počiny, aby bylo čtenářům jasné, že se nejedná o nějakého britského profesora Putnu, který si potřebuje budovat kariéru bulvárními útoky na osobnost světem opěvovaného prezidenta, ale o jednu z největších postav irské literatury 20. století. O spisovatele, který v televizní anketě Největší Ir, kterou uspořádal roku 2010 irský veřejnoprávní vysílatel Raidió Teilifís Éireann, skončil ve finálové čtyřicítce.
Anotace
Na základě systematického studia a pečlivého pozorování připravil renomovaný britský novinář a profesor politických věd knihu, ve které se pokouší zachytit všechna významná životní údobí Václava Havla včetně rodinného zázemí, prvních literárních pokusů a divadelních počátků až k dnešku, kdy tento výsostný dramatik a humanista stojí v čele státu.Na základě několika osobních setkání i v předlistopadovém období autora této knihy zaujala i politická a lidská osobnost člověka, který se později stal symbolem odporu proti totalitní moci. Ovšem osobnost V. Havla Keane rozhodně nevidí jednoznačně. V šesti tématicky odlišených kapitolách se snaží vykreslit zejména možné důvody a příčiny, které vedly především v druhé polovině 90. let k jistým rozporuplnostem a ke skutečnosti, že Václav Havel pravděpodobně nedostál všem cílům, jež si kdysi předsevzal.Každá doba má své klišé. K té naší patří mýtus o Václavu Havlovi jako člověku, který nic nezastírá, žije v pravdě, nijak netouží po moci, a pokud ji má, je to souhra historických okolností pracujících prakticky proti jeho vůli.
Anotace
Na základě systematického studia a pečlivého pozorování připravil renomovaný britský novinář a profesor politických věd knihu, ve které se pokouší zachytit všechna významná životní údobí Václava Havla včetně rodinného zázemí, prvních literárních pokusů a divadelních počátků až k dnešku, kdy tento výsostný dramatik a humanista stojí v čele státu.Na základě několika osobních setkání i v předlistopadovém období autora této knihy zaujala i politická a lidská osobnost člověka, který se později stal symbolem odporu proti totalitní moci. Ovšem osobnost V. Havla Keane rozhodně nevidí jednoznačně. V šesti tématicky odlišených kapitolách se snaží vykreslit zejména možné důvody a příčiny, které vedly především v druhé polovině 90. let k jistým rozporuplnostem a ke skutečnosti, že Václav Havel pravděpodobně nedostál všem cílům, jež si kdysi předsevzal.Tento kult osobnosti Havel s pečlivostí divadelního režiséra budoval. Příkladem může být hagiografie napsaná jeho bývalou přítelkyní E. Kriseovou na jeho objednávku a s jeho autorizací. Jedná se slovy kritikaNew York Times M. Kaufmana o: "oficiální a oslavné dílo, které má seznámit nadšené stádečko s jeho ušlechtilým pastýřem"
Keanova kniha o Havlovi je nepřesná, přesto je důležitá
Josef Mlejnek, MF DNES, 22.12.1999
Existují však i jiné, kritičtější práce. Jedna z nich, kniha britského politologa J. Keana "Václav Havel: Politická tragédie v šesti dějstvích" (Volvox Globator, 1999), je východiskem mého textu, ve kterém se zabývám tématem moci, tj. něčím, o čem Havel tak rád mluvil směrem k druhým.
Jak chutná moc
Kean (s. 75) píše, že Havel byl rozený organizátor (např. již v roce 1952 založil skupinuŠestatřicátníků), nikoli ostýchavý, nesmělý člověk, jak se později snažil vypadat na veřejnosti. Vždy usiloval o to, aby mohl ostatní řídit.
Jiří Paukert, jeho tehdejší přítel, vystihl Havlovu pravděpodobně nejvýznamnější vlastnost tak, že tento na první pohled ostýchavý chlapec, který vypadal spíše jako prosťáček, byl ve skutečnosti mladým vladařem.
Tento názor nebyl ojedinělý, nakonec ani Havel se s ním v soukromí příliš netajil. Např. brzo po vyhlášení Charty 77 se někteří ohradili – v reakci na některé jeho aktivity – proč něco dělal za zády druhých. Jeho odpověď Vladislavu Janovi byla: "Teď to víš, kdo jsem – ten největší manipulátor pod sluncem." (s. 378).
V roce 1989 se Havel snažil vystupovat tak, že o prezidentství nestojí, že k němu byl víceméně donucen tlakem okolností. Na schůzi Občanského fóra, kde se jednalo o možném kandidátovi na prezidenta, když cítit, že se mu situace začíná vymykat z rukou, prohlásil:
"Já samozřejmě prezidentem být nechci, ale jestliže se situace vyhrotí tak, že v zájmu vlasti bude, abych jím na krátkou chvíli byl, jsem schopen jím být." (s. 281).
Realita ale byla jiná:
- V prosinci 1989 vyhrožoval tehdejšímu řediteli televize, který mu nechtěl poskytnout prostor v hlavním vysílacím čase; křičel a nadával mu do sviní: "Jen počkej, až budu prezidentem, nevydržíš tam dlouho, já se tě hned zbavím a nebudeš nic." Ten nakonec ustoupil (s. 283).
- V televizi 16. prosince pak prohlásil, že je-li v obecné zájmu, aby přijal prezidentský úřad, příjme ho. Ale má dvě podmínky – že bude prozatímním prezidentem a ten, kdo usedne na dobu pěti let do Masarykova křesla, vzejde až ze svobodně zvoleného Federálního shromáždění. Druhou podmínkou bylo, že Dubček bude stát, ať již v jakékoli funkci, po jeho boku.
Diváci ovšem nevěděli, že den předtím se tajně sešel s Čalfou, který mu slíbil, že podpoří jeho kandidaturu (poté skutečně ovlivňoval poslance, pořádal obědy a večeře, sliboval i vyhrožoval), zatímco Havel si vezme na starost Dubčeka. Tomu slíbil, že bude po jeho boku, když se vzdá prezidentské kandidatury, a bude podporovat jeho kandidaturu na předsedu Federálního shromáždění (s. 287).
- K udržení moci používal špinavé triky, např. jím jmenovaný ministr vnitra Sacher vytvořil za jeho tichého souhlasu sbírku "svazky Z", kde byly deponovány spisy StB vedené na politiky a jiné významné veřejné činitele, které je měly držet v šachu (s. 331).
- Jeho žena Olga se o jeho prezidentství v roce 1991 vyjádřila: "On se v tom přímo vyžívá a nikdy se toho nevzdá" – sláva pro něj byla důležitým afrodiziakem (s. 309).
- Především mu záleželo na tom, aby ho nikdo neohrožoval ve funkci prezidenta. Ztratil schopnost poznat, kde jsou jeho meze a kdy by se měl důstojně rozloučit se světem politiky. Chtěl být za každou cenu zvolen znovu (i když byl v té době vážně nemocný). Např. se domluvil s Klausem, že ho podpoří do funkce premiéra výměnou za to, že on nezpochybní jeho právo na opětovné zvolení prezidentem na Hrad (s. 381). V této souvislosti je též zajímavé uvěznění Miroslava Sládka v lednu 1997, těsně před prezidentskou volbou. Uvěznění zabránilo Sládkovi hlasovat a Havel se o jeden hlas stal opět prezidentem (po volbách byl Sládek zproštěn obžaloby a propuštěn). Zcela jistě se jednalo o politickou objednávku.
- V době svého prezidentství si vybudoval pozici monarchy obklopeného svými dvořany. Vytvářel monarchistickou republiku, a to na úkor zdokonalování demokratických institucí (parlamentu a soudnictví).
S tématem moci a morálky chtě nechtě souvisí i sexualita. Havlova promiskuita byla veřejným tajemstvím. Kean (s. 232) píše, že není pochyb o tom, že se jeho "problémy se zipem u poklopce" příliš neshodovaly s jeho filosofií odpovědného žití v pravdě.
Často se dostával do konfliktu se svojí ženou Olgou. Zajímavé také bylo, že velmi nelibě nesl, když se mu Olga svěřila, že má také přítele. Tento vztah na Havlův nátlak brzy skončil, jeho mimomanželské vztahy nikoli.
Závěr
Každý má dvě tváře, veřejnou a soukromou. Havel nebyl horší než naprostá většina lidí pohybující se v politice, s klidným svědomím se dá říci, že byl dokonce lepší, nicméně vzdálenost mezi mýtem o něm, který založit a celou dobu pomáhat budovat, a realitou jeho života – jak soukromého, tak veřejného, byla bezprecedentní.
Těžko říci, zda by si Havel přál, aby i na reflexi jeho života platila slova Marie, jedné z postav jeho hry Vyrozumění: "Věřím, že když se člověk nevzdá, pravda musí vždy nakonec vyjít najevo", ale v každém případě by byla škoda, kdyby tato témata skončila v memory-hole.
24. února 2012
Twitter (X) 
Facebook 
Linkedin
iDNES 
